Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1326/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/vypořádání
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1326.10.1
Datum podání06.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1326/10 ze dne 17. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky JUDr. M. K., zastoupené JUDr. Karlem Klímou, advokátem, Advokátní kancelář JUDr. Hana Klímová & Prof nzw. Doc. JUDr. Karel Klíma, CSc, se sídlem Hradčanské nám. 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 437/2010 z 2. 3. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 620/2006 14. 9. 2009 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 11 C 323/2007 z 21. 11. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jež je nutno interpretovat v souladu s čl. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy.

V řízení před obecnými soudy, které v této věci rozhodovaly opakovaně a z nichž nakonec vzešla i napadená rozhodnutí, došlo k vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k domu, v žalobě stěžovatelky vymezenému. Soud I. a II. stupně v řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - rozdílně od svých rozhodnutí předchozích (jež byla Nejvyšším soudem dvakrát zrušena) - dospěl k závěru, že v daném případě není nutné aplikovat zásadu věty třetí odstavce prvního § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Naopak shledal, po zhodnocení chování stěžovatelky a vztahů panujících mezi stěžovatelkou a dalšími spoluvlastníky, jako správnou aplikaci zásady rozdělení nemovitosti mezi jednotlivé spoluvlastníky (s tímto jejich řešením se stěžovatelka neztotožnila, neboť ve své žalobě navrhovala -av předchozích řízeních bylo její žalobě vyhověno - aby to byla právě ona, komu soud přikáže za přiměřenou náhradu celou nemovitost. K dovolání stěžovatelky se pak Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ztotožnil s právním názorem okresního i krajského soudu - dovolání stěžovatelky odmítl.

Ve své poměrně obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka mj. namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces zejména tím, že Nejvyšší soud nehodnotil zásadní právní význam dovolání stěžovatelky vzhledem k jejím dovolacím námitkám, ale odkázal toliko - při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatelky - na své předchozí rozhodnutí v této věci. Svými rozhodnutími obecné soudy rovněž stěžovatelku nutí k tomu, aby zůstala v kontaktu s ostatními vlastníky bytových jednotek v předmětné nemovitosti. Stěžovatelka se tak prý dostala do ještě horšího postavení než před podáním žaloby.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, jakož i všechny dokumenty k ústavní stížnosti přiložené. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatu ústavní stížnosti představovala námitka chybné aplikace zásad obsazených v ustanovení § 142 OZ, tzn. námitka nesprávného hmotně právního posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Ustanovení § 142 OZ poskytuje, i podle judikatury Nejvyššího soudu, soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Zákon toliko příkladmo uvádí některá kritéria, k nimž obecný soud při vypořádání přihlíží, ovšem není jimi vázán. Určení, kterému ze spoluvlastníků bude nebo nebude věc přikázána (pakliže se tak vůbec stane), je výlučně věcí volné úvahy obecných soudů a Ústavní soud, důsledně respektujíc zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, není povolán tyto jejich závěry, za předpokladu, že jsou řádně odůvodněny, jakkoliv přehodnocovat. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že byla odůvodněna dostatečně (což platí i pro poslední rozhodnutí dovolacího soudu o věci) a interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti.

Pokud stěžovatelka nadto ve své ústavní stížnosti hovoří o překvapivém obratu v rozhodnutí obecných soudů (tedy zejména okresního a krajského soudu), které rozhodly jinak než v předcházejících řízeních, pak i tato námitka stěžovatelky je - vzhledem k opakovanému kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu - lichá.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru