Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1345/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1345.15.1
Datum podání07.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1345/15 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1542/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 4 To 281/2014 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 90 T 47/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací své rozhodnutí opřel mj. o nepřímý důkaz v podobě záznamu z kamerového systému, který však nebyl proveden v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně, ani při veřejném zasedání před soudem odvolacím. Stěžovatel se tak cítí být zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem důkazům, na kterých je vybudován výrok o vině, a poukazuje na to, že se s touto námitkou nevypořádal ani Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Dále uvádí, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal jak s námitkou týkající se extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, tak i s námitkou vztahující se k překročení přípustné doby zkráceného přípravného řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu Městského soudu v Brně a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud setrvale vychází z předpokladu, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů podložené podústavním právem. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).

V posuzované věci stěžovatel a poškozený v rámci svých výpovědí předkládali vlastní verze skutkového děje. Trestní soudy se přiklonily k verzi obsažené ve výpovědi poškozeného a na ní založily svůj závěr o vině stěžovatele ze spáchání přečinu vydírání. K tomu Ústavní soud připomíná svou judikaturu, z níž vyplývá, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).

Podle přesvědčení Ústavního soudu Městský soud v Brně v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil své úvahy, kterými se při hodnocení výpovědi poškozeného a výpovědi stěžovatele řídil. Soud tedy postupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 a § 125 trestního řádu a není v pravomoci Ústavního soudu, aby zasahoval do hodnocení důkazů, které je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. V dané věci nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).

Jestliže stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací postupoval nesprávně, když své rozhodnutí opřel i o důkaz v podobě záznamu kamerového systému, aniž by tento důkaz provedl v rámci veřejného zasedání, je mu třeba dát částečně za pravdu. Ve spisu z přípravného řízení je sice obsažen úřední záznam, který zachycuje stručný přepis toho, co bylo na kamerovém záznamu zachyceno, avšak v protokolu o hlavním líčení ani v protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele není žádná zmínka o tom, že by soud prvního stupně či soud odvolací takový důkaz provedl. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňoval i obsah kamerového záznamu, nerespektoval důsledně zásadu bezprostřednosti, podle níž smí soud i při rozhodování ve veřejném zasedání přihlížet pouze k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (srov. § 2 odst. 12 trestního řádu).

Ústavní soud však musí připomenout, že ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další).

V dané věci je z pohledu Ústavního soudu rozhodující, že odvolací soud k obsahu kamerového záznamu přihlédl pouze podpůrně v souvislosti s posuzováním věrohodnosti výpovědi poškozeného, přičemž se nijak neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je pak patrné, že nezávisle na obsahu kamerového záznamu se tento soud ztotožňuje s úvahami soudu prvního stupně a s jeho hodnocením důkazů prokazujících vinu stěžovatele.

Pokud jde o další argumentaci stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zcela adekvátně a logicky vypořádal jak s tvrzením ohledně údajného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. s. 3 napadeného rozhodnutí), tak i s námitkou o překročení maximální doby pro konání zkráceného přípravného řízení (srov. s. 4 napadeného rozhodnutí). V žádném případě tedy nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v tomto směru nedostatečné.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru