Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1352/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
POLICIE - Obvodní ředitelství Policie Praha III
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkPoškozený
Předběžné opatření
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1352.19.1
Datum podání24.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

273/2008 Sb., § 34a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1352/19 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ADVANTAGE CARS s. r. o., sídlem Koněvova 342/123, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 10 As 281/2018-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 9 A 205/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha III, sídlem Trousilova 1121/3, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je nákup a prodej zejména luxusních vozidel. Stěžovatelka zakoupila dne 12. 8. 2017 ve Spolkové republice Německo vozidlo Mercedes-Benz, následně se dne 14. 8. 2017 do provozovny stěžovatelky dostavili příslušníci vedlejšího účastníka (dále též "policejní orgán") a vyzvali stěžovatelku k vydání vozidla s příslušenstvím. Stěžovatelka s policejním orgánem spolupracovala a vozidlo vydala. Policejní orgán přípisem ze dne 22. 8. 2017 odmítl vozidlo vrátit s odůvodněním, že obdržel oznámení od německé policie, že vozidlo bylo v Německu nahlášeno jako odcizené a že okolnosti zakoupení vozidla stěžovatelkou byly podezřelé.

3. Proti výše uvedenému zásahu policejního orgánu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že policie vydala několik rozdílných dokumentů. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením sp. zn. I. ÚS 3148/17 ze dne 8. 11. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s odůvodněním, že ačkoliv policie postupovala zmatečně, neshledal, že by svým postupem porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky. V mezidobí, kdy Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, byla stěžovatelka vyrozuměna policejním orgánem o tom, že vozidlo bylo podle § 34a odst. 6 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii České republiky"), vydáno do Německa původnímu vlastníkovi.

4. Následně stěžovatelka podala dne 30. 11. 2017 správní žalobu k ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Městský soud vycházel z toho, že policejní orgán nevystupoval v rámci tvrzených zásahů v pozici správního orgánu, ale jako orgán činný v trestním řízení, neboť skutečným důvodem zajištění vozidla byly okolnosti týkající se podezření z odcizení vozidla zakládající důvodný předpoklad, že o jeho zajištění nebo vydání požádá jiný stát prostřednictvím mezinárodní právní pomoci. Ačkoliv policie v průběhu času měnila právní důvody, na základě kterých bylo vozidlo zajištěno, městský soud nepochyboval o tom, že materiálně realizovala právě předběžné zajištění věci podle § 34a zákona o Policii České republiky.

5. Stěžovatelka napadla výše uvedené usnesení městského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, v níž zopakovala svou argumentaci z předchozího řízení u městského soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem, ve kterém se ztotožnil s názorem městského soudu, a k názoru stěžovatelky, že jí byla postupem městského soudu odepřena ochrana jejích práv, dále poznamenal, že stěžovatelka se mohla připojit jako poškozená k trestnímu stíhání vedeném v Německu.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že jí byl odepřen přístup ke spravedlnosti, když postup policejního orgánu nebyl podroben přezkumu žádného orgánu. Stěžovatelka především obsáhle popisuje průběh její předchozí komunikace s policejním orgánem. Státní zastupitelství se odmítlo podnětem stěžovatelky k výkonu dozoru nad postupem policejního orgánu zabývat s odůvodněním, že policejní orgán v dané věci nevystupoval jako orgán činný v trestním řízení a soudy ve správním soudnictví pak odmítly meritorní přezkum postupu policejního orgánu s tím, že v dané věci vystupoval policejní orgán jako orgán činný v trestním řízení. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16, v němž Ústavní soud konstatoval, že není možné, aby orgány veřejné moci vzájemně popíraly svoji pravomoc a vůbec se nezabývaly podstatou tvrzeného zásahu do základních práv. Dále je stěžovatelka toho názoru, že postup policejního orgánu, stejně jako § 34a zákona o Policii České republiky, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť neposkytuje vlastnickému právu osoby vydávající žádnou ochranu a upřednostňuje práva cizího státu před právy vlastních občanů. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (srov. např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15). S ohledem na právě uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení stěžovatelčiných ústavních práv nedošlo.

10. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obou napadených rozhodnutí správních soudů. Z okolností daného případu je zjevné, že skutečným důvodem pro zajištění vozidla bylo od počátku podezření z jeho odcizení v cizím státě, což zakládalo důvodný předpoklad uvedený v § 34a zákona o Policii České republiky, že o zajištění nebo vydání vozidla požádá cizí stát. Vedle toho si ovšem Ústavní soud nemohl nevšimnout zmatečného postupu policejního orgánu, který v daném případě vydal několik odlišných rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění. Ústavní soud se nicméně shoduje s oběma správními soudy a nemá pochyb o tom, že výše uvedené úkony policejního orgánu byly materiální realizací předběžného zajištění věci podle § 34a zákona o Policii České republiky. Co se však týče merita věci, tedy jestli byl policejní orgán při zajištění a vydání vozidla v pozici orgánu činného v trestním řízení či v pozici správního orgánu, Ústavní soud přisvědčil závěrům správních soudů v jejich výkladu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

11. Stěžovatelka se bránila proti postupu policejního orgánu prostřednictvím tzv. zásahové žaloby. Soudní kontrola zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. soudního řádu správního se však pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto lze napadnout pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti orgánů veřejné správy. Z judikatury správních soudů pak plyne, že ze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou vyloučeny ty případy, kdy se žalovaná nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69 a ze dne 18. 2. 2010 č. j. 7 Aps 1/2010-53).

12. Jak již uvedly oba správní soudy, ustanovení § 34a zákona o Policii České republiky bylo do zákona vloženo novelou provedenou zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci, přičemž do 31. 12. 2013 bylo totožné ustanovení obsaženo v § 441a trestního řádu. Lze tedy konstatovat, že policejní orgán, který zajistil a následně vydal vozidlo do jiného státu na základě dřívější úpravy, prováděl úkony orgánu činného v trestním řízení, a tudíž nejednal jako správní orgán. Správní soudy tedy postupovaly správně, když odmítly soudní přezkum úkonů orgánu činného v trestním řízení, neboť podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V soudním řízení správním je tak poskytována ochrana veřejným subjektivním právům (§ 2 s. ř. s.), kdežto v trestním řízení v rámci mezinárodní justiční (nikoli tedy správní) spolupráce poskytuje jeden stát prostřednictvím svých orgánů součinnost při naplňování účelů trestního řízení v jiném státě. Pro určení povahy zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod není proto rozhodující, v jakém právním předpise je jeho pravomoc zakotvena (hledisko systému právního řádu), nýbrž jaká je jeho povaha a jím sledovaný účel, a tudíž v řízení jaké povahy je následně proti němu možno uplatňovat ochranu (hledisko systému práva); ochrany před zásahem do tvrzeného vlastnického práva podle § 34a zákona o Policii je proto třeba se dovolávat cestou prostředků trestního řízení, neboť zde policejní orgán České republiky v trestním řízení poskytuje součinnost při naplňování účelů trestního řízení podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.

13. Závěrem lze dodat jen to, že v případě nečinnosti státního zástupce ve vytýkaném směru se měla stěžovatelka obrátit na nadřízeného státního zástupce se žádostí o zjednání nápravy formou výkonu dohledu. Ústavní soud však nemůže zrušit věcně správná a ústavně-konformní rozhodnutí správních soudů. Podnětem, který vedl stěžovatelku k tomu, aby požadovala ochranu cestou správního soudnictví, bylo totiž naopak věcně nesprávné vyjádření státního zástupce. Konečně je třeba podotknout, že stěžovatelka nebyla, jakožto případná poškozená trestným činem, připravena o možnost domáhat se ochrany svých práv, jak na to byla v soudním řízení správním upozorněna.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru