Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 133/01Usnesení ÚS ze dne 31.08.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.133.01
Datum podání02.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

71/1967 Sb., § 32, § 34 odst.3

99/1963 Sb., § 250i odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 133/01 ze dne 31. 8. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 133/01

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. A.J., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2000, čj. 8 C 309/2000 - 36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí Policie ČR, ze dne 27. 6. 2000, čj. PJC - 737/ZŘ-DP-2000, a rozhodnutí o dopravním přestupku Policie ČR, ze dne 7. 6. 2000, čj. ORTA-284/DS-2000.

Stěžovatel dále uvádí, že citovaným rozhodnutím Policie ČR, byl uznán vinným přestupkem v dopravě dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) a § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 16. 3. 2000 v době kolem 22:15 hodin řídil osobní vozidlo Škoda 105 s vypnutým osvětlením a bezdůvodně se odmítl podrobit provedení dechové zkoušky na alkohol, lékařské prohlídce a odběru krve za účelem stanovení hladiny alkoholu v krvi. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 24 měsíců a povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 500,- Kč. Policie ČR následné stěžovatelovo odvolání zamítl a rozhodnutí okresního dopravního inspektorátu potvrdil. Dle stěžovatelových slov argumentovala obě tato správní rozhodnutí především svědectvím policejní hlídky.

Stěžovatel dále uvádí, že proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal žalobu ve smyslu ustanovení § 247 a násl. občanského soudního řádu. Ve své žalobě poukazoval na skutečnost, že výše uvedená správní rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, neboť správní orgány rozhodovaly na základě ne zcela přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel prohlašoval, že automobil neřídil a že byl zadržen za situace, kdy šel se svědkem J. pěšky, a nemohl se tak dopustit zmíněných přestupků. Stěžovatel argumentoval svojí výpovědí a výpovědí svědka J., a pokud policisté tvrdí opak, jde o tvrzení proti tvrzení. Popis skutkového děje dle příslušníků policejní hlídky je, dle stěžovatelova názoru, nemožný a protismyslný, a proto měla být provedena prověrka věrohodnosti jednotlivých verzí. Tvrzení policistů není nikterak objektivizováno a ze strany policie došlo k pochybení i v tom směru, že neprovedla osobní prohlídku stěžovatele, zda u sebe má či nemá klíče od vozidla, jež měl řídit, a prohlídku vozidla samotného, nachází-li se v něm na místě řidiče otisky prstů stěžovatele. Dále stěžovatel argumentoval skutečností, že ve správním řízení bylo rozhodováno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, když podstatným důkazem byla výpověď svědkyně M., majitelky předmětného automobilu, o tom, zda měl stěžovatel toto vozidlo vůbec k dispozici. Správní orgán I. stupně pouze provedl úřední záznam na základě telefonického rozhovoru, přičemž obsah tohoto záznamu není totožný s informacemi podávanými svědkyní M. Řízení mělo tedy, dle stěžovatelova názoru, být doplněno o výpověď této svědkyně. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí obou správních orgánů a vrácení věci k dalšímu řízení, avšak okresní soud mu, jak bylo již výše uvedeno, nevyhověl.

Stěžovatel dále připomíná, že okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž opírá o výpovědi policistů, které mají být objektivní již proto, že policista vykonává své povolání pod přísahou. Případná zjištěná nezákonnost by byla trestně stíhána jako zneužití pravomoci, takovýto nezákonný postup v případě policistů však zjištěn nebyl. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování prověřením jednotlivých verzí, a zejména výpovědí svědkyně M., nebyly vyslyšeny, soud se těmito návrhy vůbec nezabýval, stejně jako ostatní argumentací stěžovatele.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tento soud zcela ignoroval námitky a důkazní návrhy stěžovatele obsažené ve správní žalobě. Přitom tyto návrhy směřovaly výhradně k tomu, aby bylo rozhodováno na základě skutečně zjištěného stavu věci, nikoli jednostranně na základě tvrzení policistů, které nebylo podloženo objektivními důkazy. Skutkový děj, jak vyplývá z jejich výpovědi, je nejen nepravdivý, ale i nerealizovatelný. Pokud by předmětné vozidlo Škoda 105 bylo skutečně pronásledováno služebním vozidlem policie, muselo by k jeho zastavení dojít již v ulici L., kde jsou na popsané trase podmínky pro pronásledování ujíždějícího vozidla optimální. Při pronásledování vozidla by též měl být použit maják a zvukové znamení a o použití těchto opatření by mělo být informováno operační středisko policie. Skutečnost, že by vozidlo Škoda 105 unikalo na dlouhé rovné silnici L. pronásledujícímu policejnímu vozu je, dle stěžovatelova názoru, nepředstavitelná, a proto se stěžovatel domnívá, že bylo na místě ověřit reálnost jednotlivých verzí místním šetřením, rekonstrukcí či informací z archivu operačního střediska policie o případném hlášení policejní hlídky.

Stěžovatel rovněž považuje za důvodný svůj návrh na provedení výslechu svědkyně M., který označuje za základní objektivní důkaz, jež by vedl ke zjištění, zda stěžovatel vůbec mohl daného dne předmětné vozidlo užívat. Dle názoru stěžovatele je nepřípustné, aby správní orgán namísto provedení důkazu výslechem svědka pořídil pouze úřední záznam na základě telefonického rozhovoru. Skutečnost odporující obsahu úředního záznamu je pak zřejmá z připojeného čestného prohlášení svědkyně M.

Stěžovatel se domnívá, že správní orgány minimálně v uvedených dvou oblastech rozhodovaly na základě neúplně zjištěného stavu věci, k čemuž měl Okresní soud v Českých Budějovicích přihlédnout a jejich rozhodnutí zrušit. Za situace, kdy se soud z hlediska žalobních námitek věcí vůbec nezabýval, považuje stěžovatel za důvodný závěr, že tak bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. 2 Listiny.

Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil.

Z obsahu spisu 8 C 309/2000 Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že výše citovaným rozhodnutím Policie ČR, byl stěžovatel uznán vinným přestupkem v dopravě dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) a § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, za což mu byly uloženy sankce tak, jak bylo výše uvedeno. Policie ČR následně rozhodnutí okresního dopravního inspektorátu výše citovaným rozhodnutím potvrdil. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel správní žalobu dle ustanovení § 247 a násl. občanského soudního řádu, kterou však Okresní soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy ČR, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Pokud obecné soudy respektují předpoklady dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz. IV. ÚS 154/97).

Ve stěžovatelově případě je situace ještě složitější o to, že ústavní stížností je napadeno rozhodnutí soudu v rámci správního soudnictví, jehož právní úprava se jevila z hlediska souladu s ústavními principy právního řádu ČR i s mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách tak kontroverzní, že Ústavní soud nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušil celou část pátou občanského soudního řádu upravující správní soudnictví. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí však byla z důvodů značné legislativní obtížnosti řešení jednotlivých ústavních deficitů odložena do 31. 12. 2001. Proto je třeba stále vycházet z dosud existující právní úpravy, podle které posuzuje soud ve správním řízení pouze zákonnost napadených správních rozhodnutí, a v ustanovení § 250i odst. 1 je výslovně řečeno, že dokazování se neprovádí. Ustanovení § 250j pak mimo jiné stanoví, že soud zruší napadené rozhodnutí správního orgánu dojde-li k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci. Okresní soud v Českých Budějovicích však k takovému závěru nedošel a dle jeho názoru byly provedené důkazy ke zjištění skutkového stavu a k posouzení celé věci dostačující.

Jak již bylo výše řečeno, není úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v situaci, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.

Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, je třeba uvést následující. Otázku toho, zda tvrzení policistů o pronásledování automobilu Škoda 105 služebním vozidlem policie ulicemi L. a P., je realistické či nikoli, není Ústavní soud schopen posoudit a tuto okolnost jistě braly správní orgány i soud při svém rozhodování v úvahu. Je pravda, že správní orgány měly možnost provést místní šetření či rekonstrukci, avšak skutečnost, že tak neučinily, vede Ústavní soud k závěru, že to nepovažovaly pro dostatečné objasnění skutkového stavu za nezbytné.

Další námitka stěžovatele se týká jeho nevyslyšeného návrhu na výslech majitelky předmětného vozidla svědkyně M. K tomu je třeba říci, že správní orgány při svém rozhodování vycházely z úředního záznamu ze dne 18. 5. 2000, jež obsahuje vysvětlení dle ustanovení § 12 zákona o Policii ČR a z jehož obsahu je zřejmé, že by její výslech nepřinesl žádné nové skutečnosti významné pro posouzení případu, neboť svědkyně M. uvedla, že k uvedené věci nemůže sdělit nic bližšího, protože si již nepamatuje, co dělala dne 16. 3. 2000 ani to, zda toho dne stěžovateli své vozidlo půjčila, když připustila, že mu ho občas půjčuje. Dále uvedla, že v uvedené věci nemůže nijak svědčit, neboť předmětné události nebyla přítomna (č.l. 14 spisu Policie ČR v Táboře, sp.zn. ORTA-284/DS-2000). Je s podivem, že bezmála za devět měsíců poté v čestném prohlášení ze dne 16. 2. 2001 prohlásila, že zcela vylučuje, že by stěžovatel mohl její automobil dne 16. 3. 2000 od 13:00 do 22:20 užívat, neboť měla v období od 13. 3. 2000 do 18. 3. 2000 od 14:00 do 22:00 odpolední směnu, tento týden vozidlo nikomu nepůjčovala a užívala jej sama. Je pochopitelné, že takové čestné prohlášení se Ústavnímu soudu jeví jako účelové a nevěrohodné, vezme-li se v úvahu čas, který od předmětné události uplynul, předchozí tvrzení svědkyně i to, že svědkyně stěžovatele velmi dobře zná, a lze proto mít důvodné pochybnosti o její nestrannosti.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel měl své důkazní návrhy a připomínky uplatnit především již v řízení před správními orgány a ne až ve správní žalobě, či dokonce v ústavní stížnosti. Správní řád ve svém ustanovení § 34 odst. 3 výslovně stanoví účastníkovi řízení povinnost navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou mu známy. Většinu svých námitek a důkazních návrhů však stěžovatel uplatnil až v řízení před soudem a v řízení před správními orgány se omezil jen na tvrzení, že předmětné vozidlo neřídil. Vzhledem k tomu, že soud ve správním řízení má za úkol posuzovat především soulad napadeného rozhodnutí se zákonem a je pro něj zásadně rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (viz. § 250i odst. 1 občanského soudního řádu), nelze vytýkat okresnímu soudu skutečnost, že se soustředil především na hodnocení spisového materiálu a skutkového stavu zjištěného správními orgány.

Závěrem je třeba říci, že okresní soud sice pochybil v tom, že návrhům a připomínkám stěžovatele ohledně důkazní situace nevěnoval v odůvodnění svého rozhodnutí téměř žádný prostor, avšak s ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že nejde o pochybení, které by samo o sobě vedlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a tím zakládalo neústavnost celého rozhodnutí.

S ohledem na výše řečené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné

V Brně dne 31. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru