Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1348/13 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
katastr nemovitostí/vklad
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1348.13.1
Datum podání26.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 1, § 2, § 7

87/1991 Sb., § 5 odst.3, § 5 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1348/13 ze dne 7. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Michaela Laurenčíka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Ritter - Šťastný, Olomouc, Riegrova 12, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2012, č.j. 30 A 18/2011-62, Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2013, č.j. 9 Aps 10/2012-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1, v čl. 4, v čl. 90 a v čl. 95 odstavci 1 Ústavy Česká republika.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele; následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 4 C 376/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2007, sp. zn. 44 Co 175/2004, bylo vyhověno jeho restituční žalobě dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v důsledku toho byla Podniku bytového a tepelného hospodářství Vyškov uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání dotčených nemovitostí. Současně byla za absolutně neplatnou označena dohoda o vydání nemovitostí povinnou třetí osobě, jakož i následná kupní smlouva. S ohledem na nesoulad mezi geometrickým plánem z 8. ledna 1961 a současným stavem katastru nemovitostí, zajistil stěžovatel vypracování nového geometrického plánu, který zaslal Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, společně s návrhem na zápis vlastnického práva stěžovatele záznamem. Stěžovatel přitom odkázal na judikát Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, podle kterého je rozsudek ukládající povinnost zavřít dohodu o vydání věci rozhodnutím státního orgánu, na jehož základě katastrální úřad zapíše vlastnické právo záznamem. Katastrální úřad však požadovaný záznam neprovedl s odkazem na ustálenou judikaturu, přičemž předložený judikát označil za kontroverzní a ojedinělý (viz stanovisko Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č.j. 8181/2010-15).

Následně podal stěžovatel správní žalobu. V ní odkázal na další judikaturu; stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97. Krajský soud v Brně přesto správní žalobu stěžovatele zamítl. V následné kasační stížnosti se stěžovatel pokusil vypořádat se s námitkami krajského soudu. Mimo jiné zde uvedl, že jeho restituční nárok byl soudy posuzován 13 let, byl uznán a žalobě bylo vyhověno, tedy bylo mu přiznáno vlastnictví přímo a takový závěr by měl být zapsán záznamem a nikoliv vkladem, neboť povinná dobrovolně neuzavřela dohodu o vydání a její vůle byla nahrazena rozhodnutím soudu, tedy samostatným podkladem pro katastrální úřad. Podle stěžovatele je nesprávné vyhotovovat po pravomocném rozhodnutí soudu dohodu o vydání věci, na níž chybí podpis povinné osoby. Tím dochází ke snížení významu soudního rozhodnutí a výsledek soudního řízení tak může být zcela popřen. Záznam vlastnického práva katastrální úřad odmítl, návrh na vklad zamítl s odůvodněním, že geometrický plán tvořící nedílnou přílohu rozsudku neodpovídá současnému stavu zápisů a povinná osoba neexistuje. Ačkoliv tedy existovalo pravomocné rozhodnutí, byla otevřena další možnost disputace o způsobilosti vydat věc.

Nejvyšší správní soud však jeho opravný prostředek zamítl. Za negativní přitom označil nejednotnost judikatury, týkající se otázky, zda je zápis vlastnického práva přiznaného soudním rozhodnutím nahrazujícím vůli povinné osoby, nutno činit vkladem nebo záznamem. Za takového stavu věci je na správním orgánu, aby učinil takový závěr, na jehož základě bude ve shodných případech postupovat jednotně; a to až do doby, než Nejvyšší soud svoji judikaturu sjednotí. Stěžovatel přitom zdůraznil závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého pokud se správní orgán přikloní k zápisu vlastnického práva vkladem, musí jasně prezentovat proveditelnost tohoto postupu pro účastníky, přičemž současně není možno popřít výsledky předchozího soudního řízení. K tomu pak stěžovatel namítl, že právě v jeho případě k takovému pochybení došlo a v důsledku toho shledal postup správních soudů za zkracující jej v jeho zaručených právech a návrhů Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí zrušit.

Stěžovatel svoji ústavní stížnost doplnil o další odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice, a sice na rozsudek ze dne 12. listopadu 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, kde se uvedenou problematikou zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia. Ten v něm dospěl k závěru, že rozhodování katastrálního úřadu o vkladu je v obdobných případech nahrazeno rozhodováním soudu o nároku dle restitučního zákona, a proto je soudní rozhodnutí přímo podkladem pro záznam vlastnického práva.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, Nejvyššího správního soudu, za nějž se vyjádřila předsedkyně senátu 9 Aps. Ta uvedla důvody, které Nejvyšší správní soud vedly k vydání napadeného rozsudku. Vyjádření však nepřineslo novou argumentaci ani nová tvrzení. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud toto vyjádření k případné replice stěžovateli nepředkládal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 A 18/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavní stížnost a jí předcházející řízení před správním orgánem a správními soudy vycházejí z přesvědčení stěžovatele o tom, že výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově došlo k převodu (navrácení) vlastnictví ze žalovaného na stěžovatele, a za daného stavu věci je na katastrálním úřadu, aby tento faktický stav věci zaznamenal. Naopak jak katastrální úřad, tak i správní soudy, v návaznosti na převažující praxí Nejvyššího soudu, konstatovaly, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově došlo k uzavření smlouvy (dohody), na jejímž základě, a po odstranění vady, spočívající v neplatném geometrickém plánu, má dojít ke vkladu vlastnického práva. Stěžovatel se opakovaně odvolává zejména na citovaný judikát Nejvyššího soudu, a to přestože i Nejvyšší soud sám jej ve svém vyjádření (č.l. 56, 57) označil za menšinový názor, nepředstavující relevantní změnu předchozí judikatury k dané otázce, kdy nahrazení projevu vůle za žalovaného nemá za následek automatický přechod vlastnického práva; k nabytí vlastnictví nemovitosti je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí.

Stěžovatel opakovaně nesouhlasil se závěry orgánů veřejné moci a opakovaně namítal jejich nesprávnost, a to stále s odkazem na ojedinělou judikaturu. Ústavní soud přitom považuje argumentaci správních soudů za správnou a dostatečnou. Za podstatné je přitom třeba považovat situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k jednotnému závěru o způsobu, jakým má být vlastnické právo restituentů zapsáno. Nadále existuje jak verze přiklánějící se k vkladu vlastnického práva, tak i verze přiklánějící se k záznamu vlastnického práva. Katastrální úřad nemůže rozhodovat v obdobných případech v závislosti na argumentaci, kterou mu předloží ten který účastník řízení, ale musí postupovat ve všech obdobných případech jednotně. Nejednotná judikatura Nejvyššího soudu vedla stěžovatele, k jeho škodě, k závěru, že zápis vlastnického práva je možný na základě jím zvoleného nástroje. Přestože byl opakovaně informován o nezbytnosti alternativního postupu, pokračoval v řízení před správními soudy až do vydání napadených rozhodnutí. Ani případná pozdější změna judikatury, nemůže vést k označení postupu katastrálního úřadu jako protizákonného či nesprávného.

Stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho práv. Soudy se věcí řádně zabývaly, aniž by v postupu katastrálního úřadu shledaly tvrzená pochybení či zvůli. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru