Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 133/08 #1Nález ÚS ze dne 01.07.2008K řádnému odůvodnění rozhodnutí obecného soudu a ke stejnému obsahu a ochraně vlastnického práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stano... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
Náklady řízení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/50 SbNU 15
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.133.08.1
Datum vyhlášení01.07.2008
Datum podání16.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

169/1995 Sb., § 7

222/1994 Sb., § 22 odst.1 písm.d

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 236


přidejte vlastní popisek
Z práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a zákazu libovůle při rozhodování, vyplývá povinnost soudů své rozsudky náležitě odůvodnit. Jen věcně správná rozhodnutí a náležitě odůvodněná rozhodnutí naplní ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1).

Mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu (čl. 11 Listiny, čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě) právo dodavatele nebýt majetkově poškozen (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na druhé straně právo odběratele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J.M. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. července 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007 sp. zn. 32 Odo 1102/2006, ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008 č. j. 32 Odo 1102/06-165. Ve zbývajícím rozsahu, v části směřující vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 263/2005 ze dne 26. dubna 2006, návrh na zrušení uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl. Návrh vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Pražská energetika podala žalobu proti stěžovateli, jako odběrateli elektrické energie, na zaplacení částky 135 072,30 Kč s přísl., představující náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny, vypočtenou podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 169/1995 Sb. (za období od 8. 12. 1998, kdy podle žaloby byl proveden poslední pravidelný odečet měřícího zařízení, do 23. 2. 1999, kdy byla přerušena dodávka elektřiny) a dále na zaplacení částky 10 000 Kč s přísl. jako náhrady škody za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci ve smyslu přílohy č. 4 k citované vyhlášce. Městský soud žalobu zamítl. Vrchní soud rozsudek městského soudu změnil a žalobě vyhověl. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud tím, že v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí nereagoval dostatečně na tu část dovolání stěžovatele, v níž tento namítal nesprávné posouzení věci ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 10 000 Kč za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci, nedostál všem povinnostem odpovídajícím právům účastníků řízení na spravedlivý proces, jehož součástí je právě povinnost soudu své rozhodnutí náležitě odůvodnit.

Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 202/06 konstatoval, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatele nebýt majetkově poškozen a na druhé straně právo odběratele být chráněn proti úbytku majetku, nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý. Takový stav v nyní posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu nastal. Obecné soudy dostatečně nehodnotily v řízení zjištěný fakt, že dne 23. 2. 1999 provedli zaměstnanci žalobce odpojení odběrného místa od proudu a na měřícím zařízení současně provedli i odečet spotřeby, přičemž nezjistili žádný neoprávněný odběr ani porušení měřícího zařízení či jiný zásah do elektroměru a tento ponechali na místě další měsíc. Za stavu, kdy od uvedeného data bylo již odběrné místo odpojeno od elektrického proudu, měla být větší pozornost věnována zjištění skutečného data a okolností zásahu do měřícího zařízení, případně měla být brána v potaz i odpovědnost žalobce resp. jeho pracovníků za řádně prováděnou práci.

Ústavní soud připomněl platnost tříprvkové konstrukce odpovědnosti, která vyžaduje existenci škody, protiprávního jednání či opomenutí odpovědného subjektu a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním či opomenutím a škodou i v případě aplikovaného ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb.. Ústavní soud uzavřel, že situace, kdy se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla, klade zvýšené nároky na přesvědčivost důkazů prokazujících, že k poškození elektroměru došlo ve sféře odběratele.

Jelikož Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, Ústavní soud je zrušil.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 133/08 ze dne 1. 7. 2008

N 119/50 SbNU 15

K řádnému odůvodnění rozhodnutí obecného soudu a ke stejnému obsahu a ochraně vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007 sp. zn. 32 Odo 1102/2006, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. 11 Cmo 263/2005, jímž vrchní soud na základě odvolání žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) změnil rozsudek prvního stupně a vyhověl žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení peněžité částky, za účasti vedlejšího účastníka Pražské energetiky, a. s.

I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007 sp. zn. 32 Odo 1102/2006 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008 č. j. 32 Odo 1102/06-165 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

III. Návrh vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením zásahu do práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, jehož zrušení současně se zrušením rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 263/2005 ze dne 26. dubna 2006 se domáhá.

Obě označená rozhodnutí byla vydána, jak patrno z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 129/2001, v řízení zahájeném k žalobě Pražské energetiky, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, směřující proti stěžovateli jako odběrateli elektrické energie, na zaplacení částky 135 072,30 Kč s příslušenstvím, představující dle žaloby náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny (zjištěný pracovníky žalobce dne 23. 3. 1999), vypočtenou podle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 169/1995 Sb. (tj. za období od 8. 12. 1998, kdy podle žaloby byl proveden poslední pravidelný odečet měřicího zařízení, do 23. 2. 1999, kdy byla přerušena dodávka elektřiny), a dále na zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci ve smyslu přílohy č. 4 k citované vyhlášce.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně svým rozsudkem sp. zn. 35 Cm 129/2001 ze dne 3. 3. 2005 po provedeném dokazování žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Na základě provedeného dokazování měl za prokázáno, že účastníci řízení měli v rozhodné době od 8. 12. 1998 do 23. 2. 1999 uzavřenu smlouvu o dodávce a odběru elektrické energie v místě provozovny žalovaného stěžovatele - v jídelně školy. Dodávka elektřiny byla žalobcem přerušena dne 23. 2. 1999, kdy byl odpojen přívod elektrické energie pro stěžovatele proto, že stěžovatel (který mezitím ukončil nájemní poměr a pronajaté prostory pronajímateli předal dne 15. 2. 1999) nezaplatil zálohu na další zúčtovací období. Při té příležitosti byl také pracovníky žalobce proveden na měřidle odečet a stěžovateli byla vyúčtována - za odběr 5448 kWh (který podle zjištění soudu odpovídal předchozí průměrné spotřebě stěžovatele) fakturou žalobce ze dne 25. 3. 1999, označenou jako konečná, za období od 8. 12. 1998 do 23. 2. 1999 částka 19 991,40 Kč. Dne 23. 2. 1999 (v den, kdy byl proud odpojen) nebylo pracovníky žalobce zjištěno poškození elektroměru, poprvé tuto skutečnost, potvrzenou posléze znaleckým posudkem, zjistili pracovníci žalobce teprve dne 23. 3. 1999. Na to opravnou fakturou ze dne 4. 5. 1999 vyúčtoval žalobce stěžovateli za stejné období od 8. 12. 1998 do 23. 2. 1999 za neoprávněný odběr žalovanou částku 135 072,30 Kč. Podle závěru soudu prvního stupně, který při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 409 obchodního zákoníku, upravujícího uzavření kupní smlouvy, dále ze speciální úpravy obsažené v ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, (dále též jen "zákon"), definující neoprávněný odběr, a ustanovení § 7 a přílohy č. 4 vyhlášky č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny, (dále jen "prováděcí vyhláška"), žalobce pochybil, když po vyúčtování spotřeby zjištěné dne 23. 2. 1999 vyúčtoval stěžovateli v rozporu s ustanovením § 7 odst. 4 vyhlášky č. 169/1995 Sb. neoprávněný odběr za totožné období, a protože žalobce netvrdil, z jakého důvodu stanovil stěžovateli úhradu za poškození elektroměru v maximální výši 10 000 Kč a ani neprokázal, že elektroměr poškodil stěžovatel, žalobu v plném rozsahu zamítl.

Vrchní soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání žalobce, rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho prospěch a žalobě vyhověl. Při svém rozhodování vycházel z názoru, že zákonná úprava, kterou nutno na daný případ použít [ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., § 7 odst. 1-4 vyhlášky č. 169/1995 Sb., § 15 odst. 9 zákona č. 222/1994 Sb.], je vybudována na principu objektivní odpovědnosti za škodu vzniklou neoprávněným odběrem, a to bez ohledu na to, kdo zajištění proti neoprávněné manipulaci porušil, za škodu takto vzniklou činí zákon bez dalšího odpovědným odběratele. Se zřetelem na to, že výpočet škody je fiktivní podle pravidel daných vyhláškou, nemůže hrát roli stav spotřeby vykázaný na elektroměru při jeho odebrání ani průměrná spotřeba elektrické energie vykazovaná stěžovatelem.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci a vadných skutkových zjištěních.

Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele zamítl. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, při posuzování právní povahy aplikovaných ustanovení vycházel s odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku a § 39 odst. 3 písm. f) zákona č. 222/1994 Sb. a na veřejnoprávní důsledky úpravy obsažené v energetickém zákoně z názoru, že není možné, aby účastníci právních vztahů při dodávce elektřiny sami určovali, co je či není neoprávněným odběrem s následky, které jsou upraveny v § 22 odst. 2 citovaného zákona. Podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) citovaného zákona se za neoprávněný odběr považuje i odběr měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci. Ve spojení s ustanovením § 15 odst. 9 citovaného zákona, které stanoví povinnost odběratele udržovat odběrné elektrické zařízení ve stavu, který odpovídá technickým normám a právním předpisům na úseku bezpečnosti práce, a poskytovat technické údaje o něm dodavateli, je zřejmé, že je péče o řádný technický stav měřicího zařízení zákonem svěřena odběrateli. Při poškození zařízení sloužícího k zajištění proti neoprávněné manipulaci je tudíž podle soudu nerozhodné, kdo toto zajištění porušil a zda odběratel o tomto porušení věděl. Důsledky neoprávněného odběru nese odběratel, aniž by bylo nutno zkoumat nejen jeho zavinění, ale ani zjišťovat, kdo skutečně měřicí zařízení poškodil. Pokud jde o posouzení, zda uvedené povinnosti stěžovatele trvaly, vycházel dovolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že stěžovatel po ukončení nájemního vztahu a vyklizení provozovny odběr energie neodhlásil, jeho smluvní vztah k žalobci stále trval, a v důsledku toho byl povinen postupovat podle citovaného zákona a nést i případné majetkové následky spojené s neoprávněným odběrem elektřiny. Ustanovení § 22 odst. 11 citovaného zákona (nesprávně však soudem označené, patrně bylo myšleno ustanovení § 15 odst. 11 zákona) odkazuje, pokud jde o výpočet škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem, na prováděcí předpis. Pravidla chování uvedená v prováděcím předpisu musí vycházet ze zákonného zmocnění s tím, že upravují pouze podrobnosti rámcových řešení uvedených v zákoně. Jestliže jsou ustanovení § 15 a 22 zákona kogentní a koncentrují povinnosti spojené s řádným měřením odběru energie u odběratele, potom má totožný charakter i navazující ustanovení § 7 prováděcí vyhlášky a je nutno je aplikovat jako kogentní speciální úpravu, stanovící rozsah kompenzací za neoprávněný odběr, které je odběratel povinen dodavateli elektrické energie zaplatit. Pokud jde o námitku, že odečet byl uskutečněn při odpojení dodávky energie dne 23. 2. 1999, zastává dovolací soud názor, že je nutno respektovat ustanovení § 7 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 169/1995 Sb., které upravuje vyvratitelnou domněnku pro případy, kdy není možno zjistit dobu trvání neoprávněného odběru. V těchto případech se má za to, že neoprávněný odběr trval od následujícího dne po provedení posledního pravidelného odečtu měřicího zařízení dodavatelem, přitom pravidelným odečtem je nutno v této souvislosti rozumět odečet, který se podle uzavřené smlouvy provádí za účelem fakturace a placení dodávky elektrické energie, odečet provedený pracovníky žalobce dne 23. 2. 1999 však nebyl tohoto charakteru - šlo o zjištění spojené se sankcí za nezaplacení zálohy, tedy odečet mimořádný, k němuž by za normálního průběhu závazkového vztahu vůbec nedošlo. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, zjištěný skutkový stav byl správně podřazen příslušným právním normám, které soud správně vyložil a aplikoval.

Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci v řízení provedených důkazů, příslušné právní úpravy, postupu soudů všech stupňů včetně obsahu vydaných rozhodnutí dovolacímu soudu nejprve vytýká porušení svých procesních práv a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 3 Listiny), neboť nebyl seznámen a nemohl se vyjádřit k vyjádření žalobce. Dovolací soud se také v rozhodnutí nevypořádal s tou částí jeho dovolání, v níž namítal nesprávné právní posouzení odvolacím soudem ohledně nároku na zaplacení částky 10 000 Kč za údajné "poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci", aniž by se také, stejně jako soud odvolací, vypořádal s tím, že v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by stěžovatel toto poškození způsobil, a aniž se zabýval tím, zda a jaká škoda skutečně vznikla. Bylo přitom povinností dovolacího soudu minimálně formulovat, proč se neztotožnil s argumentací stěžovatele v této části dovolání, a uvést, co jej vedlo i v tomto směru k závěru, že dovolání nebylo důvodné. Nejvyšší soud se tak zabýval přezkumem rozsudku vrchního soudu jen v tom rozsahu, který se týkal žalobou uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 135 072,30 Kč. Základní zásah do ústavně zaručených práv dle stěžovatele pak spočívá v tom, že dovolací soud zaujal zcela účelový výklad ustanovení § 7 odst. 4 věty druhé vyhlášky č. 169/1995 Sb., kterým neproporcionálně zvýhodnil zájmy dodavatele elektřiny proti majetkovým právům odběratelů. V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně zdůraznil, že žalobce provedl dne 23. 2. 1999 odečet na měřicím zařízení v souvislosti s odpojením od dodávky elektřiny, aniž by zjistil poškození měřicího zařízení, a na základě tohoto odečtu vystavil vůči stěžovateli vyúčtování, označené jako konečná faktura za období od 8. 12. 1998 do 23. 2. 1999, a poukázal i na to, že tehdy žalobce prostřednictvím svých zaměstnanců s měřicím zařízením bez vědomí stěžovatele a bez přítomnosti jakékoliv jiné osoby manipuloval. Uvedl také, že teprve k námitkám stěžovatele přišel žalobce s tvrzením, že jím provedený odečet dne 23. 2. 1999 nebyl odečtem pravidelným, tedy posledním pravidelným odečtem před zjištěním poškození měřicího zařízení, ale jakýmsi odečtem kontrolním. Oba soudy provedly ústavně nekonformní výklad jednoduchého práva, a to ustanovení § 7 odst. 4 vyhlášky č. 169/1995 Sb., neboť ačkoli odečet dne 23. 2. 1999 provedl dodavatel a použil ho i pro účely fakturace, zvýhodnily při svém rozhodování žalobce tím, že neuznaly tento odečet za "pravidelný", ale jen za "mimořádný", a za poslední pravidelný odečet vzaly odečet předchozí ze dne 8. 12. 1999; přitom právní úprava ani smluvní vztahy účastníků žádné druhy odečtů nerozlišují, jen v § 7 odst. 4 větě druhé vyhlášky č. 169/1995 Sb. se uvádí výraz "pravidelný odečet". Nejvyšší soud, jakož i před ním Vrchní soud v Praze, tak nerespektovaly ve svých rozsudcích závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/06 ze dne 20. 1. 2006 (sic - pozn. red.: správně ze dne 20. 9. 2006), které stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí se shrnutím, že v jeho případě požadavek proporcionality ochrany vlastnického práva žalobce a stěžovatele zachován nebyl, a to v jeho neprospěch. Konečně pak stěžovatel upozorňuje na to, že zcela nesprávné, v rozporu s pravidly o. s. ř. a v širším pohledu i s právem na spravedlivý proces, případně i zcela zmatečné, se jeví i rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení, když žalovanému byla stanovena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve stanovené výši k rukám JUDr. K., který je však zástupcem žalovaného stěžovatele. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudků Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 12. března 2008 Nejvyšší soud k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Odkázal v něm na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, vyslovil přesvědčení, že věc řádně z hlediska uplatněného dovolacího důvodu posoudil, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu by byly předloženy k přezkoumání. Pro uvedené navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Ústavnímu soudu bylo na základě jeho výzvy podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dne 5. června 2008 doručeno k předmětné ústavní stížnosti rovněž vyjádření vedlejšího účastníka, Pražské energetiky, a. s. Odkazuje v něm na odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, vyslovuje nesouhlas s tvrzením stěžovatele, dle kterého Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud nerespektovaly závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/06, neboť se dle jeho názoru nejednalo "o obdobnou právní povahu sporu", a rovněž nesouhlasí s námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce výše náhrady za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci, neboť dle něj tato náhrada "má výslovně sankční charakter a má působit především preventivně". Pro uvedené navrhl předmětnou ústavní stížnost odmítnout a dále navrhl ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 129/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Především třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí nereagoval dostatečně na tu část dovolání stěžovatele, v níž tento namítal nesprávné posouzení věci ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 10 000 Kč za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci. Jakkoli by totiž i bylo možno dovodit, ač to v napadeném rozhodnutí výslovně uvedeno není, že argumentace uvedená v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, zdůrazňující objektivní odpovědnost odběratele elektrické energie za škodu v případech neoprávněného odběru, se vztahovala i na tento žalobou uplatněný nárok, nelze zdůvodnění považovat za dostatečné. Nelze totiž pomíjet, že stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání žalobce výslovně namítal absenci odvolacích důvodů ze strany žalobce v tomto směru, jakož i to, že následně pak v dovolání, kromě námitek vztahujících se k nedostatečnému prokázání všech podmínek odpovědnosti za takovou škodu, měl výhrady i k samotné výši přiznané částky. Činil tak v návaznosti na text přílohy č. 4 citované vyhlášky, o niž odvolací soud své rozhodnutí o přiznání částky 10 000 Kč opíral. Z obsahu této přílohy je přitom patrno, že částku 10 000 Kč jako výši náhrady za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci stanoví uvedený prováděcí předpis jako částku maximální, a jistou diferenciaci tedy nepochybně předpokládá. Dovolací soud tudíž tím, že na uvedenou stěžovatelem výslovně vznesenou námitku nereagoval, již takto nedostál všem povinnostem odpovídajícím právům účastníků řízení na spravedlivý proces, jehož neodmyslitelnou součástí je právě povinnost soudu své rozhodnutí náležitě odůvodnit. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na svou dosavadní judikaturu, v níž dal najevo, že jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). V nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 89, str. 151) pak Ústavní soud vyslovil názor, že má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona ... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 občanského soudního řádu), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1).

Přisvědčit však třeba i dalším stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděným výhradám, vztahujícím se již k samotnému právnímu posouzení dané věci, kdy nelze ponechat stranou závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 202/06. V uvedené věci šlo, obdobně jako v nyní souzené věci, o neoprávněný odběr elektřiny a o aplikaci ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona, jehož aplikační intence Ústavní soud v označeném nálezu vymezil, na něž lze, včetně úvah vztahujících se k jím provedenému testu proporcionality, pro stručnost odkázat. Ústavní soud v uvedeném nálezu také vyjádřil názor, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu (čl. 11 Listiny, čl. 1 odstavec první Protokolu č. 1 k Úmluvě) právo dodavatele nebýt majetkově poškozen (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na druhé straně právo odběratele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý. Takový stav však i v nyní posuzované věci podle přesvědčení Ústavního soudu nastal, pokud obecné soudy v situaci oslabené ochrany stěžovatelova vlastnického práva samotnou zákonnou úpravou pominuly, resp. dostatečně nehodnotily v řízení zjištěný fakt, že dne 23. 2. 1999 provedli zaměstnanci žalobce odpojení odběrného místa od proudu a na měřicím zařízení současně provedli i odečet spotřeby (který byl vyúčtován fakturou, navíc označenou jako konečná), přičemž nezjistili žádný neoprávněný odběr ani porušení měřicího zařízení či jiný zásah do elektroměru a tento ponechali na místě další měsíc. Za stavu, kdy od uvedeného data bylo již odběrné místo odpojeno od elektrického proudu a lze tedy logicky předpokládat, že poté již k neoprávněnému odběru fakticky docházet nemohlo, měla být větší pozornost věnována - s připomenutím v uvedeném nálezu konstatované platnosti tříprvkové konstrukce odpovědnosti, která vyžaduje existenci škody, protiprávního jednání či opomenutí odpovědného subjektu a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním či opomenutím a škodou i v případě aplikovaného ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona, jakož i závěru, že situace, kdy se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla, klade zvýšené nároky na přesvědčivost důkazů prokazujících, že k poškození elektroměru došlo ve sféře odběratele - zjištění skutečného data a okolností zásahu do měřicího zařízení, případně měla být (i při vědomí skutečnosti, že stěžovatel formálně smluvní vztah se žalobcem neukončil řádným odhlášením ukončení odběru) brána v potaz i odpovědnost žalobce, resp. jeho pracovníků za řádně prováděnou práci, plynoucí minimálně z obecných ustanovení o předcházení škodám (§ 415 občanského zákoníku).

K námitce vedlejšího účastníka, dle níž se u nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 168, str. 433) nejedná ve vztahu k posuzované věci "o obdobnou právní povahu sporu", Ústavní soud konstatuje, že v uvedeném rozhodnutí se vyslovil k ústavnosti interpretace a aplikace ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., přičemž od ústavněprávního posouzení naprosto stejné otázky se odvíjí i rozhodnutí Ústavního soudu v předmětné věci.

Z uvedených důvodů má Ústavnísoud za to, že v daném řízení zatím ze strany dovolacího soudu nebyla právům stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana, a proto bylo jeho rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny) zrušeno [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující vůči rozsudku Vrchníhosoudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 263/2005 ze dne 26. dubna 2006, s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z něhož plyne zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, jakož i s ohledem na vytvoření procesního prostoru pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů v důsledku kasace rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud návrh na zrušení uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Pro úplnost k výtce stěžovatele směřující proti zmatečnému výroku rozhodnutí dovolacíhosoudu o nákladech řízení třeba uvést, že vytýkané pochybení již bylo odstraněno opravným rozhodnutím jmenovaného soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008 č. j. 32 Odo 1102/06-165).

Ústavnísoud interpretuje ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická, a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 26, str. 195). Ani samotné dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu tudíž bez dalšího nárok podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným (sp. zn. IV. ÚS 666/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 203, str. 623). Jelikož v posuzované věci nebyl naplněn žádný z důvodů, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, Ústavní soud předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru