Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1364/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1364.11.1
Datum podání11.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415, § 441

82/1998 Sb., § 8


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1364/11 ze dne 27. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 153/2003-122 ze dne 27. 4. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 384/2007-151 ze dne 12. 3. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4766/2008-190 ze dne 22. 2. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 153/2003, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 17 C 153/2003-122 ze dne 27. 4. 2007 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR o zaplacení částky 2.490.200,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala smluvní pokutu, kterou byl stěžovatel povinen uhradit společnosti RIHA DESIGN INTERNATIONAL, INC v důsledku nezákonných a posléze zrušených pravomocných rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci, na jejichž podkladě mu byla mimo jiné odňata živnostenská oprávnění, což stěžovateli znemožnilo závazek ze smlouvy splnit. Stěžovatel podal proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 39 Co 384/2007-151 ze dne 12. 3. 2008 napadené rozhodnutí ohledně částky 2.000.000,- Kč jako věcně správné potvrdil a ve zbytku, tzn. co do částky 490.200,- Kč, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4766/2008-190 ze dne 22. 2. 2011 jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dovodil, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení stěžovatel obecným soudům vytkl, že interpretovaly relevantní ustanovení právních předpisů způsobem odporujícím výše vyjmenovaným ustanovením Ústavy, Listiny a Úmluvy. Stěžovatel se především neztotožnil s názorem obecných soudů, že svým jednáním porušil prevenční povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a poukázal v této souvislosti na řadu úkonů, jimiž se snažil vzniku škody zabránit, resp. vzniklou škodu alespoň zmírnit. Stěžovatel byl naopak toho názoru, že povinnost předcházet škodám porušil živnostenský úřad, který mu odebral živnostenská oprávnění, aniž by vyčkal rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů stran příčinné souvislosti v tom ohledu, že škoda byla zaviněna pouze jím samotným. Dle názoru stěžovatele bylo hlavní příčinou vzniku škody vydání nezákonných rozhodnutí orgány státu, neboť bez toho by stěžovateli žádná škoda nevznikla. Za těchto okolností bylo možno uzavření smlouvy se sjednanou smluvní pokutou považovat toliko za vedlejší, nepřímou příčinu vzniku škody. Stěžovatel uzavřel, že napadenými rozhodnutími došlo k protiústavnímu přenesení odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí na jeho osobu a navrhl, aby Ústavní soud rozsudek obvodního soudu č. j. 17 C 153/2003-122 ze dne 27. 4. 2007, rozsudek městského soudu v Praze č. j. 39 Co 384/2007-151 ze dne 12. 3. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4766/2008-190 ze dne 22. 2. 2011 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších souvisejících ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřoval především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatele na náhradu škody řádně zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí jeho žaloby srozumitelně a logicky zdůvodnily, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi relevantními námitkami, které stěžovatel v průběhu řízení vznesl (argumenty stran právního posouzení věci shrnul přehledně na str. 4 a 5 svého usnesení Nejvyšší soud). Jelikož řádně odůvodněným úvahám obecných soudů nebylo možno z hlediska ústavněprávního nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto, s ohledem na vymezené mantinely přezkumu, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru