Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 131/2000Nález ÚS ze dne 19.06.2000K účastníkům stavebního a kolaudačního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/18 SbNU 269
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.131.2000
Datum vyhlášení25.09.2000
Datum podání02.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 78 odst.1

99/1963 Sb., § 250 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 131/2000 ze dne 19. 6. 2000

N 90/18 SbNU 269

K účastníkům stavebního a kolaudačního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 19. června 2000 ve věci ústavní

stížnosti 1) M. C., 2) J. R., 3) J. S., všech zastoupených JUDr.

J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

20. 12 1999, čj. 30 Ca 95/96-23, za účasti Krajského soudu

v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Městského

úřadu v Rokycanech, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 1999, čj. 30 Ca

95/96-23, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému

usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení

o žalobě proti rozhodnutím Městského úřadu v Rokycanech ze dne

10. 8. 1992, čj. Výst.731/92-332/2, a ze dne 25. 10. 1993, čj.

Stav.1250/93-332/2, stěžovatelé tvrdí, že jím bylo zasaženo do

jejich práv ústavně zaručených v článku 1, čl. 4 odst. 3, čl. 36

odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Stěžovatelé uvádí, že v dubnu 1992 uzavřeli s čs.

státem - Federálním ministerstvem obrany - Vojenskou ubytovací

a stavební správou Plzeň dohodu o vydání pozemků podle zákona č.

403/1990 Sb. Na těchto pozemcích stavební úřad povolil v srpnu

1992 provedení stavby, kterou v říjnu 1993 zkolaudoval,

stěžovatele však za účastníky stavebního, resp. kolaudačního,

řízení nepovažoval, nejednal s nimi a odmítl jim doručit stavební

povolení a kolaudační rozhodnutí, přestože ke vkladu jejich

vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo dnem 4. 1.

1993. Stěžovatelé se tedy obrátili se žalobou ke správnímu soudu,

avšak ten napadeným rozhodnutím řízení zastavil jednak

s odůvodněním, že žaloba směřuje proti rozhodnutím, jež nemohou

být z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků předmětem

soudního přezkumu, jednak proto, že stěžovatelé nebyli k podání

žaloby aktivně legitimováni, neboť nebyli účastníky správních

řízení, z nichž žalobou napadená rozhodnutí vzešla. Stěžovatelé

připouští, že při striktním výkladu ustanovení § 59 odst. 1 a §

78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním

řádu (stavební zákon), by nebyli považováni za účastníky řízení,

neboť v době vydání stavebního povolení ještě nebyli vlastníky

předmětných pozemků a v době vydání kolaudačního rozhodnutí již

vlastník pozemku účastníkem řízení není (vyjma situace uvedené

v ustanovení § 78 odst. 2 stavebního zákona, která však v daném

případě nenastala). Podle jejich názoru však v důsledku takového

výkladu dochází k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, neboť

na rozdíl od úpravy v ustanovení § 14 správního řádu nejsou

pojímáni jako účastníci řízení i osoby, jejichž právem chráněné

zájmy mohou být správním rozhodováním dotčeny, přičemž o tom, že

stěžovatelé takovými osobami jsou, nebylo s ohledem na uzavřenou

dohodu o vydání pozemků pochyb. Kromě toho stěžovatelé poukázali

i na to, že pro tvrzení, že měli právo být účastníky stavebního

řízení, svědčila skutečnost, že v době stavebního řízení byli

vlastníky pozemků sousedících s pozemky, na kterých byla povolena

stavba čerpací stanice. V důsledku zastavení řízení však

stěžovatelé neměli možnost dosáhnout přezkoumání zákonnosti

správních rozhodnutí, a proto žádají Ústavní soud, aby ústavní

stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

ze dne 23. 5. 2000 uvedl, že otázka porušení ústavně zaručených

práv stěžovatelů je odvislá od posouzení, zda stěžovatelé měli být

účastníky stavebního, resp. kolaudačního řízení, či nikoliv, a zda

byli aktivně legitimováni k podání žaloby. V podrobnostech odkázal

na odůvodnění napadeného usnesení, ze kterého je patrno, že

vycházel z toho, že stavební zákon, pokud se týká procesních

ustanovení, má ve vztahu ke správnímu řádu postavení zvláštního

zákona. Protože okruh účastníků řízení stavební zákon upravuje jak

pro řízení o povolení stavby, tak pro kolaudační řízení,

nepřicházelo použití správního řádu v úvahu. Pokud stěžovatelé

tvrdili, že mohli být účastníky správního řízení proto, že mohl

být v řízení dotčen jejich právem chráněný zájem, soud uvedl, že

jejich názor nesdílí, nicméně považuje za nezbytné uvést, že byť

by se z uvedeného důvodu účastníky řízení stali, nezaložilo by to

jejich procesní legitimaci k podání žaloby podle hlavy druhé části

páté o. s. ř., neboť podle § 250 odst. 2 o. s. ř. může být žalobce

pouze ten, kdo o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byl

rozhodnutím zkrácen ve svých právech. Tvrzení o zkrácení zájmů,

byť právem chráněných, pro aktivní legitimaci nestačí. Námitku

stěžovatelů, že měli být účastníky správních řízení z titulu

vlastnického práva k sousedním pozemkům, soud označil za novum

uvedené až v ústavní stížnosti. Závěrem svého vyjádření soud

navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta.

Městský úřad v Rokycanech, jako vedlejší účastník řízení, ve

svém vyjádření ze dne 6. 6. 2000 uvedl, že stížností napadené

rozhodnutí správního soudu považuje za věcně i formálně správné,

neboť respektuje platné stavební právo v jeho striktní podobě tak,

jak to měl zákonodárce na mysli při formulaci účastenství na

řízení podle stavebního zákona. Okruh účastníků řízení podle

stavebního zákona je proti obecné úpravě ve správním řádu zúžen se

zjevným úmyslem zákonodárce urychlit a zefektivnit řízení, které

by se jinak stalo komplikovaným a rozsáhlým natolik, že by

znemožnilo rozhodovat v reálném čase. Postupem Krajského soudu

v Plzni nemohla být založena nerovnost mezi subjekty, neboť

rozhodnutí bylo oznamováno těm, které za účastníky řízení určoval

zákon a nikoliv libovůle správního orgánu. Stavební úřad

upozorňuje na to, že stěžovatelé ignorují ta ustanovení Listiny,

která jejich stížnosti nesvědčí, jako např. při citaci článku 36

odst. 1 Listiny, podle které se každý může stanoveným postupem

domáhat svého práva u soudu, nebo čl. 36 odst. 2, kde stěžovatelé

účelově vynechávají závěr první věty ". nestanoví-li zákon jinak".

Stavební úřad navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelů byla

zamítnuta, na čemž nemůže ničeho změnit skutečnost, že okruh

účastníků byl novelou stavebního zákona (vzhledem k nálezu

Ústavního soudu) změněn.

Ze spisu Městského úřadu v Rokycanech vedeného k rozhodnutím

čj. Výst 731/92-332/2 ("Dálnice D5 0508 Svojkovice - Klabava

- odpočívky Rokycany a Svojkovice - stavební povolení") a čj.

Stav.1250/93-332/2 ("Stavba dálnice D5 0508 Svojkovice - Klabava,

odpočívky Rokycany a Svojkovice - kolaudační rozhodnutí") a ze

spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 95/96, Ústavní soud

zjistil, že citovanými správními rozhodnutími byly povoleny a poté

zkoulaudovány stavby v těchto rozhodnutích blíže označené. Stavby

byly provedeny na pozemcích, které čs. stát vrátil stěžovatelům ve

smyslu zákona č. 403/1990 Sb. dohodou o vydání věci ze dne 2. 4.

1992. Dne 9. a 10. 6. 1993 uzavřeli stěžovatelé jako vlastníci

pozemků se Ředitelstvím dálnic Praha smlouvu o budoucí kupní

smlouvě a nájemní smlouvu, ve které se zavázali uzavřít kupní

smlouvu o prodeji, resp. pronájmu, pozemků nebo jejich částí,

které se stanou trvalou součástí dokončené výstavby dálnice D5

0508 a objektů následně stavbou vyvolaných. Dne 25. 10. 1993

stavební úřad provedené stavby zkolaudoval. Ze spisového materiálu

dále vyplynulo, že v lednu 1994 se stěžovatelé dověděli o tom, že

na jejich pozemcích byla realizována nejen stavba dálnice

a odpočívek, ale i čerpací stanice pohonných hmot a prodejna

boutique, což jsou stavby, které nejsou podle vyhlášky č. 35/1984

Sb. součástí dálnice, a protože smlouva o budoucí kupní smlouvě se

na taková zařízení nevztahovala, snažili se poukázat na to, že

stavebník ve stavebním řízení neprokázal podle § 58 odst. 2

stavebního zákona, že má právo na jejich pozemcích takovéto stavby

realizovat. Protože stavební úřad nejednal se stěžovateli jako

s účastníky řízení, neměli možnost hájit svá práva ve správním

řízení, a proto se žalobou podanou podle hlavy druhé části páté o.

s. ř. domáhali zrušení stavebního povolení a kolaudačního

rozhodnutí u Krajského soudu v Plzni. Ústavní stížností napadeným

usnesením krajský soud řízení zastavil pro nesplnění podmínek

řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že stavební

povolení, stejně jako kolaudační rozhodnutí, nebylo ze strany

účastníků řízení napadeno odvoláním, takže nemůže být předmětem

soudního přezkoumání pro nevyčerpání zákonem připuštěných řádných

opravných prostředků. Druhým důvodem byla skutečnost, že

stěžovatelé nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni, neboť

nebyli účastníky správních řízení, z nichž žalobou napadená

rozhodnutí vzešla, a nenáleží jim ani postavení toho, kdo tvrdí,

že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako

s účastníkem řízení jednáno být mělo. Správní soud tak dovodil na

základě výkladu ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona, když

uvedl, že stěžovatelům v době vydání stavebního povolení (dne 10.

8. 1992) nesvědčilo vlastnické ani jiné právo k pozemkům, na nichž

se měla stavba realizovat, ba ani k pozemkům sousedním, a proto

stavební úřad nepochybil, když s nimi jako s účastníky řízení

nejednal. V souvislosti s kolaudačním řízením správní soud uvedl,

že v době vydání kolaudačního rozhodnutí (dne 25. 10. 1993) sice

stěžovatelé již vlastníky předmětných pozemků byli (vklad

vlastnického práva byl učiněn ke dni 4. 1. 1993), avšak v souladu

s ustanovením § 78 odst. 1 stavebního zákona je účastníkem

kolaudačního řízení jen stavebník a provozovatel stavby, takže

stavební úřad ani v tomto případě nepochybil, když stěžovatele

jako účastníky řízení pominul.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté

rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Senát Ústavního soudu ve svých úvahách vycházel z nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/99, vyhlášeného pod č. 95/2000

Sb., ve kterém se plénum Ústavního soudu zabývalo posouzením

ústavnosti ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona, ve znění

pozdějších předpisů. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že

specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního

řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle

§ 14 odst. 1 správního řádu a že obecnou definici účastníka

správního řízení podle správního řádu lze aplikovat pouze v těch

případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.

V duchu tohoto závěru je však podle názoru Ústavního soudu nutné

trvat na tom, aby zákonodárce při specifickém vymezení účastenství

nevyloučil apriorně subjekty, u kterých lze možnost dotčení

v jejich právech z povahy řízení důvodně předpokládat. Pokud jde

o kolaudační řízení, lze souhlasit s názorem vyjádřeným v této

věci, že je záležitostí výsostného uvážení stavebního úřadu, zda

bude konstatovat, že podmínky územního rozhodnutí a rozhodnutí

o povolení stavby byly splněny, či nikoliv. Z toho však plyne, že

vlastník pozemku, na kterém stavba stojí, může pouze spoléhat na

to, že orgán veřejné správy bude ochraňovat nejen zájmy veřejné,

ale i zájmy jeho. Přitom, podle názoru Ústavního soudu, by účast

vlastníka pozemku byla účelná z důvodů praktických, poněvadž

pohled státních orgánů může být jiný, než pohled vlastníka

pozemku, případně jiné dotčené osoby, aniž by se muselo jednat ze

strany tohoto orgánu o záměr či nedbalost. Řečeno jinými slovy,

pokud stavební úřad zkolauduje něco, co zkolaudovat neměl, či co

měl zkolaudovat s konstatováním drobných závad a s určením lhůt

pro jejich odstranění, není zde nikdo legitimován k podání

odvolání ani k vyvolání případného soudního řízení. Z těchto

důvodů Ústavní soud na otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je

zhotovena stavba, může být ve svých subjektivních právech dotčen

kolaudačním rozhodnutím, odpověděl pozitivně. Tento závěr ve svých

důsledcích znamená, že je-li vlastník pozemku vyloučen z řízení

správního, je při aplikaci ustanovení § 250 odst. 2 o. s. ř. jeho

nepříznivé postavení umocněno vymezením subjektů aktivně

legitimovaných k podání správní žaloby. Praktický dopad je pak

takový, že ač článek 36 odst. 1 Listiny dává každému právo domáhat

se stanoveným postupem svých práv u soudu či jiného orgánu a odst.

2 téhož článku Listiny vymezuje okruh osob oprávněných obrátit se

na soud ve správních věcech tak, že tak může učinit každý "kdo

tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné

správy", může zjevně v některých případech, konkrétně v případě

kolaudačního rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při zřejmém

dopadu rozhodnutí na práva třetích osob, tyto nebudou mít

k dispozici žádný prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí.

Podle Ústavního soudu tak kogentní úprava neodvratně znemožňuje

realizovat zásadu "nechť si každý střeží svá práva", Ústavním

soudem opakovaně připomínanou. Z těchto důvodů plénum Ústavního

soudu rozhodlo o zrušení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona

pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu i důvody v něm

uvedenými je vázán i senát v projednávané věci. Nemohl proto

závěry nálezu pominout s ohledem na fakt, že projednávaná věc

stěžovatelů svým shora zjištěným skutkovým stavem zapadá do úvah

uvedených Ústavním soudem v citovaném plenárním nálezu, a to

i přesto, že Krajský soud v Plzni rozhodoval před vydáním

citovaného nálezu na základě ještě platného § 78 odst. 1

stavebního zákona. Bylo-li Ústavním soudem rozhodnuto o zrušení

citovaného ustanovení, byť vykonatelnost nálezu byla z důvodů

v něm vyložených odložena, lze mít za to, že uplatnění tohoto

ustanovení by bylo nepřípustným zásahem do základních práv

a svobod stěžovatelů zakotvených v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny,

a to právě z důvodů v citovaném nálezu Ústavního soudu vyložených,

na které v projednávané věci senát Ústavního soudu odkazuje.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení shora

uvedeného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ústavní stížnosti podle § 82

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadené usnesení Krajskéhosoudu v Plzni podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru