Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1317/17 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
pozemek
věcná břemena/zřízení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1317.17.1
Datum podání30.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151o odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1317/17 ze dne 25. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, č. j. 30 Co 128/2013-330, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 466/2015-403, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jakožto účastníků řízení a právnické osoby RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci se sídlem Na Dědinách 869/8, Praha, jakožto vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 11 Listiny.

2. Z podkladů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci (dále jen "vedlejší účastník"), se žalobou u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") domáhal zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví stěžovatele a další osoby, p. č. X, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. Y pro katastrální území Kutná Hora, vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná hora.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2012 č. j. 3 C 89/2007-261, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2013 č. j. 3 C 89/2017-286 a doplňujícího rozsudku ze dne 7. 6. 2013 č. j. 3 C 89/2007-293, žalobě vyhověl a zřídil ve prospěch vedlejšího účastníka věcné břemeno spočívající v právu cesty (chůze a jízdy) přes výše uvedený pozemek ve vlastnictví stěžovatele.

4. Proti rozsudku podal odvolání jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 30 Co 128/2013-330, a č. j. 30 Co 373/2013-330, změnil rozsudek okresního soudu, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve výrocích II. a III. o nákladech řízení (výroky I. a II.), potvrdil rozsudek okresního soudu, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve výrocích I. a IV. v tom znění, že se z výroku I. vypouští výrazy "Česká republika" (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.).

5. Podle krajského soudu je žalobce věcně legitimován, neboť je příslušný hospodařit s předmětnými budovami ve vlastnictví státu a je oprávněn se účastnit řízení před soudy a jinými orgány týkajících se majetku státu. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu okresního, že jsou naplněny podmínky pro zřízení věcného břemene, neboť žalobce nemá k předmětnými budovám zajištěn přístup a ten nelze zajistit jinak, jelikož smluvní zajištění přístupu není možné pro nesouhlasné stanovisko stěžovatele. Krajský soud dále uvedl, že okresní soud správně vymezil rozsah sporného práva cesty a také správně stanovil náhradu za zřízení věcného břemene, která odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu. Krajský soud shledal odvolání jako neopodstatněné.

6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud postupem podle § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zamítl jako zčásti nepřípustné a zčásti nedůvodné.

7. K námitce, že vedlejší účastník nebyl ve sporu věcně legitimován, neboť je státním podnikem v likvidaci, tudíž příslušnost k hospodaření s tímto majetkem je omezena pouze na úkony vedoucí k likvidaci, Nejvyšší soud uvedl, že státní podnik se může na základě zvláštního oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 16 odst. 2 zákona o státním podniku ve spojení s § 1 občanského soudního řádu domáhat zřízení věcného břemene nezbytné cesty ke stavbám ve vlastnictví státu podle § 151o odst. 3 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Nejvyšší soud dodal, že na věcné legitimaci nemění nic ani námitka stěžovatele, že státní podnik je v likvidaci, tudíž jeho činnost je omezena kroky, které mají bezprostředně směřovat k likvidaci. Odkazem na § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění, Nejvyšší soud uvedl, že řízení o zřízení nezbytné cesty souvisí s likvidací, při které má likvidátor možnost uzavírat i nové smlouvy, které jsou potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití. Likvidátor byl tak proto oprávněn učinit nezbytné kroky k tomu, aby mohl zajistit adekvátní přístup k předmětným budovám.

8. Ohledně druhé námitky, jejímž obsahem bylo tvrzení, že vedlejší účastník nebyl ve sporu aktivně procesně legitimován, neboť podat žalobu na zřízení věcného břemene může podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku pouze vlastník stavby, nikoliv státní podnik, který disponuje ve vztahu k budovám toliko právem hospodaření, Nejvyšší soud dovodil, že z právní úpravy, zejména z ustanovení § 20 odst. 2 a z § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, jakož i s ohledem na úzké vazby mezi státem a státním podnikem lze dovodit zřejmou vůli zákonodárce, že v řízení ohledně majetku svěřeného státnímu podniku k hospodaření zcela postačuje, pokud bude účastníkem řízení toliko státní podnik, který by měl dostatečně hájit práva státu. S těmito námitkami se tak Nejvyšší soud neztotožnil.

9. Stěžovatel dále namítal, že žaloba nesplňovala požadavky dané občanským soudním řádem, neboť chyběl návrh, jak by mělo být věcné břemeno zřízeno. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud jako nepřípustnou. S odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu soud uvedl, že žaloba na zřízení věcného břemene je dostatečně určitá tehdy, pokud se s ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v posuzovaném případě je z žaloby zřejmé, ke které stavbě a ke kterým pozemkům má být nezbytná cesta zřízena, přičemž žalobce soudu předložil i nákres, kudy by mělo věcné břemeno vést s návrhem, aby soud nechal zpracovat geometrický plán se zaznačením věcného břemene. Nejvyšší soud se dále vypořádal i s námitkou, že soudy nepřípustně napomáhaly žalobci.

10. V posledku stěžovatel v dovolání namítal, že došlo k omezení jeho práva na pokojné užívání majetku. Nejvyšší soud ani u této námitky nedal stěžovateli zapravdu. K této námitce Nejvyšší soud uvedl, že institut zřízení věcného břemene nezbytné cesty je v souladu s článkem 11 Listiny, přičemž tyto závěry lze plně uplatnit i ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že: "...ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky; jde tu nejen o veřejný zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby. Tento veřejný zájem je vyjádřen i v § 86 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které vlastníkovi stavby ukládá veřejnoprávní povinnost v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a s rozhodnutím stavebního úřadu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost. Je zjevné, že splnění této povinnosti je ve veřejném zájmu a že je nelze zajistit bez přístupu vlastníka ke stavbě."

II.

Argumentace stěžovatele

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve předkládá rozbor rozsudků, které ústavní stížností napadá (nikoliv však soudu prvního stupně, který stěžovatel nenapadá) a předkládá námitky, které v předchozích řízení uplatnil. Stěžovatel poukazuje na to, že dovolací soud se s jeho námitkami vypořádal zcela chybně, a to nejen v rozporu s právem na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), ale i v rozporu s čl. 11 Listiny, kterým je zaručeno právo vlastnické. Argumentace stěžovatele tak představuje de facto rekapitulaci jeho dovolacích námitek.

12. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny tím, že se soudy nesprávně vypořádaly s posouzením veřejného zájmu, neboť vlastnické právo lze omezit pouze ve veřejném zájmu a za náhradu. Stěžovatel uvádí, že ve veřejném zájmu nemůže být omezení vlastnického práva osob vlastnících tovární objekt, byť pro spory v současné době neprovozovaný, před tvrzeným právem likvidovaného podniku.

13. Stěžovatel rovněž uvedl řadu námitek, souvisejících s celkovým kontextem různých občanskoprávních řízení mezi ním a vedlejším účastníkem, jimiž napadal např. pravdivost některých tvrzení atd.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

16. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 [N 148/46 SbNU 471]). Ústavněprávním požadavkem je rovněž řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

17. Základ stěžovatelovy argumentace tvoří námitky přednesené před obecnými soudy, které postrádají ústavně-právní dimenzi. Ústavní soud připomíná, že výklad podústavního práva je zásadně doménou soudů obecných [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419) či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)], zejména soudu Nejvyššího, jehož úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů, včetně výkladu ve všech věcech nenáležejících do oboru správního soudnictví.

18. Pakliže výklad zastávaný Nejvyšším soudem neodporuje ústavně-právním požadavkům, nemá Ústavní soud pravomoc jej měnit [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219) či nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. To platí i v situacích, v nichž se Nejvyšší soud přiklonil k jedné ze dvou sice protichůdných, ale stejně legitimních a přesvědčivých variant výkladu.

19. Těmito ústavně-právními požadavky jsou zejména soulad výkladu s kogentními normami [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)], dostatečné a přesvědčivé odůvodnění, včetně vypořádání se s relevantními námitkami [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)], předvídatelnost rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373), nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33) či nález sp. zn. I. ÚS 4793/12 ze dne 3. 9. 2014 (N 162/74 SbNU 391)], absence svévole [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], zohlednění ochrany dotčených ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115) či nález sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 200/54 SbNU 489)] či absence přepjatého formalismu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463), nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29) či nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725)].

20. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu, které všem výše nastíněným požadavkům odpovídají. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu i krajského soudu odpovídá jejich dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nezdůvodněném či formalistickém přístupu a nejde ani o rozhodnutí nepředvídatelné.

21. Ani ve specifickém kontextu sporu o soukromoprávní zřízení věcného břemene k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, respektive na rovnost v řízení, nedošlo. Obecně v těchto případech musí mít osoba, na jejíchž nemovitostech má věcné břemeno váznout, mít možnost domoci se ochrany svých práv soudní cestou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 2. 2012 ve věci Backović proti Srbsku, č. stížnosti 47997/06, § 47). Na druhou stranu, stejné právo musí mít i osoba, která se zřízení či změny takového věcného břemene chce domoci (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 6. 2007 ve věci Ponomarenko proti Ukrajině, č. stížnosti 13156/02, § 38). V nyní projednávaném případě byl tento požadavek splněn, neboť stěžovatel měl účinnou možnost domáhat se ochrany svých práv před soudem, jíž využil, a to včetně opravných prostředků.

22. Tvrdil-li pak stěžovatel, že byl postupem obecných soudů diskriminován a že byla porušena jeho rovnost v řízení, neboť obecné soudy stranily vedlejšímu účastníkovi, má Ústavní soud za to, že tuto námitku dostatečně přesvědčivě vypořádal krajský soud na s. 11nn svého napadeného rozhodnutí. Ústavní soud nepochybuje o tom, že mezi účastníky řízení bylo od samého jeho počátku zřejmé, co je předmětem řízení a čeho se vedlejší účastník domáhá, tj. že usiluje o to, aby bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch konkrétních pozemků v jeho vlastnictví na konkrétních pozemcích ve vlastnictví stěžovatele. I s přihlédnutím k tomu, jak stěžovatel opakovaně ve své ústavní stížnosti zdůrazňoval, že mezi ním a vedlejším účastníkem jsou v souvislosti s předmětnými nemovitostmi vedeny vleklé spory, bylo by naopak nepřípustným formalismem okresního soudu, pokud by vedlejšímu účastníkovi neumožnil petit upravit.

23. Obecné soudy se tedy důkladně zabývaly námitkami, které před nimi stěžovatel přednesl, a správně se zabývaly všemi aspekty, které jsou nutné pro povolení zřízení nezbytné cesty. Závěr o veřejném zájmu, který převažuje nad zájmy vlastníka pozemku, Nejvyšší soud vyložil v souladu se svojí dosavadní rozhodovací praxí. K samotným závěrům této rozhodovací praxe Ústavní soud nemá žádných výtek a nad rámec odůvodnění Nejvyššího soudu prakticky nemá, co by k nim dodal. Stěžejní námitkou stěžovatele, tedy že vedlejší účastník nebyl aktivně věcně ani aktivně procesně legitimován, se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud na s. 5-8 svého napadeného rozhodnutí. Jeho závěry shledává Ústavní soud přesvědčivými a logickými, přičemž připomíná, že se bytostně jedná o otázku podústavního práva, již, jak uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší řešit, neboť ji korektním způsobem vyřešil Nejvyšší soud.

24. Porušeno nebylo ani stěžovatelovo právo vlastnit majetek. Zřizování věcných břemen k nemovitostem podle soukromoprávních předpisů je běžným právním nástrojem pro řešení sporů vznikajících v souvislosti s kolizí oprávněných zájmů, vyplývajících z odkázanosti jedné nemovitosti na užívání v určitém rozsahu druhé nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby. Judikatura Ústavního soudu, soudů obecných ani Evropského soudu pro lidská práva tuto možnost kategoricky nevylučuje.

25. Zřízení věcného břemena představuje sice a priori zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, nicméně v nyní projednávaném případě se jedná o zásah legitimní. Nelze jej kvalifikovat jako vyvlastnění, neboť věcné břemeno nebylo zřízeno na základě žádného veřejnoprávního zákona umožňujícího vyvlastnění ve veřejném zájmu v souvislosti s výkonem veřejné moci, ale na základě občanského zákoníku v rámci řešení soukromoprávního sporu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že protistranou stěžovatele v řízení před obecnými soudy byl státní podnik, neboť ten měl v daném řízení postavení soukromoprávního subjektu.

26. Bez ohledu na důvod či právní povahu zřízení věcného břemene podléhá však jeho zřízení obecným požadavkům na legitimní zásah do vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 a 2 Dodatkového protokolu (č. 1) k Úmluvě. Tyto požadavky sestávají ze zákonného zmocnění k zásahu do práva vlastnit majetek, absence svévole a zajištění spravedlivé rovnováhy mezi ochranou ústavně zaručených práv jednotlivce v souvislosti se zásahem do jeho vlastnického práva a ochranou veřejného (či prizmatem Úmluvy obecného) zájmu, kvůli němuž je tento zásah činěn [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1999 ve věci Iatridis proti Řecku (velký senát), č. stížnosti 31107/96, § 58].

27. V nyní projednávaném případě došlo ke zřízení věcného břemene na základě § 151o odst. 3 občanského zákoníku, tedy na základě zákona. Prvý požadavek tedy splněn byl. Zjevně nešlo ani o svévolné zřízení, neboť obecné soudy konaly na základě žaloby podané státním podnikem jakožto soukromoprávním subjektem v souvislosti s potřebou zajistit přístup na jím vlastněné nemovitosti. O této žalobě musel okresní soud rozhodnout, jinak by se dopustil odepření spravedlnosti, přičemž proti jeho rozhodnutí ani stěžovatel nebrojil. Stěžovatel ani nepopírá, že by mezi ním a vedlejším účastníkem probíhal spor o zřízení věcného břemene vyplývající z reálné konstelace jimi vlastněných nemovitostí. Nevznikají tedy žádné pochybnosti o tom, že obecné soudy, zejména soud okresní, nerozhodovaly svévolně. Nutno tedy konstatovat splnění i druhého požadavku.

28. Třetí požadavek je splněn tehdy, existuje-li racionální vztah proporcionality mezi legitimním cílem (tj. ochrana veřejného či obecného zájmu) a prostředky, jimiž jej má být dosaženo [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Beyler proti Itálii (velký senát) ze dne 5. 1. 2000, č. stížnosti 33202/96; § 114]. Ústavní soud konstatuje, že i tento požadavek byl naplněn. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, citovaným výše sub 10. Veřejným zájmem v kontextu Listiny či obecným zájmem v kontextu Úmluvy, který v jednotlivém případě převažuje nad právem na ochranu vlastnictví jednotlivce, může totiž nepochybně být potřeba umožnit přístup k nemovitosti soukromého subjektu prostřednictvím zřízení věcného břemene soudem v zájmu zajištění jejího racionálního užívání, obhospodařování či údržby, není-li možno tento přístup zřídit jinak (bez omezení vlastnického práva druhého soukromého subjektu, nebo sice s tímto omezením, k němuž se ovšem tento subjekt smluvně zaváže).

29. Takovýto závěr odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, neboť při posuzování třetího požadavku mají jednotlivé členské státy široký prostor k uvážení [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Scordino proti Itálii (velký senát), č. stížnosti 36813/97, § 94]. Tento prostor v oblasti soukromoprávního řešení § 151o odst. 3 občanského zákoníku ani jeho konkrétní aplikace v nyní projednávaném případě krajský soud ani Nejvyšší soud nepřekročil.

30. Obecné soudy nepostupovaly nepřiměřeně, neboť zvažovaly oprávněné zájmy stěžovatele i vedlejšího účastníka i nezbytnou minimální míru zatížení pozemků stěžovatele (jak vyplývá z odůvodnění na s. 11 napadeného rozhodnutí krajského soudu a z odůvodnění na s. 11 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) a věcné břemeno bylo zřízeno za náhradu, k jejíž výši dospěl okresní soud přezkoumatelným způsobem na základě znaleckého posudku.

31. Na výše uvedeném nemůže ničeho změnit ani argumentace stěžovatele, že oprávněné zájmy vedlejšího účastníka jakožto státního podniku v likvidaci nemohou nikdy převážit nad jeho oprávněnými zájmy, a to právě s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník směřuje ke svému zániku. Se závěrem obecných soudů, že i právnická osoba v likvidaci může mít stále aktuální zájem na zřízení věcného břemene ve prospěch pozemků v jejím vlastnictví, Ústavní soud souhlasí. Nad jeho rámec pak dodává, že v nynějším případě je zapotřebí přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch panujícího pozemku. Lze tedy očekávat, že přetrvá i zánik vlastníka panujícího pozemku, nepominou-li, s ohledem na to, na koho přejde vlastnické právo k panujícímu pozemku, důvody pro jeho existenci. V prvém případě tak veřejný zájem pro účely Listiny a obecný zájem pro účely Úmluvy není možno vztahovat toliko k aktuálnímu vlastníkovi panujícího pozemku, ale i k jeho vlastníkům budoucím, ve druhém případě pak zásah do vlastnického práva vedlejšího účastníka pomine, jakmile zaniknou důvody existence věcného břemene. Ani v jedné z těchto variant tedy skutečnost, že vedlejší účastník je v likvidaci, nemá sama o sobě žádnou váhu při posouzení proporcionality řešení, zvoleného obecnými soudy.

32. Pokud pak stěžovatel namítal, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích nezabývaly konkrétními podrobnostmi výkonu věcného břemene (tj. zda jím nebude příliš zatěžován služebný pozemek, kdo má vedlejšímu účastníkovi zajišťovat vstup na pozemek atd.), jedná se o námitky toliko nejistého charakteru. Je primárně věcí domluvy stěžovatele a vedlejšího účastníka, jak bude konkrétně realizace práv vyplývajících z věcného břemene probíhat, a nedohodnou-li se tito, případně bude-li taková dohoda porušena, mají možnost domáhat se ochrany svých práv před obecnými soudy.

33. Co se týče dalších námitek stěžovatele, týkajících se obecně sporů mezi ním a vedlejším účastníkem, Ústavní soud je v tomto řízení, vázán petitem ústavní stížnosti, přezkoumávat nemůže.

V. Závěr

34. S ohledem na vše shora uvedené neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani v řízeních jim předcházejících žádný ústavně-právní deficit. Proto rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2017

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru