Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 132/02Usnesení ÚS ze dne 29.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzastaveno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.132.02
Datum podání01.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 132/02 ze dne 29. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 31. srpna 1953, sp. zn. To 85/53, ve spojení s rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 7. července 1953, sp. zn. T 53/53, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 3 To 214/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2001, sp. zn. 31 Nt 203/2001,

takto:

I. Ve věci rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 31. srpna 1953, sp. zn. To 85/53, ve spojení s rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 7. července 1953, sp. zn. T 53/53 se řízení zastavuje.

II. Ve věci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 3 To 214/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2001, sp. zn. 31 Nt 203/2001 se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Dne 1. března 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatel, tehdy bez právního zastoupení, domáhal zásahu Ústavního soudu v jeho snaze o smazání viny, o které bylo rozhodnuto napadenými rozsudky. Nižší vojenský soud dne 24. září 1953 stěžovatele odsoudil pro trestný čin vraždy k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Rozsudkem Vyššího vojenského soudu ze dne 7. července 1953 byl tento trest snížen na pět let odnětí svobody.

V postupu vojenských soudů shledal stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V dalších doplněních ústavní stížnosti, činěných střídavě stěžovatelem a jeho právním zástupcem, byla ústavní stížnost rozšířena i na rozhodování obecných soudů o obnově řízení. Stěžovatel tedy napadl i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2002, kterým byla odmítnuta jeho stížnost do usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2001, jímž byla zamítnuta žádost o povolení obnovy řízení. Proti postupu obecných soudů při řízení o obnově řízení nebyla stěžovatelem ani jeho právním zástupcem předložena žádná ústavně právní argumentace.

Po odstranění vad podání se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím předsedy senátu 3 To. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Nt 203/2001. Po seznámení se s obsahem spisu i s ostatními obsáhlými podklady, které zaslal stěžovatel, byl Ústavní soud nucen konstatovat, že z části je nutné řízení zastavit a ve zbytku pak není ústavní stížnost důvodná.

Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil i rozsudky vojenských soudů z roku 1953, nutno uvést, že Ústavní soud ČR byl zřízen Ústavou ČR od 1. ledna 1993 a jeho působnost mohla a může směřovat toliko do budoucna. Určitou výjimku tvořily věci přecházející při rozdělení státu z Ústavního soudu ČSFR (§ 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"). To platí i pro argumentaci článku Listiny, která se stala součástí právního řádu ČSFR a následně ČR v roce 1991 (zákon č. 23/1991 Sb., resp. 2/1993 Sb.). Pokud se tedy stěžovatel dovolává Ústavy ČR a Listiny a cituje články, které podle jeho názoru zakládají povinnost Ústavního soudu se věcí zabývat a zrušit jím napadené rozsudky vojenských soudů, nezbývá než poukázat na obecnou právní zásadu, že zákony nepůsobí nazpět. Výjimkou pro věci trestní byl zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, který zrušil některá rozhodnutí z doby komunistického režimu buď přímo ze zákona, případně (u vyjmenovaných trestných činů) po zvláštním soudním řízení. Tento zákon se však na případ stěžovatele nevztahoval. Z těchto důvodů v té části, kde bylo požadováno zrušení výše uvedených rozsudků, bylo řízení podle ustanovení § 145 odst. 2 zákona zastaveno.

Pokud jde o druhou část, kde jedině je Ústavní soud kompetentní věc posoudit, tedy o rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení, je třeba uvést následující. Dle ustanovení § 278 trestního řádu je obnova řízení možná v případě, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. V řízení o povolení obnovy tedy soud nemůže přezkoumat zákonnost postupu v původním řízení v tom směru, zda se soud vypořádal se všemi okolnostmi a s obhajobou obviněného. Soud prvého stupně ani stížnostní soud v řízení o obnově řízení neshledaly, že by stěžovatel uvedl skutečnosti, které by již nepředložil v původním řízení před vojenskými soudy. S jeho námitkami a s jeho argumentací se vypořádaly v plném rozsahu.

Zejména však k argumentům ústavní stížnosti musí Ústavní soud znovu opakovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Není k tomu oprávněn dokonce ani v případech, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (viz. např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavní soud ČR sv. 1, nález č. 5). Obecné soudy ve svém rozhodnutí srozumitelným a logickým způsobem vyložily, proč neshledaly důvody pro povolení obnovy konkrétního trestního řízení dle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Tam, kde soudy posuzují specifické okolnosti případu, aniž by činily zobecňující závěry, není zpravidla žádný prostor pro působnost Ústavního soudu.

Tuto druhou část ústavní stížnosti proto Ústavnísoud posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. října 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru