Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1306/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1306.11.1
Datum podání05.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 205a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1306/11 ze dne 4. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti B. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 čj. 22 Cdo 562/2009-232, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2008 čj. 11 Co 241/2008 -163 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 1. 2008 čj. 9 C 235/2005-100 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 5. 2011 a doplněným dne 7. 6. 2011 se B. P. (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zrušení věcného břemene.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 9 C 235/2005 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 17. 1. 2008 nalézací soud zrušil ve výroku specifikované věcné břemeno bytu za náhradu 76.180 Kč (výrok I.), zavázal žalobkyni zaplatit ve stanovené lhůtě náhradu žalovanému (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu ve stanovené výši a lhůtě náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Dne 10. 7. 2008 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 1. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 26. 1. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 7. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel označil napadená rozhodnutí obecných soudů za protiústavní, nepřezkoumatelná a porušující právo na spravedlivý proces v důsledku opomenutí důkazních návrhů a nedostatečného odůvodnění.

Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že v rozsudku neodůvodnil, proč nevyhověl jeho návrhům na výslech svědků J. K. a J. K. a o těchto návrzích nerozhodl. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil tím, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování dalšími listinami, tj. plánem domu a "užívacím povolením pro stavbu rodinného domu" ze dne 12. 3. 1956, jimiž zamýšlel prokázat vady znaleckého posudku ze dne 25. 2. 2007, v důsledku čehož bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel pouze konstatoval.

Závěrem stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v důsledku čehož obecné soudy rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci.

Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, od ostatních soudů vzhledem k obsahu spisu nebylo vyjádření vyžadováno.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.

Pokud jde o námitky vůči postupu nalézacího soudu při dokazování (tento soud dle jeho tvrzení neprovedl některé jím navrhované důkazy a svůj postup v daném směru nijak nezdůvodnil), bylo věcí stěžovatele tyto uplatnit - v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti - již v odvolání. Jen při splnění této podmínky se jimi Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti může opětovně zabývat; z vyžádaného spisu nalézacího soudu ani ústavní stížnosti však nelze dovodit, že tato podmínka byla splněna. Stěžovatelem tvrzené nedostatky dokazování v řízení před nalézacím soudem Ústavní soud proto neakceptoval (neboť mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení).

Pokud jde o námitky stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných listinných důkazů v řízení před odvolacím soudem, Ústavní soud konstatuje, že systém neúplné apelace zakotvený v ustanovení § 205a o. s. ř., dle něhož za nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před nalézacím soudem, jsou odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí nalézacího soudu, považuje za ústavně souladný s požadavky spravedlivého řízení. V tomto smyslu také odvolací soud postupoval, když nepřihlédl ke stěžovatelem předloženému "svazku listin", přičemž svůj postup dostatečně odůvodnil na str. 3 napadeného rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dle přesvědčení Ústavního soudu také dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena; nelze tudíž přisvědčit tvrzení stěžovatele o jejich nepřezkoumatelnosti.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.

Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení před nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem ve věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem napadená rozhodnutí v tomto směru nezakládají pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit, a že ani v žádném jiném aspektu nelze v těchto rozhodnutích shledat protiústavnost.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru