Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 136/97Nález ÚS ze dne 18.12.1997K majetkové křivdě spočívající ve znárodnění podle z.č. 114/1998 Sb., tedy v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 167/9 SbNU 433
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.136.97
Datum podání22.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

114/1948 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1

87/1991 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 136/97 ze dne 18. 12. 1997

N 167/9 SbNU 433

K majetkové křivdě spočívající ve znárodnění podle z.č. 114/1998 Sb., tedy v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti Ing. J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14, ve spojení s rozhodnutím

Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19.

4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30

Ca 184/95-14, a rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ

1522/93/KA-AN/1435, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 22. 4. 1997 doručena včas podaná

ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozsudku,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Blansku,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ

1522/93/KA-AN/1435.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, vydal pozemkový úřad

dne 24. 6. 1993, rozhodnutí č. j. OPÚ 1174/93/KA-AN/613, na

základě kterého byl stěžovatel uznán oprávněnou osobou ve smyslu

ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, a tudíž výlučným vlastníkem konkrétně

uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo v rámci přezkumného

řízení na základě opravného prostředku povinné osoby - Moravských

keramických závodů, a.s., R.-J. - zrušeno rozsudkem Krajského

soudu v Brně ze dne 15. 11. 1993, sp. zn. 29 Ca 160/93, s tím, že

k přechodu vlastnictví bývalého podniku Hlinné a pískové doly

došlo zestátněním ke dni 1. 1. 1948, ve smyslu zákona č. 114/1948

Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků

a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních

podniků, tedy před rozhodným obdobím. Správní orgán vázán právním

názorem soudu následně rozhodl o návrhu stěžovatele rozhodnutím ze

dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, tak, že stěžovatel

není vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. R.. Krajský soud

přezkoumal opravným prostředkem stěžovatele napadené rozhodnutí,

které svým rozsudkem ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14,

potvrdil a plně odkázal na závěry, které uvedl již ve svém

předchozím rozhodnutí, tedy, že stěžovateli nelze přiznat

postavení oprávněné osoby, neboť nesplňuje podmínku přechodu

majetku na stát v rozhodném období podle ustanovení § 4 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatel je toho názoru, že jak rozhodnutím správního

orgánu, tak i rozhodnutím krajského soudu byly porušeny čl. 10

a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 11 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolává se přitom

na právní názory vyslovené ve vykonatelných nálezech Ústavního

sodu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, a Ústavního soudu ČR, sp. zn.

III. ÚS 114/93 a II. ÚS 76/95, ke kterým obecné soudy musí při

svém rozhodování přihlížet. Stěžovatel uvádí, že zejména právní

závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 76/95, jsou v podstatě

použitelné i pro jeho restituční případ, byť tento nález řeší

restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění tohoto nálezu

Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že vyloučení případů

znárodnění z restitucí pokud ke znárodnění došlo podle zákonů

vydaných v rozhodném období jen proto, že tyto zákony obsahovaly

ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné

doby, je v rozporu s ústavními principy, neboť retroaktivita ve

vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenala rozpor

těchto normativních právních aktů s právem vlastnit, jako jedním

ze základních principů právního státu.Podle stěžovatele došlo

k přechodu jeho majetku na stát způsobem, který je popsán

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., tj.

znárodněním nebo zestátněním, bez vyplacení náhrady. Stalo se tak

postupem podle zákona č. 114/1948 Sb., který byl vydán dne 28. 4.

1948, tedy v rozhodném období, a který obsahoval retroaktivní

ustanovení o účinku znárodnění ke dni 1. 1. 1948. Proto je vznik

majetkové křivdy třeba vztáhnout právě k datu přijetí zákona.

Stěžovatel závěrem dodává, že oba orgány veřejné moci se

nevypořádaly ani se skutečností, že dílčí výměr ministerstva

průmyslu o znárodnění ze dne 11. 5. 1950, č. j.

163.688/1949-V-IV-2, nebyl vyhotoven v souladu se zákonem č.

114/1948 Sb. Podle tohoto zákona byla pravomoc určit rozsah

znárodnění vyhrazena ministru průmyslu. Předmětný výměr je však

podepsán za ministra nečitelným podpisem. Je tedy pochybné, zda

tento výměr lze považovat za právoplatnou listinu o znárodnění.

V takovém postupu je možné spatřovat též porušení čl. 90 Ústavy

ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel

proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem rozhodl o zrušení

napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Při jednání dne 18.

12. 1997 stěžovatel a jeho právní zástupkyně dále upozornili na

skutečnost, že na rozhodnutí Ústavního soudu v této věci čeká řada

dalších odmítnutých restituentů, kteří za den, kdy nastala křivda,

rovněž považují den vydání zákonů a již samotnou jejich

retroaktivní účinnost považují za rozpornou s principy právního

státu.

Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení

§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal

vyjádření jak od účastníka řízení, tak i od vedlejších účastníků.

Předseda senátu Krajského soudu v Brně poukazuje ve svém vyjádření

zejména na skutečnost, že stěžovatel nekonkretizuje a ani soudu

přímo nevytýká porušení svých ústavně zaručených práv, ale

dovolává se názorů Ústavního soudu vyslovených v předchozích

nálezech vztahujících se k aplikaci jiného zákonného předpisu, než

je zákon č. 229/1991 Sb., z něhož vycházel krajský soud

v napadeném rozsudku. Citované nálezy se týkají rozhodovací

činnosti jiných soudů v jiných konkrétních případech. Dále se

předseda senátu vyjádřil k obnovení vlastnického práva

v restitučním řízením, když připomněl, že teprve rozhodnutím

správního orgánu se obnovuje vlastnictví k nemovitostem, které

jsou předmětem řízení, přičemž vlastnické právo ještě neexistuje.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti vztahující se ke

skutkovým zjištěním odmítá jako nepatřičné, protože stěžovatel je

mohl uplatnit v opravném prostředku. Pokud tak neučinil a poprvé

je uplatňuje až v ústavní stížnosti, nelze dříve neuplatněné

námitky zohlednit, protože soud je při své rozhodovací činnosti

v řízení podle § 250l a násl. občanského soudního řádu vázán

ustanovením § 249 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud v Brně proto

navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Při jednání dne

18. 12. 1997 doplnil JUDr. M. toto vyjádření v tom směru, že

zákonodárce si při formulaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. o)

zákona o půdě musel být vědom výkladových problémů, které nastanou

tím, že ke znárodnění či zestátnění docházelo se zpětnou účinností

k 1. 1. 1948. Pokud chtěl zákonodárce odškodnit i tyto případy,

bylo jeho povinností vyjádřit to jednoznačně v textu právního

předpisu, resp. tak mohl učinit při následných novelizacích. Soudy

nemohou ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost rozhodnutí,

která nabyla právní mocí před 1. 1. 1992 a proto je přesvědčen

o tom, že rozhodnutí soudu bylo v souladu se zákonem a trvá na

zamítnutí ústavní stížnosti.

Pozemkový úřad v Blansku jako vedlejší účastník ve svém

vyjádření v podstatě jen zrekapituloval celý průběh řízení

o předmětné restituční věci. Při jednání dne 18. 12. 1997 pak

zástupkyně vedlejšího účastníka doplnila své vyjádření v tom

směru, že považují svoje původní rozhodnutí za správné, neboť jsou

přesvědčeni o tom, že ke znárodnění předmětných nemovitostí

nemohlo dojít dříve, než vydáním zákona č. 114/1948 Sb., tedy 28.

4. 1948 - tj. v rozhodném období. Potvrdila údaj stěžovatele, že

rozhodnutí Ústavního soudu v této věci bude podkladem pro postup

v řadě dalších obdobných případů. Závěrem navrhla, aby Ústavní

soud stížnosti vyhověl a zrušil nejen rozhodnutí soudu, ale

i rozhodnutí pozemkového úřadu. Druhý vedlejší účastník - Moravské

keramické závody, a.s., R.-J., ve svém vyjádření uvedl, že

považuje názor soudu za správný, neboť ke znárodnění došlo dnem

1. 1. 1948 a dílčí výměr ze dne 11. 5. 1950 stanovil pouze rozsah

znárodnění. Vzhledem k této skutečnosti došlo k přechodu

vlastnictví před rozhodným obdobím a nejsou proto splněny

požadavky zákona č. 229/1991 Sb. Toto vyjádření doplnil právní

zástupce vedlejšího účastníka dne 15. 12. 1997 a dále při jednání

dne 18. 12. 1997, když uvedl, že sice lidsky chápe argumentaci

ústavní stížnosti, že však je třeba respektovat

právněpozitivistické hledisko a nelze argumentovat jen jiným

nálezem Ústavního soudu, který navíc byl vydán v jiné konkrétní

věci a vztahuje se k zákonu č. 118/1948 Sb. Zákon č. 114/1948 Sb.

vlastně navazuje na dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,

který je, jak potvrdil i Ústavní soud, součástí právního pořádku

České republiky. Z těchto důvodů považuje názor, který vyslovil

Krajský soud v Brně, za zcela správný.

Pozemkový fond ČR se jako vedlejší účastník přes výzvu k věci

nevyjádřil. Ústavní soud si dále vyžádal jako podklad pro své

rozhodnutí spisy správního orgánu a krajského soudu, s jejichž

obsahy se seznámil. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním

orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je povolán pouze

k hodnocení ústavnosti rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů

orgánů veřejné moci. Toto rozhodnutí v sobě zahrnuje několik

hledisek, mezi která patří posouzení ústavnosti aplikovaných

zákonů, posouzení ústavnosti interpretace a konečně dodržení

procesních principů chráněných v hlavě páté Listiny. Podle čl. 90

Ústavy ČR jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům. Této ústavní zásadě je třeba

rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje

každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení

tvrzeného práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících

z čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán

zákonem.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko,

že protiprávnost vedoucí k restituci nutno interpretovat výlučně

v návaznosti na účel zákona. Jak zákon č. 87/1991 Sb., tak i zákon

č. 229/1991 Sb., směřují ke zmírnění následků některých

majetkových a jiných křivd, k nimiž došlo v období od 25. 2. 1948

do 1. 1. 1990, a které byly způsobeny nerespektováním základních

zásad demokratické společnosti. Povinností soudu bylo tedy

interpretovat i pojem rozhodné doby ve vazbě na tento účel.

Základní otázkou, kterou se tedy Ústavní soud musel zabývat, je

otázka rozhodného období podle zákona č. 229/1991 Sb. Touto

problematikou se zabýval již bývalý Ústavní soud ČSFR, a to

v nálezu vydaném pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního

soudu ČSFR, který byl přijat i judikaturou soudů nově vzniklé

České republiky, což vyplývá z jeho nového otištění ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, str. 323 a násl.

V tomto nálezu se uvádí, že "je jasnou a závažnou skutečností, že

k vydání zákona.došlo dne 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období

stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb. Vydáním zákona.došlo ke křivdě,

jak ji má na mysli ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb..k

majetkové křivdě tedy došlo v rozhodném období, jak je chápe zákon

č. 87/1991 Sb.". Na tento nález odkázal a věc vyložil stejně

i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 114/93, který je

publikován ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 1, str. 172, a dále

pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 76/95, publikovaném v uvedené sbírce

ve svazku 4, na str. 27 a násl. Lze odkázat i na nález sp. zn. IV.

ÚS 259/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, str.

227 a násl. , který se sice zabývá jinou problematikou, jde však

v něm opět o restituci, tentokrát dokonce podle zákona č.

229/1991 Sb., a to majetku odňatého podle zákona č. 114/1948 Sb.

I když se v tomto posledně citovaném nálezu nemluví

o retroaktivitě, je zde pojednáno o důvodnosti restituce, takže je

zřejmé, že i tento nález vychází z předchozích.

Senát neshledal v projednávané věci žádný důvod k tomu, aby

se odchýlil od právních názorů výše citovaných, kterými je vázán

a které by mohlo změnit pouze plénum Ústavního soudu, pokud by mu

senát věc předložil. K takovému postupu však nebyl důvod. Je totiž

nespornou právní skutečností, že k vydání zákona č. 114/1948 Sb.

došlo dne 28. 4. 1948, a že do této doby stěžovatel užíval všech

atributů vlastnického práva. Tento zákon, vydaný již v době

totalitního režimu, je však nesporně třeba, zejména s ohledem na

jeho účel a stanovení retroaktivity ve vztahu k výkonu

vlastnického práva, považovat za normativní právní akt, který je

v rozporu se základními principy právního státu. Citovaná

judikatura je přiměřeně použitelná i v této věci, neboť zákon č.

229/1991 Sb. ve svém ustanovením § 4 odst. 1 definuje rozhodnou

dobu stejným způsobem jako zákon č. 87/1991 Sb. Z výše uvedených

důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně při

své rozhodovací činnosti nedostál povinnostem stanoveným

v ustanoveních čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čímž zasáhl do

práva stěžovatele na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst.

2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a rozhodnutí

Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14,

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil.

Z důvodů procesní ekonomie zrušil i bezprostředně předcházející

rozhodnutí Okresního úřadu Blansko - okresního pozemkového úřadu,

ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435.

Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní

soud nemůže tuto námitku uznat, neboť ochrana podle uvedeného

článku se týká vlastnictví již právně konstituovaného a nikoli

pouze tvrzeného nároku na ně. Otázka vzniku vlastnického práva je

předmětem restitučního řízení, ovšem za splnění dalších, v zákoně

stanovených podmínek.

Současně Ústavní soud považuje za potřebné znovu připomenout,

že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního

soudu, je nucen ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním

soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních

názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Jinak řečeno,

současný "systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek

korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je

nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu

spravedlnosti v právním státě. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud

nesdílel právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Brně,

který ve svých důsledcích popírá smysl a účel restitučních

předpisů, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Z tohoto důvodu

nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími námitkami ani tím, že

ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

vykonatelné rozhodnutí závazné pro všechny orgány

i osoby.

V Brně dne 18. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru