Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 137/05Nález ÚS ze dne 22.03.2006K naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/40 SbNU 655
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.137.05
Datum vyhlášení30.03.2006
Datum podání11.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 10 odst.1 písm.c

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

563/1991 Sb., § 7 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006

N 66/40 SbNU 655

K naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 22. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 ve věci ústavní stížnosti MUDr. D. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 Tdo 1108/2004 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004 č. j. 5 To 32/03-43683, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro pomoc k trestnému činu podvodu, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroků napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v části týkající se stěžovatele.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 Tdo 1108/2004 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004 č. j. 5 To 32/03-43683 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu [§ 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona], a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), porušeno mělo být i základní právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť došlo k porušení obžalovací zásady a jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Pokud se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovoláním, dopustil se v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky odepření soudní ochrany základním právům a svobodám. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti, usnesením ze dne 17. 3. 2005 odložil vykonatelnost (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavního soudu) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 5 To 32/03 v části výroků, které se týkaly stěžovatele, a to do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, neboť uložená omezení se v daném případě jevila být závažnými a nereparovatelnými zásahy do základních práv stěžovatele za situace, kdy rozhodnutí Ústavního soudu si (vzhledem ke složitosti věci) vyžádalo delší čas, přičemž argumenty stěžovatele byly náležitě zdůvodněny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, která obsahovala podrobnou právní argumentaci doprovázenou odkazy na relevantní nálezy Ústavního soudu, stručně shrnuto namítl, že závěr soudů o tom, že úmyslně pomáhal v podvodu, není v souladu s provedenými důkazy, neboť soudy tento svůj závěry opřely jednak o skutečnost, že stěžovatel vystavil M. Ř. generální plnou moc k řízení P. záložny (dále jen "PZ" nebo "záložna") a jednak že inicioval založení trezorové jistiny, která měla zakrývat manka pokladen jednotlivých poboček, a sám opakovanými výběry takové nezákonné stahování financí ve prospěch M. Ř. podporoval, a to vše ke škodě poškozených členů PZ při vzniku škody ve výši nejméně 276 159 000 Kč. Ani u jedné z těchto skutečností soudy neuvedly, jak souvisí se způsobenou škodou a jak z nich vyplývá závěr o zavinění stěžovatele, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces (zde stěžovatel poukázal na nálezy sp. zn. III. ÚS 597/99 ze dne 22. 6. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 97, a sp. zn. III. ÚS 575/01 ze dne 2. 5. 2002, uveřejněn tamtéž, svazek 26, nález č. 58), které upozornily na nutnost důsledného uplatňování odpovědnosti za zavinění). U pomoci nestačí, že obviněný měl podezření, že jednání hlavního pachatele není v souladu s trestním zákonem, ale jednání pomocníka musí směřovat k podpoře určitého trestního činu určité osoby; zde stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 9 Tz 78/64. V napadených rozsudcích není uvedeno, na základě čeho měl stěžovatel vědět o podvodném jednání hlavního pachatele. I klíčové osoby mající přístup ke všem informacím (Mgr. K., JUDr. H. či finanční ředitelka I. Ř.) se o podstatě fungování záložny dozvěděly až po udělení předmětné plné moci, někdy v prosinci 1999, na základě výsledků kontroly Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.

Stěžovatel v souladu se svou setrvalou obhajobou v ústavní stížnosti uvedl, že založení trezorové jistiny bylo výsledkem jeho snahy neakceptovat chaos v záložně a vytvořit základní rámec její kontroly. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, zda byly splněny obchodně a občansko právní podmínky platnosti jak plné moci, tak podmíněného souhlasu s kooptací do představenstva, neboť jinak by musely dospět k závěru, že podmíněný souhlas měl za následek odmítnutí návrhu (§ 36 odst. 1 a § 44 odst. 2 občanského zákoníku), a plná moc vyžadovala podpisy dvou členů představenstva (§ 243 odst. 3 obchodního zákoníku). M. Ř. navíc vypověděl, že na základě plné moci neučinil žádný úkon. Založení trezorové jistiny nebylo zahrnuto ani ve sdělení obvinění, ani v obžalobě - do skutkové věty ji zahrnul až nalézací soud [zde bylo odkázáno na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 43), sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 17, nález č. 30), sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 113), sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (uveřejněn tamtéž, svazek 30, nález č. 105), které z hlediska ústavních kautel spravedlivého procesu a obhajovacích práv zdůvodňují nutnost přesného vymezení skutku; stěžovatel rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 7 Tz 125/2001]. Stěžovatel dále upozornil, že nalézací a odvolací soud bez bližšího odůvodnění zakázaly pořizovat zvukový záznam. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu označil stěžovatel za sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti a poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zdůrazňující nutnost korespondence mezi důkazy a závěry o vině [sp. zn. III. US 628/2000 ze dne 26. 4. 2001 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 67), sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 20, nález č. 181), sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 148), sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 172)]. Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytkl, že se věcně nezabýval námitkami porušení zásady obžalovací a zásady totožnosti skutku, které dle soudu vykročily z mezí dovolacích důvodů. Zde stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu, které takový postup Nejvyššího soudu označily za nepřijatelný z ústavního hlediska [sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113), sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 114) a sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 141)].

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. H. H., která odkázala na jednoznačnou specifikaci viny a její podrobné odůvodnění v napadeném rozsudku. Vyjádřil se též Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. K. plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. A vyjádřil se také Nejvyšší soud, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. S. R. upozornil, že námitky stěžovatele jsou opakováním setrvalé obhajoby, která však v podstatě namítá své neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem. Námitky ale byly vypořádány v napadeném usnesení, na něž předseda senátu odkázal.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Rozsudkem ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 2 T 11/2002 byl stěžovatel shledán vinným tím, že dne 1. 11. 1999 v postavení vrchního ředitele záložny pro Středočeský kraj udělil spoluobviněnému M. Ř. plnou moc ke všem hmotně právním úkonům týkajícím se činnosti záložny, a to z titulu své krátkodobé kooptace do funkce předsedy představenstva této záložny, inicioval založení trezorové jistiny zakrývající manka na jednotlivých pokladnách poboček a sám opakovanými výběry takovéto nezákonné stahování finančních prostředků ve prospěch hlavního pachatele M. Ř. podporoval. V tom soud spatřoval úmyslnou pomoc stěžovatele k trestnému činu podvodu, který byl dle stručného shrnutí výroku skutkově vymezen takto:

"Hlavní pachatelé Ř. a B. měli společně za pomoci stěžovatele a dvou dalších spoluobviněných poté, co byla dne 17. 12. 1996 obviněným Ř. pomocí nastrčených osob a na základě jimi udělených plných mocí založena předmětná záložna, a dne 7. 4. 1997 zapsána do Obchodního rejstříku, Ř. tuto plně ovládl a vyloučil tak rozhodovací a řídící strukturu založenou podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a bez vědomí jejích členů a cílenou nečinností všech výkonných, kontrolních a úvěrových orgánů výhradně koncentroval jakoukoliv rozhodovací činnost na svou osobu a následně nejpozději od března roku 1999 na spoluobviněného B. [hlavní pachatelé] ve vzájemné shodě neomezeně vedli a řídili záložnu tak, že od počátku roku 1999 do konce roku 1999 záměrně neprovedli jedinou legální ekonomicky zdůvodnitelnou obchodní činnost směřující ke zhodnocení vkladů družstevníků s výjimkou zákonem zakázaných a krajně riskantních tzv. dealingových operací prováděných prostřednictvím účelově založené P., s. r. o. (dále jen "P."), nemající k této činnosti řádné oprávnění. [Přitom] za užití rozsáhlé reklamní kampaně, využívající řadu známých osob činných v oblasti kultury a zábavy, předstírali obchodní činnost a strategii záložny, avšak ve skutečnosti neexistující, slibovali nereálně vysoké zhodnocení vkladů a kont družstevníkům nebývale vysokými úroky od 16,8 % do 30 % p. a. ... Zejména nepravdivě garantovali zabezpečení přijatých vkladů nad rámec zákona č. 87/1995 Sb. majetkem společnosti Č., a. s., k tomuto účelu založené a nepravdivě prezentované údajným majetkem přesahujícím 1 miliardu Kč. ...Využitím obchodního jména této společnosti a slovní klamavé ochranné známky v rozporu se skutečností, kdy ani tato společnost nevyvíjela žádnou činnost za účelem vytvoření zisku, tímto způsobem vylákali nejméně od 2 930 členů záložny částku nejméně ve výši 276 159 000 Kč, kdy obratem takto získané prostředky bez vědomí členů záložny vyvedli na společnosti spjaté s osobou obviněného Ř. a na osoby jemu dobře známé, zejména pod záminkou provedení reklamních služeb, a to v jedenácti případech převedli celkovou částku přesahující 235 miliónů Kč, když ostatní finanční prostředky použili ve svůj prospěch, přestože členy záložny záměrně a soustavně přesvědčovali o tom, že záložna zhodnocuje jejich vklady a dosahuje vysokých výnosů, a to všichni ke škodě poškozených členů záložny při vzniku škody nejméně 276 159 000 Kč."

Městský soud v Praze proto stěžovateli uložil dvouletý trest odnětí svobody, který podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. A dále mu zakázal výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu dvou let.

V rozsudku se mj. na str. 205 konstatuje, že faktury stěžovatelových firem O. a T. nebyly neoprávněné, jak tvrdila žaloba, neboť stěžovatel vypracoval jak fakturovanou metodiku, tak i školení. Na str. 215 se dále konstatuje, že stěžovatel "jako vysokoškolsky vzdělaná inteligentní osoba nechtěl akceptovat chaos vládnoucí v PZ a snažil se vytvořit alespoň základní rámec její kontroly a fungování ... přesto však ... zůstal loajální k jednání Ř. a B., a sám se jako pomocník spolupodílel na jejich trestné činnosti."

Na základě odvolání všech obviněných, rodičů M. Ř., státního zástupce (proti nízkým trestům obviněných) a některých poškozených se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 5 To 32/03 mj. zrušil výrok o trestu pro stěžovatele, jemuž nově uložil pětiletý trest odnětí svobody a zákaz činnosti výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva po dobu šesti let a stěžovateli nově uložil povinnost společně a nerozdílně s hlavními pachateli a ostatními pomocníky nahradit ve výroku specifikovanou škodu. Vrchní soud neshledal (str. 25 odst. 1, str. 30 nahoře rozsudku) podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

Stěžovatel v odvolání (č.l. 43422) namítal, že výrok o vině založil městský soud na rozporných a nevěrohodných důkazech. Vrchní soud však tyto námitky označil za nedůvodné, neboť stěžovatel z titulu svých funkcí (str. 14 odst. 1 rozsudku) vrchního ředitele pro Středočeský kraj a krátkodobě i předsedy představenstva musel vědět, jaký je skutečný stav záložny, že tato nevyvíjí žádnou ekonomicky zdůvodnitelnou činnost a nemůže slibům daným vkladatelům dostát. Vrchní soud konstatoval (str. 21 odst. 3 rozsudku), že podle výpovědi svědka K. nebyl na stěžovatele vyvíjen žádný nátlak, aby funkci předsedy představenstva přijal, byl o to jen usilovně žádán. Dále vrchní soud konstatuje, že pokud stěžovatel "podepisuje plnou moc, činí tak ve funkci předsedy představenstva, protože jinak by takovéto zmocnění poskytnout nemohl, a je logické, že tato plná moc měla pro M. Ř. svůj význam, neboť jinak by nenaléhal na stěžovatele, aby převzal funkci předsedy představenstva. Není rozhodné, jestli plná moc byla či nebyla použita, neboť tímto postupem stěžovatel realizoval jeden ze znaků pomoci k trestnému činu." Dále odvolací soud konstatoval (str. 21 odst. 4 rozsudku): "je tedy zcela nepochybné, že funkci předsedy představenstva ... [stěžovatel] přijal a tuto vykonával. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění, že ... dne 1. 11. 1999 předal vyjádření k převzetí funkce předsedy představenstva a to za předpokladu, že budou splněny jím navržené podmínky." Odmítnutí kooptace ze dne 8. 11. 1999 označil vrchní soud za krok následný, který jej nezbavuje odpovědnosti za podepsanou plnou moc. Výpověď z pracovní smlouvy ze dne 14. 11. 1999 označil vrchní soud za reakci stěžovatele na to, že M. Ř. byl dne 12. 11. 1999 vzat do vazby a stěžovatel tak jednal proto, že si byl vědom své odpovědnosti a tímto postupem se snažil odvrátit pozornost (?) od své osoby.

Vrchní soud (str. 22 odst. 1 rozsudku) odkazem na zjištění městského soudu dále uvedl, že z titulu svého postavení musel vědět o převodu částky 130 mil. Kč na P., s. r. o., a nemohl přehlédnout jednání obžalovaných. Tento závěr městského soudu označil vrchní soud za logický a opírající se o provedené důkazy. Avšak odůvodnění rozsudku městského soudu na příslušných místech týkajících se stěžovatele obsahuje přesvědčení, že stěžovatel musel o podvodné podstatě záložny vědět, protože jednak svědecké výpovědi zaměstnanců záložny potvrzují stěžovatelovy vstupy do chodu záložny (str. 152 odst. 1 rozsudku městského soudu), jednak z titulu své krátkodobé kooptace podepsal předmětnou plnou moc (str. 192 odst. 2 citovaného rozsudku), jednak inicioval vznik trezorové jistiny (str. 205 odst. 1 citovaného rozsudku) a jednak musel vědět o převodu částky 130 mil. Kč a musel si být vědom podvodného jednání hlavních pachatelů (tamtéž, odst. 2), což bylo důvodem, proč se nechtěl stát statutárním orgánem záložny. Jako ředitel pobočky a později oblastní ředitel a člověk blízký Ř. viděl, že záložna v podstatě neposkytuje úvěry, nevydělává a má značné výdaje. Vrchní soud dále konstatoval (na str. 12-14 rozsudku), že městský soud se důvodně opíral o závěry posudku znaleckého ústavu A., s. r. o. (o němž bude pojednáno níže). Za důvodný označil vrchní soud (str. 22 odst. 2 rozsudku) i závěr městského soudu, že stěžovatel inicioval založení trezorové jistiny, neboť "tato machinace zakrývala vzniklé manko a [stěžovatel] byl jedním z iniciátorů tohoto postupu, což vyplývá i z jeho výpovědi, že požadoval po M. Ř. dokument, ze kterého by bylo patrno, že sám je oprávněn tomuto vyplácet peníze v hotovosti ... není proto důvodů zpochybňovat tvrzení M. Ř., že to byl právě stěžovatel, který inicioval vznik trezorových úložek, vymyslel vnitřní řád záložny, rozdělení pravomocí, platy a náplně funkcí, rozdělení působnosti vnitřních ředitelů, a je zřejmé, že byl osobou, která ovlivňovala dění a činnost záložny."

Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 11 Tdo 1108/2004 odmítl, neboť zčásti vycházelo z námitek, které neodpovídaly žádnému zákonem upravenému dovolacímu důvodu (porušení obžalovací zásady a zásady totožnosti skutku), zčásti z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, a zčásti z námitek, které byly shledány důvodnými, avšak projednání předmětného dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné (vyčíslení škody), by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel v dovolání uplatnil námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Námitku nesprávné právní kvalifikace (spatřovanou v nenaplnění znaků pomoci a nenaplnění subjektivní stránky) dovolací soud odmítl, neboť stěžovateli bylo zřejmé, co bylo podstatou podvodného jednání hlavních pachatelů, rámcově znal šíři jeho záběru a s ohledem na to v obecných rysech i rozsah jím působených škod si byl vědom též toho, že získané finanční prostředky jsou z větší části ze záložny vyváděny nebo užívány přímo hlavními pachateli, a věděl, že zřízení tzv. trezorové jistiny je pouhou zástěrkou sloužící k zastření odčerpávání finančních prostředků spoluobviněným Ř. a k zakrytí mank na jednotlivých pobočkách, vznikajících výběry finančních hotovostí z jejich účtů. Stěžovatel pomohl spoluobviněnému Ř. již tím, že mu vystavil plnou moc s cílem umožnit mu volné nakládání s finančními prostředky vylákanými podvodně od členů. K vytvoření podmínek pro odčerpání finančních prostředků ze záložny měl přispět i tím, že dal podnět k vytvoření tzv. trezorové jistiny sloužící k zastření převodů těchto finančních prostředků a k zastření mank. Bezprostředně pak pomohl spoluobviněnému Ř. k odčerpání části těchto finančních prostředků tím, že mu je v několika případech poukázal do fiktivně vytvořené trezorové jistiny. Bez jeho přispění by hlavní pachatelé nemohli svůj záměr realizovat způsobem, jakým ho realizovali.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2001 Ústavní soud dále konstatuje, že:

- na č. l. 113 je založen dokument ze dne 28. 6. 1999, v němž představenstvo záložny zakládá hotovostní trezorovou jistinu dosahující výše 7 % všech vkladů záložny;

- na č. l. 606-620 je založen dokument "Metodika práce PZ", v němž stěžovatel podrobně z hlediska zásad řízení specifikuje nutné organizačně-technické a kontrolní kroky;

- na č. l. 625 je stěžovatelem podepsaná zpráva (jím vedené) kontrolní komise záložny ze dne 27. 6. 1999 , která trezorovou jistinu definuje jako riziko pro hospodaření záložny;

- na č. l. 631 je založeno stěžovatelovo vyjádření ze dne 1. 11. 1999, v němž podmiňuje svou kooptaci na předsedu představenstva záložny mj. provedením auditu účetnictví, vyhotovením zprávy o dosavadním zhodnocení vkladů členů záložny a provedením inventarizace hmotného a nehmotného majetku záložny - bez provedení těchto operací výslovně odmítá převzetí funkce předsedy představenstva;

- na č. l. 632 je pak stěžovatelův dopis ze dne 8. 11. 1999 v němž kooptaci odmítá, neboť záložna požadovala neprodlené obsazení funkce předsedy představenstva, avšak v tak krátké době nebylo možno provést úkony, jimiž stěžovatel podmiňoval svůj souhlas;

- na č. l. 1893 je založen svazek 6a spisu obsahující Policií České republiky vyžádaný znalecký posudek, zpracovaný dne 19. 7. 2001 obchodní společností A., s. r. o., znalecký ústav, kde se na str. 29 konstatuje, že M. Ř. se při uzavírání smluv na reklamní činnost nijak neodvolával na plné moci, přičemž na str. 25 posudku se uvádí, že tyto smlouvy sloužily k odlivu finančních prostředků ze záložny a šlo o skryté poskytování úvěrů právnickým osobám;

- na č. l. 35756 a následujících je výpověď finanční ředitelky, kde uvádí, že s vysokými fakturami za reklamu byla seznámena až při kontrole v prosinci 1999; na č. l. 35 759 finanční ředitelka vypovídá, že prostředky trezorové jistiny se měly fyzicky nacházet v trezoru v bydlišti M. Ř., avšak dle jejího názoru jistina měla sloužit k zakrytí mank; na č. l. 35760 finanční ředitelka vypovídá, že k 30. 9. 1999 potvrdila existenci peněz v jistině s tím, že nápad provést fiktivní kontrolu dostala ona v dobré víře, aby byla zachráněna záložna a nebylo uškozeno M. Ř.; na č. l. 35760 (a v protokolu o hlavním líčení na č. l. 41700) se uvádí, že finanční ředitelka při návštěvě bydliště M. Ř. dne 21. 1. 2000 z jeho výrazu "žádný nejsou, všechny jsou vymrdaný" pochopila, že peníze v jistině nejsou; na č. l. 35761 finanční ředitelka vypovídá, že prostředky převáděné ze záložny na P. sloužily k navýšení základního jmění P., dealing přinesl efekt jen jednou, a to jen ve výši 790 tisíc Kč;

- na č. l. 35381 je založena výpověď K. B., v níž uvádí, že stěžovatel kooptaci do funkce předsedy představenstva záložny odmítl;

- na č. l. 38902 je založena plná moc ze dne 1. 11. 1999, jíž stěžovatel zastupující záložnu (bez uvedení titulu zakládajícího toto jednatelské oprávnění) zmocňuje M. Ř. k zastupování záložny vůči třetím osobám, k uzavírání smluv za záložnu, včetně provádění "jakýchkoli finančních operací" a k řízení a koordinaci záložny;

- na č. l. 41619 je založen protokol o hlavním líčení ze dne 20. 6. 2002, kde spoluobviněný K. vypověděl, že hlavní pachatel B. roztrhal listinu, jíž stěžovatel odmítl kooptaci;

- na č. l. 42034 je založen protokol o hlavním líčení dne 24. 7. 2002, kde personální ředitel P. K. vypověděl, že stěžovatel do tří nebo čtyř dnů sdělil, že odmítá kooptaci na funkci předsedy představenstva.

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.

III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. např. nálezy ze dnů 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 35), 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 45), 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (uveřejněn tamtéž, svazek 3, nález č. 34), 15. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 78/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 129)].

Nejprve Ústavní soud podrobil napadené rozhodnutí zkoumání, zda nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na osobní svobodu, které garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny.

Článkem 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každému osobní svoboda. Dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení odstavce 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody.

Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno, přičemž účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 225).

To je také případ čl. 8 odst. 2 Listiny, který předvídá úpravu účelu omezení osobní svobody zákonem, tj. trestním řádem, při jehož aplikaci soud postupuje v řízení, na jehož konci rozhoduje o vině a trestu obviněného. Při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem, popřípadě výkladem aplikačních podmínek prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především ke zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda následně omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav. Proces hodnocení důkazů a jeho výsledek musí šetřit základní zásady trestního řízení.

Stěžovatel byl stíhán za jednání, jehož těžiště bylo zástupcem obžaloby spatřováno v tom, že měl úmyslně pomáhat v podvodu, který byl spatřován v provozování záložny slibující zhodnocení vkladů bez toho, aniž by reálně byla schopna svěřené prostředky zhodnocovat. Naplnění znaků pomoci bylo z hlediska objektivní stránky spatřováno v podpisu plné moci a v iniciaci založení trezorové jistiny. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu nelze zjistit, o jaké konkrétní důkazy se závěr o úmyslném zavinění opírá. Stěžovatel setrvale namítal, že (minimálně do doby udělení předmětné plné moci) podvodnou podstatu fungování záložny neodhalili ani odborníci ze státního dohledu, ani lidé dlouhodobě zapojení do vedení záložny, byť měli, na rozdíl od stěžovatele, přístup k jejímu účetnictví. Tato stěžejní námitka obhajoby zůstala nevypořádána.

Stěžovatele vyděluje ze skupiny osob zapojených do nejvyšších struktur záložny tvrzené předsednictví v představenstvu a udělení plné moci. Vrchní soud se z hlediska soukromého práva vůbec nezabýval tím, zda se stěžovatel předsedou skutečně stal (k protiústavnosti postupu soudu, který při trestněprávním posuzování nerespektuje soukromoprávní konstrukci úkonů srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136). Ve spise jsou přitom obsaženy důkazy (viz např. č. l. 631, 632, 1893, 35381, 42034), z nichž plyne, že stěžovatel se předsedou nestal, neboť nebyla splněna podmínka stanovená v jeho úkonu, jímž s kooptací podmíněně souhlasil. Pokud soud stěžovatelovo odmítnutí chtěl interpretovat jako logickou reakci stěžovatele na zatčení M. Ř., pak měl zdůvodnit, na základě jakých důkazů nelze právě zatčení zakladatele záložny např. považovat za (teprve) první jasný signál, že podnikání záložny je podvodné. Ostatně za signál podvodné podstaty záložny mohl stěžovatel považovat i neakceptování jeho podmínek přijetí kooptace.

Vinu stěžovatele nedokládá ani jeho podíl na iniciování trezorové jistiny. V řízení bylo prokázáno, že M. Ř. na převzaté peníze podepisoval příjmové doklady. Proto není zřejmé, jak by mohl samotný fakt, že stěžovatel navrhl, aby bylo o těchto prostředcích účtováno jako o penězích v trezorové jistině, doložit jeho úmysl, neboť takový návrh mohl být zcela v souladu se stěžovateli známým reálným stavem věci a se sdělením M. Ř. o účelu použití přebíraných financí. Toto jednání nelze na podkladě provedených důkazů se žádoucí mírou jistoty (§ 2 odst. 5 věta první trestního řádu) považovat za doklad trestného úmyslu stěžovatele. Naopak, tato snaha může zapadat do (městským soudem akceptovaného) úsilí stěžovatele vtisknout chaotické činnosti záložny řád. Taková motivace stěžovatele může vyplývat i z podmínek souhlasu s kooptací. To, co obžaloba bez jakýchkoli pochyb označila jako doklad trestného počínání stěžovatele, mohlo být stejně dobře snahou stěžovatele promítnout reálný stav hospodaření záložny do účetnictví, jak to ostatně vyplývá ze zásady věrného a poctivého účetnictví (§ 7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, resp. pravidlo "true and fair view" mezinárodních účetních standardů IAS či EU GAAP). Ze stejných důvodů je pochybné, že tímto jednáním (a udělením plné moci) byl naplněn znak pomoci, tedy že stěžovatel hlavním pachatelům odstranil překážky bránící trestnému jednání.

Ze zásad hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny) vyplývá, že jsou li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny.

Ústavní soud ve vztahu k ústavnosti důkazního řízení zaujímá ustálený postoj, kdy v řízení o ústavních stížnostech vyčleňuje "případy důkazů opomenutých, případy důkazů použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy." (za všechny srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, nebo zamítavý nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 91).

Obhajobu stěžovatele, který namítal, že se důvodně domníval, že se nedopouští ničeho trestného, bylo třeba náležitě vypořádat, tak aby bylo možno dospět k závěru, že stěžovatelovo odsouzení neporušuje jeho základní právo na osobní svobodu. Avšak vrchnísoud se spokojil s odkazem na rozsudek městského soudu, který však rovněž nepodporuje závěr (či spíše přesvědčení) o vědomostí stěžovatele o podvodné podstatě záložny odkazem na jednoznačné důkazy (viz výše citované části rozsudku městského soudu). Bylo třeba zdůvodnit, proč měl stěžovatel z převodu prostředků na P. usoudit, že jím nejsou prostředky záložny zhodnocovány, a proč měl vědět, že garance společnosti Č. je fikcí. Stručně řečeno, bylo třeba přesvědčivě a logicky propojit shromážděné důkazy se závěrem o srozumění stěžovatele s tím, že podstata fungovaní záložny je podvodná a že podpisem plné moci a iniciací trezorové jistiny pomáhá v podvodu, což se nestalo. Závěr o vině stěžovatele byl opřen o souhrnná zjištění, z nichž při bližším zkoumání vina stěžovatele nevyplývá, neboť vždy může uplatnit účinnou námitku. Úvahy vrchního soudu odporují i pravidlům logiky, neboť výrok klade stěžovateli za vinu, že pomáhal hlavním pachatelům v podvodu za situace vyřazení řídících a kontrolních struktur záložny, při cílené nečinnosti všech výkonných, kontrolních a úvěrových orgánů, přičemž odůvodnění (odkazem na rozsudek městského soudu) fakticky dovozuje vinu stěžovatele i z toho, že chtěl ve fungování záložny ustavit řád a kontrolu. Tento evidentní extrémní rozpor nemohl Ústavní soud přehlédnout.

Nejvyššísoud nenapravil nerespektování esenciálních pravidel spravedlivého procesu, jichž se při konstrukci závěru o stěžovatelově vině dopustil vrchní soud, jak bylo konstatováno výše. Přitom dovolání stěžovatele a trestní řád interpretovaný ústavně konformním způsobem dávaly k nápravě prostor. Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114) konstatoval, že dovolací soud není této povinnosti zproštěn ani odkazem na mimořádnost dovolacího řízení (srov. i obdobný nález ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 55). Navíc otázka (ze soukromoprávních východisek) namítané neplatnosti kooptace a plné moci byla plně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod [§ 256b odst. 1 písm. g) trestního řádu], avšak Nejvyšší soud ji ze soukromoprávního hlediska nevypořádal. Tak pokračoval v porušení základního práva stěžovatele, garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny

Dalšími namítanými porušeními se Ústavnísoud nezabýval. Vrchní soud v Praze v dalším řízení bude muset zhojit konstatované vady a případně zvážit, zda věc nevrátí Městskému soudu v Praze, neboť je zřejmé, že konstatované vady mají svůj počátek již v obžalobě (č. l. 39270 a násl.). Protože však rozhodnutí soudu první instance nebylo ústavní stížností napadeno, nemohl je Ústavní soud zrušit, jsa vázán ve smyslu své ustálené judikatury petitem návrhu.

Ústavnísoud proto ústavní stížnosti zcela vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru