Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1307/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkpřípravné řízení
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1307.15.1
Datum podání04.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158 odst.3, § 160 odst.4, § 82


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1307/15 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti MUDr. Yekty Uzunoglu, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Praha 3, Jičínská 2348/10, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudkyní Okresního soudu Praha-východ dne 20. 3. 2015 pod č. j. Nt 1217/2015-3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce a Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal jí obnovit stav před provedením prohlídky tím, že vydá věci zajištěné při domovní prohlídce provedené dne 23. 3. 2015.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného příkazu k domovní prohlídce k zásahu do jeho práv podle čl. 7, čl. 10 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že napadený příkaz žádným způsobem neuvádí a neodůvodňuje, že by domovní prohlídka měla být úkonem neodkladným nebo neopakovatelným, přestože byla nařizována a prováděna ještě ve stadiu před zahájením trestního stíhání. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v napadeném příkazu nejsou specifikovány věci, po kterých mělo být při domovní prohlídce pátráno a které měly být zajištěny. Stěžovatel rovněž soudu vytýká, že se v napadeném příkazu nijak nezabýval kolizí zájmů, tedy neposuzoval proporcionalitu zásahu do domovní svobody stěžovatele vzhledem k závažnosti deliktu, pro který se vedlo trestní řízení. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 8. 2015 pak stěžovatel uvádí, že 121 dnů po provedení domovní prohlídky nebyly dány důvody pro zahájení trestního stíhání, což podle něj prokazuje, že neexistovaly důvody ani pro provedení domovní prohlídky. V dalším doplnění stížnosti ze dne 19. 8. 2015 stěžovatel poukazuje na usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 245/2015-2289, kterým byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření o styku stěžovatele s nezletilou dcerou.

Soudkyně Okresního soudu Praha-východ ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že k vydání příkazu k domovní prohlídce postačuje toliko důvodné podezření, že se v označených prostorách nalézá věc důležitá pro trestní řízení. Poukazuje dále na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 a III. ÚS 1578/07), podle které v příkazu k domovní prohlídce není třeba přesně konkretizovat věci důležité pro trestní řízení, ale že postačí uvést pouze určité kategorie takových věcí. Soudkyně dále ve svém vyjádření připouští, že napadený příkaz k domovní prohlídce neobsahuje výslovný odkaz na ustanovení § 158 odst. 3 písm. i) trestního řádu a § 160 odst. 4 trestního řádu, avšak má za to, že odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti takového úkonu vyplývá ze spisového materiálu.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo novou argumentaci.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníka, obsah napadeného příkazu i listinnou dokumentaci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.

Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti tomu, že napadený příkaz k domovní prohlídce se žádným způsobem nevypořádává s otázkou, zda v dané věci měla prohlídka charakter úkonu neodkladného či neopakovatelného. Domovní prohlídka přitom byla prováděna ve fázi před zahájením trestního stíhání a s ohledem na ustanovení § 158 odst. 3 písm. i) trestního řádu proto skutečně mohla být nařízena a uskutečněna pouze za předpokladu, že by šlo o úkon neodkladný nebo neopakovatelný ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).

Stěžovatel v rámci své argumentace poukazuje mj. na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3369/10 a sp. zn. II. ÚS 3073/10, z nichž vyplývá, že trestní soud nemůže rezignovat na to, aby v příkazu k domovní prohlídce co možná nejpřesněji vymezil, proč má být ve stadiu před zahájením trestního stíhání nařízena domovní prohlídka. Tuto vadu nemůže zhojit ani to, pokud domovní prohlídku jako úkon neodkladný či neopakovatelný označí policejní orgán v protokolu o provedení domovní prohlídky, neboť policejní orgán by tak přebíral přezkumnou a do značné míry i dozorčí funkci soudu nad průběhem trestního řízení.

Ústavní soud však musí odkázat na jinou část své judikatury, ze které vyplývají názory odlišné. Konkrétně např. v usnesení III. ÚS 1033/07 Ústavní soud konstatoval, požadavek odůvodnění neodkladnosti není obdobou náležitostí odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání či rozhodnutí o vzetí do vazby a neklade tak vysoké nároky na argumentaci rozhodnutí, jaké jsou vyžadovány u rozhodnutí meritorního či obdobného charakteru. Účelem uvedeného požadavku je transparentnost postupu policie, tzn. mj. možnost procesních stran následně kontrolovat zákonné předpoklady zásahu do práv osob, které v době zásahu neměly postavení obviněných ve smyslu trestního řádu. Postačí proto důvody neodkladnosti zachytit v protokolu o provedeném úkonu, jak se i stalo v projednávaném případě.

Dále např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 Ústavní soud uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1813/07). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08, kde uvádí, že pokud byly splněny věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě - byť je vadou řízení - nedosahuje ústavně právní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí.

Výslednici uvedených názorů lze spatřovat v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13. Z něj mj. vyplývá, že pokud je neodkladnost resp. neopakovatelnost provedené domovní prohlídky zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup, není absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný pochybením dosahujícím ústavněprávní intenzity. Naopak, v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, znamenal by takový úkon porušení základního práva.

Obdobný postoj Ústavní soud zaujímá i ve vztahu k aktuálně posuzované věci. Napadený příkaz k domovní prohlídce zmiňuje, že v domě a na pozemku stěžovatele mají být ukryty materiály významné pro objasnění prošetřované věci. Interpretací lze dovodit, že jejich zajištění je třeba provést neodkladně, neboť pro stěžovatele by případně nepředstavovalo zásadní problém takové věci zničit či odstranit. Obavu ze zničení či ztráty důkazů ostatně deklaruje i protokol o provedení domovní prohlídky. Domovní prohlídku tedy v daném případě lze z materiálního hlediska skutečně posuzovat jako neodkladný úkon, přičemž okolnost, že takto nebyla výslovně označena v napadeném příkazu k domovní prohlídce, lze sice hodnotit jako pochybení soudkyně Okresního soudu Praha-východ, které však nedosahuje ústavněprávní intenzity a nezakládá tedy důvod pro kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ústavněprávního rozměru totiž nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 907/13).

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani další námitce stěžovatele, že v napadeném příkazu nejsou specifikovány věci, po kterých mělo být při domovní prohlídce pátráno a které měly být zajištěny. V příkazu k domovní prohlídce totiž nemusí být přesně specifikovány všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu a ústavního pořádku postačuje následná konkretizace těchto věcí v pořízených protokolech, zatímco v případě příkazu k provedení prohlídky postačí uvést jen určité kategorie věcí, resp. důkazů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 či III. ÚS 1578/07).

Napadený příkaz k domovní prohlídce tento požadavek splňuje. Jak již bylo zmíněno, uvádí se v něm, že v rámci domovní prohlídky mají být nalezeny materiály, na kterých stěžovatel pracoval společně s další osobou a které měly poškodit manželku stěžovatele. Jde sice pouze o vágní charakteristiku, nicméně ji lze považovat ještě za dostatečnou, a to zejména s přihlédnutím k ranému stadiu trestního řízení, ve kterém byl příkaz k domovní prohlídce vydáván, a z něj plynoucí nižší kvality objasněnosti skutkového stavu.

Odmítnout je konečně třeba také tvrzení stěžovatele, že z napadeného příkazu k domovní prohlídce nelze vysledovat posouzení proporcionality zásahu do domovní svobody stěžovatele vzhledem k závažnosti deliktu, pro který se vedlo trestní řízení. V napadeném příkazu je mj. uvedeno, že nalezení výše zmíněných materiálů, které lze od provedení domovní prohlídky očekávat, by zásadně ovlivnilo trestní řízení vedené pro podezření z křivého obvinění, tedy vyjadřuje značný význam prohlídky pro objasnění dané věci. Vzhledem k tomu, že se jednalo o podezření ze zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, tzn. že prověřováno bylo podezření ze spáchání závažného deliktu, lze nařízení a provedení domovní prohlídky považovat za zcela přiměřený postup orgánů činných v trestním řízení. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení doposud neshledaly splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť účelem domovní prohlídky bylo toliko prověření existujícího podezření.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost (bod I. petitu) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud jde o body II. a III. petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud je podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný. Pro úplnost je třeba uvést, že k posouzení návrhu podle těchto bodů petitu by byl Ústavní soud příslušný, jestliže by stěžovatel výslovně napadl tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Pak by Ústavní soud musel také (nejdříve) zjišťovat, zda zákon poskytuje stěžovateli procesní prostředek k ochraně jeho práv (a zda ho vyčerpal). Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru