Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1340/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Šumperk
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1340.10.1
Datum podání07.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1340/10 ze dne 3. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Francouzská 16, Šumperk, adresa pro doručování: Langrova 7, Šumperk, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 2 To 20/2010-242 ze dne 1. 2. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 2 T 46/2009-211 ze dne 20. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 46/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 2 T 46/2009-211 ze dne 20. 10. 2009 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin. Stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit poškozené obchodní společnosti Restaurace Brož, s. r. o., škodu ve výši 24.800,- Kč a poškozené obchodní společnosti EBEN GOLD, a. s., škodu ve výši 33.500,- Kč, přičemž se zbytkem nároku byly obě poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit, stručně řečeno, tím, že se po předchozí domluvě se spoluobžalovanou P. H., která pracovala jako obsluha v restauraci Litovelská pivnice v Mohelnici, dne 28. 9. 2008 v době od 03:08 do 03:20 hodin zdržoval v této restauraci v prostoru s výherními automaty, a to s dalšími dvěma blíže neustanovenými osobami mužského pohlaví, kdy tyto osoby násilím překonaly zabezpečení výherního hracího automatu a blíže nezjištěným způsobem upravily nastavení systému vyplácení výher tak, že automat signalizoval výhru ve výši 20.000,- Kč a následně výhru ve výši 19.000,- Kč, které jim byly proplaceny spoluobžalovanou P. H., přičemž stěžovatel hlídal vstup do prostoru s výherními automaty tak, aby výše uvedené blíže neurčené osoby mohly provést úpravu výherního hracího automatu, a dále dne 29. 9. 2008 v době od 23:02 do 23:09 se opět dopustil téhož jednání, přičemž vyplacená výhra činila 28.000,- Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), č. j. 2 To 20/2010-242 ze dne 1. 2. 2010 jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shrnul dosavadní připomínky a výtky k průběhu trestního řízení, tzn. zejména že dva dosud neustanovené pachatele trestného činu nezná a na ničem se s nimi nedomlouval, že k údajnému jednání ze dne 28. 9. 2008 nebyl proveden žádný usvědčující důkaz, že skutkový stav nebyl soudem I. stupně zjištěn bez důvodných pochybností, jelikož mezi jednotlivými důkazy existovaly zásadní rozpory, že stěžovateli nebyl prokázán úmysl směřující k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a nemohl být tedy považován za spolupachatele ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona, že spoluobžalovaná byla odsouzena za pomoc k trestnému činu dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, ačkoliv její podíl na trestné činnosti byl větší než podíl stěžovatele, že obecné soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku, aniž by jej hodnotily jak samostatně, tak i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a že okresní soud neumožnil stěžovateli dokončit výslech znalce. Stěžovatel měl za to, že výše uvedenými pochybeními obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 74/06, IV. ÚS 438/2000, I. ÚS 733/01, III. ÚS 532/01 a II. ÚS 254/08 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 2 To 20/2010-242 ze dne 1. 2. 2010 a rozsudek okresního soudu č. j. 2 T 46/2009-211 ze dne 20. 10. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se vypořádaly i se všemi relevantními námitkami obhajoby. Nálezy, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazoval, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nebylo možno aplikovat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru