Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 132/2000Usnesení ÚS ze dne 25.05.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříkvojenská a civilní služba
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.132.2000
Datum podání02.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 270

141/1961 Sb., § 269 odst.2, § 261, § 226 písm.b

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 15 odst.3, čl. 36


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 132/2000 ze dne 25. 5. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 192/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 192/99, na straně 1 ve třetím odstavci slova "obviněného J.K.", na straně 1 ve čtvrtém odstavci slova "ohledně obviněného Š. B." a na straně 2 v prvním odstavci slova "§ 11 odst. 1 písm. f)" a slova "Š. B. a J. K.". Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Š. B. a J.K.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl.15 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 6 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění své stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu ČR vytýká vadné právní posouzení věci, zejména však skutečnost, že odmítl v jeho prospěch uplatnit beneficium cohaesionis, když neakceptoval návrh obhájce obou obviněných, aby v daném případě uvedená zásada byla uplatněna ve prospěch stejným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně odsouzených M. H. (stěžovatele) a J. G.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatná část námitek uvedených v ústavní stížnosti se týká otázek, na které již bylo dostatečně reagováno v odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že předmětná stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána pouze ve prospěch Š. B. a J. K., čímž ve smyslu § 266 odst. 3 tr. řádu došlo k omezení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR pouze na jejich osoby. Za této procesní situace se Nejvyšší soud ČR mohl zabývat osobami dalších obviněných pouze v případě, že by došel k závěru, že jsou zde podmínky obsažené v v ust. § 261 tr. řádu, neboť na jeho přiměřené užití odkazuje ust. § 269 tr. řádu. Tedy pouze a jedině v tom případě, pokud by stejný důvod, pro který došlo ke zrušení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí ohledně Š. B. a J. K., prospíval též J. G. a stěžovateli. V daném případě bylo shledáno porušení zásady "ne bis in idem", ovšem tento důvod nebylo možno vztáhnout na osobu stěžovatele a J. G. Proto není namístě označovat za spornou otázku rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR, jak to činí v ústavní stížnosti navrhovatel. Taktéž jeho poukaz na obsah ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je zcela nepatřičný, neboť Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle tohoto ustanovení nepostupuje, ale jeho přezkumná povinnost je omezena ustanovením § 267 tr. ř. Účastník vyjádřil nesouhlas i s dalšími argumenty stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí je pro něj nepříznivé, nepokládá za srozumitelné, neboť rozhodnutí se stěžovatele vůbec nedotýká.. Dále konstatoval, že stěžovatel nebyl a nemohl se stát účastníkem řízení před Nejvyšším soudem ČR, a napadeným rozsudkem nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavních práv. Stěžovatel není k podání ústavní stížnosti legitimován, protože nesplňuje podmínky ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě stěžovatel účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a tudíž ani subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti, nebyl.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru