Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 135/99Nález ÚS ze dne 14.05.1999K přednosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod před Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
Právní styk s cizinou
Obhajoba
mezinárodní smlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/14 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.135.99
Datum vyhlášení27.05.1999
Datum podání08.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.d

550/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 211 odst.3, § 383, § 100


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 135/99 ze dne 14. 5. 1999

N 74/14 SbNU 121

K přednosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod před Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 14. května 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 14. 12. 1998, čj. 11 To 64/98-967, a rozsudku Městského soudu

v Praze, ze dne 25. 6. 1998, čj. 2 T 15/97-888, za účasti Vrchního

soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez

ústního jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1998, čj. 11

To 64/98-967, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu

stěžovatele, stěžovatel uvádí, že jimi došlo k zásahu do jeho

ústavně zaručených práv, neboť jako jeden z důkazů proti němu byla

použita výpověď svědka, učiněná v přípravném řízení, aniž by on

nebo jeho obhájce měli možnost se tohoto výslechu zúčastnit.

Výslech svědka byl na základě dožádání proveden německým

policejním orgánem v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci

ve věcech trestních podle práva platného na území dožádaného

státu. Německý trestní řád s účastí obhájců obviněných při

výslechů svědků policejními orgány nepočítá, a proto i přesto, že

právní zástupce stěžovatele požádal o účast při všech

vyšetřovacích úkonech, nedaly k jeho účasti německé orgány

souhlas. Poté co svědek v hlavním líčení před Městským soudem

v Praze využil ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu a odmítl

vypovídat, soud přečetl jeho výpověď s odkazem na ustanovení §

211 odst. 3 trestního řádu a použil ji jako důkazní prostředek.

K námitce stěžovatele o nepoužitelnosti tohoto důkazu pro rozpor

s citovaným ustanovením trestního řádu Městský soud v Praze uvedl,

že dožádanému státu nelze český právní řád vnucovat. Vrchní soud

v Praze, který rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a ve věci sám

rozhodl, se k předmětné námitce stěžovatele, opakované

v odvolání, vyjádřil tak, že postupuje-li při provádění úkonů

cestou právní pomoci dožádaný stát podle svého práva, je možno

takových důkazů použít, i když byly opatřeny způsobem odporujícím

právu dožadujícího státu. Stěžovatel má za to, že postupem soudů

obou stupňů mu bylo upřeno právo na obhajobu, resp. právo být

konfrontován se svědky, což je v rozporu s ústavním pořádkem České

republiky.

Stěžovatel vytkl obecným soudům i způsob, jakým hodnotily

některé další důkazy, jakož i závěry z tohoto hodnocení

vyplývající. Podle stěžovatele závěry soudů o tom, že stěžovatel

má být osobou jménem M., nejsou ničím podloženy, neboť svědek D.,

který podle svého tvrzení s M. v Praze jednal, jej při rekognici

podle fotoalba neoznačil a podrobnosti, které tento svědek o M.

uváděl, se s údaji o stěžovateli neshodují. Orgány činné

v trestním řízení neprovedly žádný úkon směřující ke ztotožnění

osoby M. nebo jeho bratra L., ačkoliv to mohlo přispět k objasnění

věci. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu

o tom, že je usvědčován i výpovědí svědka R., neboť tento svědek

o něm nevypovídal.

Stěžovatel má tak za to, že postupem a rozhodnutími soudů

obou stupňů bylo v jeho případě porušeno právo na spravedlivý

proces, právo na obhajobu a zásada rovnosti práv, což je v rozporu

s článkem 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 90 a článkem

96 odst. 1 Ústavy ČR, článkem 1, článkem 37 odst. 2, odst. 3

a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), a proto žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí

obecných soudů zrušil.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 1999

poukázal na obsah napadeného rozhodnutí s tím, že stanovisko

senátu k projednávané věci je v něm vyčerpávajícím způsobem

vyjádřeno, a proto nemá, co by k němu doplnil.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení

vedlejšího účastníka vzdalo.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 15/97, Ústavní

soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6.

1998, čj. 2 T 15/97-888, kterým byl stěžovatel uznán vinným

trestným činem nedovolené výroby a držení psychotropních látek

a jedů a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se

zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 500

000,-- Kč, Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení zrušil.

Napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen výše

citovaným trestným činem podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm.

a), odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil jej k trestu

odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice

s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 500 000,-- Kč. Vrchní

soud shledal vinu stěžovatele v tom, že na základě dohody sjednané

v přesně nezjištěné době kolem 20. 12. 1995 v hotelu G. v Praze

4 sjednal vývoz 10 kg heroinu (diacetylmorfinu) v hodnotě 33

000,-- DEM za 1 kg z ČR do SRN a za tímto účelem dne 28. 12. 1995

umístil do zbudované schránky ve vozidle za levým zadním kolem

tuto omamnou látku, kterou následně I. P. bez řádného povolení

převezl přes státní hranice do SRN na základě instrukcí

stěžovatele, s nímž měl trvalou možnost telefonického styku, až

byl následně orgány německé policie zadržen v oblasti

Mellrichstadt/Ostheim.

Vrchní soud v Praze rozhodl na podkladě skutkového stavu

zjištěného v řízení před soudem prvého stupně a z odůvodnění jeho

rozsudku vyplynulo, že neshledal žádnou procesní vadu, dotýkající

se stěžovatelova práva na obhajobu. Podle vrchního soudu byla

respektována zásada "locus regit actum" ("místem se řídí úkon"),

zakotvená v článku 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve

věcech trestních (č. 550/1992 Sb., dále jen "Úmluva o vzájemné

pomoci"), podle které byl cestou právní pomoci německým policejním

orgánem proveden výslech svědka P.. Z listin založených

v předmětném trestním spise si Vrchní soud v Praze ověřil, že

podle německého trestního řádu obhájci nemají právo na přítomnost

při policejních výsleších, a to ani při výslechu jejich vlastního

mandanta, že německý trestní řád stanoví účast obhájců na

výsleších svědků teprve v hlavním líčení a že vrchní státní

zástupce při Zemském soudu ve Schweinfurtu povolil účast při

výslechu svědků P., D., Pi. a Ri. pouze dvěma českým

vyšetřovatelům, zatímco k účasti obhájců při těchto výsleších

s odkazem na shora uvedený důvod souhlas nedal. Vrchní soud

v Praze vzal tedy za prokázáno, že stěžovatel byl zcela bezpečně

usvědčen především svědeckými výpověďmi I. P. a skrytého

vyšetřovatele Ri. a dále věcným důkazem, nalezením 10 kg heroinu

v odborně vybudované skrýši v jeho vozidle, na rozdíl od soudu

prvého stupně však kvalifikoval prokázaný skutkový děj jako čin

spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více

státech, a proto odpovídajícím způsobem zvýšil trest odnětí

svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů

z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele

a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, byl

stěžovatel uznán vinným a odsouzen zejména na základě svědeckých

výpovědí I. P. a skrytého vyšetřovatele R.. Svědecké výpovědi byly

přečteny v průběhu hlavního líčení před Městským soudem v Praze

dne 25. 6. 1998 s odkazem na ustanovení § 211 odst. 3 v případě

svědka P. a s odkazem na ustanovení § 211 odst. 2 písm. a)

v případě svědka R.. I. P. vypověděl, že mu stěžovatel nabídl, aby

za úplatu 5 000,-- DEM převezl do Německa ilegální zboží ukryté ve

skryté schránce zabudované ve stěžovatelově automobilu. Svědek

obdržel instrukce, jak se ke schránce dostat, jízdní a časové

pokyny a telefonní spojení na stěžovatele. Svědek dále vypověděl,

že po příjezdu na konkrétní místo v Německu ho kontaktoval muž

jménem L., podle jehož pokynů pokračoval v cestě až k nějaké hale,

ve které otevřel skrýš v automobilu, vyjmul 20 balíčků zboží,

a krátce poté, co je vložil do igelitových sáčků a předal jemu

neznámým mužům, byl zatčen. Svědek R. ve své výpovědi popsal

příjezd muže v osobním automobilu Opel Omega české státní

poznávací značky na odpočívadlo Riedener Wald, odkud na základě

L-ho pokynu sledoval vůz až do blízkosti Mellrichstadtu. V blíže

nekonkretizované hale pak "Čech" odmontoval levé zadní kolo Opelu,

otevřel v prostoru pro kolo otvor a vyjmul z něho několik balíčků,

které dal do dvou plastikových tašek. Krátce po zvážení

a otestování zboží na heroin došlo k zatčení. Výpověď svědka

Přívozníka byla provedena pracovníky Bavorského zemského

kriminálního úřadu dne 17. 9. 1996 ve Würzburgu za přítomnosti

dvou českých vyšetřovatelů, výpověď svědka R. byla provedena na

policejním prezídiu ve Würzburgu dne 16. 9. 1996.

Při posouzení, zda byla dodržena ústavní procesní práva a zda

interpretace a aplikace hmotného práva byla provedena ústavně

konformním způsobem, vyšel Ústavní soud ze znění platné

vnitrostátní i mezinárodní úpravy aplikovaných norem

a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Podle ustanovení § 211 odst. 3 trestního řádu protokol

o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva

odepřít výpověď podle § 100 trestního řádu, možno číst jen za

předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu

odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva

nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím

ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se

tohoto výslechu zúčastnit. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.

18/I a 18/II (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech

trestních č. 3/99) se požadavkem na umožnění přítomnosti

obviněného nebo obhájce při výslechu svědka, který má právo podle

§ 100 trestního řádu odepřít výpověď a který toto právo může

kdykoli v budoucnu, a tedy i v hlavním líčení, využít, zajišťuje

použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při

jeho provádění a splnění požadavku mezinárodních smluv [srov.

např. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod], aby tak alespoň jednou v průběhu trestního

řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi

potřebné otázky.

K interpretaci ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) citované

Úmluvy, podle kterého má každý, kdo je obviněn z trestného činu,

právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout

předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek,

jako svědků proti sobě, existuje řada rozhodnutí Evropského soudu

pro lidská práva. Tak např. ve věci Kostovski z r. 1989, A-166,

tento soud konstatoval, že "použít výpověď učiněnou v přípravném

šetření samo o sobě neodporuje článku 6 odst. 1 a 3 písm. d)

Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. Uvedená

práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít

svědectví směřující proti němu a svědka vyslýchat, a to buď při

složení svědectví nebo později". Tentýž názor opakoval uvedený

soud ve věci Delta z r. 1990, A 1991-A, kdy navíc uvedl, že

"přípustnost důkazů je třeba především posuzovat podle

vnitrostátního práva a vnitrostátním soudům přísluší, aby

hodnotily elementy, které shromáždí. Práva obhajoby vyžadují, aby

obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví

obžaloby a klást otázky svědkům v momentě svědecké výpovědi nebo

později".

Z uvedeného tedy vyplývá, že za situace, kdy by svědek byl

vyslechnut českým policejním orgánem podle našeho trestního řádu

a obhájce by neměl možnost se výslechu zúčastnit, pak by takový

důkaz zpravidla nebyl připuštěn, a to jak pro rozpor s trestním

řádem, tak v již naznačeném směru i pro rozpor s Úmluvou.

V projednávané věci však byl svědek vyslechnut v cizině v souladu

s ustanovením článku 3 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci, podle

kterého dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním

řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly

justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo

předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo

listin. Podle článku 4 citované Úmluvy o vzájemné pomoci dožádaná

strana sdělí, požádá-li o to výslovně dožadující strana, datum

a místo, kde bude dožádání provedeno. Orgány a zúčastněné osoby

mohou být přítomny, pokud s tím dožádaná strana souhlasí.

Ústavní soud se proto zabýval v této věci základní otázkou,

zda zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení § 211 odst. 3

trestního řádu platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto

zpřísněné podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže.

V článku 3 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci, která vzhledem

k ustanovení § 384 trestního řádu má povahu lex specialis, je

zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým

procesním režimem se řídí provedení či získání dožádaného úkonu,

totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto

skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu

může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na

obhajobu v přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za

to, že i při použití takového lex specialis musí být garantována

práva zakotvená v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, která je podle

článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před

zákonem. Neměl-li tedy obviněný či jeho obhájce v průběhu

trestního řízení možnost klást svědkům otázky, pak zejména

v situaci, kdy tyto výpovědi nejsou podporovány dalšími přímými

důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, takové svědecké

výpovědi, byť provedené v souladu s právem dožádaného státu,

nemohou být pro rozpor s článkem 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3

písm. d) Úmluvy použity jako důkazy, na jejichž základě by byl

obviněný odsouzen. Účelem Úmluvy o vzájemné pomoci, jak se

konstatuje v její preambuli, je sice dosažení větší jednoty mezi

jejími členy, v současné etapě vyznačující se stále existujícími

rozdíly v právní úpravě této oblasti, nemůže být ani případná

nemožnost u dožadované strany vyhovět podmínkám stanoveným

v právním řádu dožadující strany na újmu ústavně zaručených práv

obviněného.

Vrchní soud v Praze však při svém rozhodování článek 6 odst.

1 a 3 písm. d) Úmluvy nevzal v úvahu, přestože byl obhajobou

namítán, a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá důvod, proč

jej pominul. Z odůvodnění, jakož i z trestního spisu, rovněž není

patrno, zda obhájce obviněného byl vůbec uvědomen o datu a místu

vyšetřovacího úkonu, neboť skutečnost, že jeho účast nebyla

německými orgány povolena, neznamená, že obviněný nemohl mít zájem

svoje právo obhajoby přiměřeně kompenzovat jiným způsobem (např.

ve věci A.E.D.L.G. z r. 1998, A-40180/98, při žádosti o právní

pomoc v jiném státě byly svědkům předloženy otázky navržené

obviněným. Obviněný pak byl odsouzen nejen na základě výsledků

dožádání, ale i na základě dalších důkazů).

Ze všech výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že

postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena

stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku 6 odst.

1 a 3 písm. d) Úmluvy, článku 37 odst. 2 a 3 Listiny, a proto

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadené rozhodnutí

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru