Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 136/05Nález ÚS ze dne 08.06.2005Přípustnost kasační stížnosti po opětovném rozhodnutí soudu, kterého původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkhmotné zabezpečení
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/37 SbNU 519
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.136.05
Datum vyhlášení30.06.2005
Datum podání11.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.3 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005

N 119/37 SbNU 519

Přípustnost kasační stížnosti po opětovném rozhodnutí soudu, kterého původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové - ze dne 8. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004 č. j. 3 Ads 49/2004-91, jímž byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004 č. j. 3 Ads 49/2004-91 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 3. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2005 se právně zastoupená stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ve velmi stručně odůvodněné ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spatřovala "v té skutečnosti, že soud rozhodl nezákonně, neboť nesprávně posoudil právní otázky sporu". Jinou ústavně právní argumentaci prostřednictvím své zvolené (a předtím Českou advokátní komorou určené) advokátky nepředestřela, k čemuž Ústavní soud poznamenává, že v naznačeném směru právní zástupkyně stěžovatelky porušila své právní i etické povinnosti, neboť nesvědomitým sepisem ústavní stížnosti neposkytla stěžovatelce dostatečně kvalitní právní službu. Stěžovatelka pak sama opakovanými doplňky předkládala Ústavnímu soudu další argumentaci, dle které, podle jejího mínění, bylo v řízení před správním úřadem i obecnými soudy postupováno nespravedlivě.

Ústavní stížnost byla podána včas, vzdor nedostatkům shora vytknutým nemá formální vadu, stěžovatelka je k jejímu podání oprávněna, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a jde o návrh přípustný. Proto mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu přezkumu stěžovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

II.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cad 12/2004, z něhož bylo zjištěno následující.

Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 23. 11. 1998 č. 475 612 474 byl stěžovatelce odňat od 10. 1. 1999 plný invalidní důchod s tím, že od téhož data jí náleží pouze částečný invalidní důchod ve výši 4 000 Kč měsíčně.

Proti rozhodnutí správního úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek, jemuž příslušný Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 6. 2000 č. j. 22 Ca 340/98-36 nevyhověl a přezkoumávané rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 11. 2000 č. j. 2 Cao 225/2000-47 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté Krajský soud v Brně doplnil důkazní řízení dle pokynů odvolacího soudu a znovu rozsudkem ze dne 22. 3. 2002 č. j. 22 Ca 340/98-103 (ve spise sp. zn. 22 Cad 12/2004 zažurnalizovaným jako č. l. 1-4) napadené rozhodnutí potvrdil. Proti potvrzujícímu rozsudku soudu první instance podala stěžovatelka odvolání; Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 č. j. 7 Ads 37/2003-186 tak, že ke kasační stížnosti žalobkyně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ze spisu není patrno, zda bylo v řízení postupováno dle ustanovení § 129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "s. ř. s."). K tomu však Ústavní soud poznamenává, že i kdyby došlo k nenaplnění uvedeného zákonného ustanovení, nemohlo tím být nikterak dotčeno žádné základní právo stěžovatelky, neboť v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo v řízení o její věci dále pokračováno.

Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí vytkl Krajskému soudu v Brně pochybení při hodnocení důkazů, neboť krajský soud chybně nepřihlédl k rozporům ve všech posudcích, které byly co do přezkoumání zdravotního stavu stěžovatelky postupně vypracovávány. Nejvyšší správní soud uvedl, že "spatřuje důvod kasační stížnosti v tom, že neplné posouzení rozsahu zdravotního postižení stěžovatelky, jímž trpěla ke dni vydání rozhodnutí Českou správou sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ"), je jinou vadou řízení před soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jestliže mohlo mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, a v důsledku toho i nesprávné posouzení zákonných podmínek invalidity. Vzniklé rozpory již nelze odstraňovat dalším posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a bude proto třeba doplnit dokazování posudkem znalce z oboru zdravotnictví (§ 64 s. ř. s., § 127 odst. 1 o. s. ř.), který se vyjádří po seznámení se zdravotnickou dokumentací stěžovatelky a všemi posudky, které se věci týkají, k tomu, zda stěžovatelka byla ke dni vydání napadeného rozhodnutí invalidní a v jakém rozsahu. Teprve po tomto doplnění bude moci Krajský soud v Brně rozhodnout o zákonnosti či nezákonnosti rozhodnutí ČSSZ".

Jiný závazný právní názor Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí neuvedl.

Následně Krajský soud v Brně zcela v souladu s pokyny obsaženými v kasatorním rozhodnutí ustanovil znalcem z oboru neurologie doc. JUDr. Z. K., CSc., a znalcem z oboru ortopedie MUDr. J. D.; po obdržení znaleckých posudků uvedených expertů nařídil ústní jednání ve věci na den 15. 7. 2004. Při tomto jednání byly k důkazu závěry znaleckých posudků čteny a žalobkyni byla dána možnost se k věci vyjádřit. Poté soud vyhlásil rozsudek (v písemném vyhotovení č. j. 22 Cad 12/2004-70), jímž žalobu zamítl.

Proti posléze uvedenému rozsudku podala řádně advokátkou zastoupená stěžovatelka včas kasační stížnost.

O této kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením. V něm Nejvyšší správní soud po stručné rekapitulaci průběhu řízení s odkazem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vyhodnotil podanou kasační stížnost jako nepřípustnou, neboť dle názoru Nejvyššího správního soudu v ní nebylo namítáno, že by se Krajský soud v Brně neřídil závazným právním názorem v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vysloveným. Proto byla kasační stížnost odmítnuta.

III.

Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší správní soud a Českou správu sociálního zabezpečení k vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zopakoval důvody, které jej vedly k odmítnutí stěžovatelkou podané kasační stížnosti, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a popřel, že by jeho postupem bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud uvedl, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. slouží k realizaci principu ekonomie řízení a brání tomu, aby se Nejvyšší správní soud opětovně zabýval věcí, v níž již jednou vyslovil závazný právní názor.

Česká správa sociálního zabezpečení ve svém stručném vyjádření rovněž popřela, že by stěžovatelce bylo upřeno právo zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stabilní rozhodovací praxi Ústavního soudu odpovídá, že Ústavní soud v žádném případě není běžnou přezkumnou instancí, není vrcholem soustavy soudů obecných a není oprávněn do této soustavy vstupovat, ledaže by zjistil v činnosti obecných soudů takové závady, jež by bylo možno hodnotit za postupy netoliko nezákonné, ale za postupy či rozhodnutí protiústavní. V tomto rámci se pohybuje činnost Ústavního soudu i v případech, kdy posuzuje aplikaci jednoduchého práva soudy obecnými.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se přitom skládá z více komponentů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 102/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 61), III. ÚS 114/94 (tamtéž, svazek 3, nález č. 9), III. ÚS 84/94 (tamtéž, svazek 3, nález č. 34), a další].

Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu, v daném případě ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V tomto směru však neshledal Ústavní soud žádný důvod k samostatnému posuzování ústavnosti Nejvyšším správním soudem aplikovaného procesního předpisu; tento prima facie žádné rysy protiústavnosti nevykazuje; je však třeba interpretovat jej způsobem ústavně souladným.

Podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem má za následek porušení základních práv a svobod, definoval Ústavní soud z pohledu ústavněprávního v řadě svých rozhodnutí.

První skupinou případů jsou případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje to, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37) a další].

Druhou skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité normy jednoduchého práva [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 22/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 55) a další].

Třetí skupinou případů jsou pak případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, jako např. případy právních závěrů obecného soudu, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývající [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz výše), III. ÚS 321/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 90) a mnoho dalších].

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a případy svévolné aplikace jednoduchého práva [srov. např. III. ÚS 321/03 (viz výše)].

V posuzovaném případu dospěl Ústavnísoud k závěru, podle něhož interpretace ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., tak jak ji provedl v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, je interpretací natolik chybnou a extrémně nesouladnou s obsahem obvyklých výkladových metod, že v jejím důsledku nutno tuto interpretaci hodnotit jako svévolnou aplikaci obyčejného práva, v důsledku které odepřel Nejvyšší správní soud stěžovatelce věcný přezkum rozhodnutí, jehož nesprávnost napadla kasační stížností. Tím Nejvyšší správní soud v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny zasáhl do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva, aby její věc byla i Nejvyšším správním soudem meritorně projednána, tedy odepřel stěžovatelce spravedlnost.

V posuzované věci je totiž zřejmé - jak patrno i z narativní části tohoto nálezu - že první kasační rozhodnutí Nejvyššího správníhosoudu (rozsudek č. j. 7 Ads 37/2003-186 ze dne 6. 11. 2003) v žádné části svého odůvodnění neobsahovalo jakýkoli závazný právní názor upínající se k posouzení věci samotné. Jediný důvod, pro který tehdy Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, bylo vytknuté procesní pochybení, k jehož odstranění před novým rozhodnutím ve věci samé dal Nejvyšší správní soud závazné pokyny. Ty byly vskutku krajským soudem splněny, což však neznamená, že by cestou aplikace ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. mohl Nejvyšší správní soud další kasační stížnost odmítnout právě s formalistickým poukázáním na to, že se krajský soud jeho procesními pokyny řídil, a že tudíž je kasační stížnost nepřípustná. Takový výklad uvedeného ustanovení soudního řádu správního je v příkrém rozporu s jeho smyslem a účelem. Tím je nepochybně skutečně to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí). Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav (jako v posuzované věci), by ve svých důsledcích, v rozporu i s úmyslem zákonodárce mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť byl-li by výklad předestřený v projednávané věci Nejvyšším správním soudem přípustný, mohl by tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.

Z důvodu shora uvedených proto Ústavnísoud napadené usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Povinností Nejvyššího správního soudu bude kasační stížnost stěžovatelkou do rozhodnutí Krajského soudu v Brně podanou věcně projednat.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru