Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1304/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré po... více
Věcný rejstříkDokazování
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1304.15.1
Datum podání04.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.1, čl. 17 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1304/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ladislava Šedivého, právně zastoupeného advokátem Mgr. Tiborem Stano, Husovo nám. 529, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3517/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 1 Co 362/2013 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 26. 7. 2013 sp. zn. 15 C 8/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Vedlejším účastníkem byla dne 20. 7. 2012 podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích žaloba na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč. Žalobě bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně vyhověno a stěžovateli byla uložena povinnost osobně přečíst na veřejném zasedání zastupitelstva Města Tábor text v tomto rozsudku výslovně uvedený - výslovnou omluvu za tvrzení stěžovatele "že jsme tady znova vydíráni, zase jsme vydíráni některým občanem, chytrým chlapcem, který jaksi začal vydírat a vydírá už v současné době jaksi nejenom nás jako zastupitele nebo někoho, ale celou část obce Větrovy, ..., kdy se tam podle mého názoru činí naprosto nestandardní věci, neřku-li možná, ale Hrubý je údajně advokát...", "jsem přesvědčen, že většina členů v tomto zastupitelstvu ví, kdo to je pan ... Hrubý, začal v Táboře s Isabellou, tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun...", v ostatním byla žaloba zamítnuta.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v tom smyslu, že stěžovatel je povinen přečíst na veřejném zasedání zastupitelstva města Tábor omluvu za tvrzení stěžovatele, že "v souvislosti s Isabellou, tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun". V ostatním byla žaloba zamítnuta.

O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl.

Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů, jimi vydanými individuálními právními akty, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je toho názoru, že se v jeho případě jedná o konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu čl. 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle čl. 10 Listiny. Jeho výrok nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Podle jeho názoru se obecné soudy měly nejprve zabývat vlastní klasifikací sporného výroku. Ze strany obecných soudů nebylo jasně stanoveno, zda výrok stěžovatele hodnotily jako skutkové tvrzení nebo jeho hodnotový soud. Stěžovatel přitom namítá, že v celkovém kontextu jeho projevu se ve vztahu ke spornému výroku jednalo o hodnotící soud stěžovatele ve vztahu k veřejné podnikatelské činnosti vedlejšího účastníka na veřejné scéně města Tábora po dobu již několika desetiletí.

Stěžovatel zejména namítá, že hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, neboť pravdivost hodnocení nelze podrobit jakémukoliv důkazu a takový požadavek porušuje samotnou svobodu názoru. Ze závěrů přijatých soudem prvního a druhého stupně nelze podle stěžovatele vydedukovat, zda tyto nahlížely na výrok stěžovatele jako na skutkový nebo hodnotový, což má v dané věci zcela zásadní význam. Stěžovatel uvádí, že jeho sporný výrok "s Izabellou tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun" byl pronesen v kontextu celého projevu jako hodnotící soud, přičemž hodnotícím soudům je Ústavním soudem dodána silná ochrana, a to v případě, že k nim existuje dostatečný podklad. Ten stěžovatel řádně tvrdil a navrhoval dostatek důkazů. Soudy založily svá rozhodnutí na formalistickém pojetí skutečnosti, že zmíněný výrok není založen na pravdivém podkladu, neboť nebylo placeno "za" vedlejšího účastníka a částka nedosahovala výše "16 milionů korun". K tomuto stěžovatel opakovaně uvedl, že se opravdu zmýlil při stanovení kupní ceny, uvádí k tomu však, že kupní smlouva byla uzavřena před více jak 18lety a není možné požadovat, aby si stěžovatel pamatoval takto starou smlouvu včetně jejího přesného obsahu. Stěžovatel přiznává, že z jeho strany došlo ke zkreslení, ovšem toto zkreslení nedosahuje takové intenzity, aby bylo považováno za pomluvu, zvláště vzhledem k tomu, že stanovená celková kupní cena nebyla konečnou výší nákladů města Tábor vzhledem k nutnosti projekt započatý vedlejším účastníkem dokončit, a to na náklady města Tábor. Celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě, neboť stanovení cifry 16 milionů místo 14,7 milionů nepřesahuje přípustnou míru způsobem, který již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

Vzhledem ke způsobu zaplacení kupní ceny za nemovitost stěžovatel jako právní laik nerozlišil slovní formulaci "platit vedlejšímu účastníkovi" a "platit za vedlejšího účastníka", když se k rukám vedlejšího účastníka vlastně žádné peníze nedostaly, neboť jimi byly uhrazeny dluhy za vedlejšího účastníka.

Stěžovatel dále uvádí, že výnosem sporného výroku nevybočil ani z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti. Co je mu možné přičíst je pouze fakt, že ve vztahu ke stanovení výše kupní ceny v částce 16 milionů vynesl svůj hodnotící výrok nadneseně a v přehnané výši, založené však na věcném základu.

Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že přesto, že vedlejší účastník není politikem, je osobou veřejně činnou a veřejně známou. Dlouhodobě působí na veřejné scéně na Táborsku a jeho činnost byla již dříve a je i v současné době veřejnosti známa. Osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní život a současně jej hodnotí. Z práva na ochranu osobnosti není vyloučena ani veřejně známá osoba, ale měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jeho případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami.

Stěžovatel je členem zastupitelstva města Tábor, kdy ke spornému výroku ze strany stěžovatele došlo na jednání zastupitelstva města Tábora o oficiálním návrhu vedlejšího účastníka směřujícího na adresu města Tábor. Jednalo se tedy o věc veřejnou, když věcí veřejnou je i činnost osob působící ve veřejném životě a vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost, a to v rámci přiměřeného hájení chráněných veřejných zájmů při plnění zákonem uložené povinnosti. V tomto konkrétním případě hájil stěžovatel jako městský zastupitel veřejné zájmy obyvatel města Tábora a zájem samotného města Tábor - zejména rozpočet města a případné nečekané výdaje. Stěžovatel postupoval zcela v souladu se svým slibem zastupitele, kdy svoji funkci musí vykonávat svědomitě v zájmu města a jeho občanů. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou.

Závěrem svého podání stěžovatel podrobil kritice též dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že obsah podaného dovolání neodpovídá zásadám pro jeho přípustnost. Nedostatečnost jeho odůvodnění byla přitom spatřována především v tom, že z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva stěžovateli jde a od které rozhodovací praxe se při řešení právní otázky odvolací soud odchýlil a v čem tvrzená odchylka spočívá. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel sice odkázal na některá jeho rozhodnutí, nicméně tvrzený rozpor nebyl nijak konkretizován. S tímto závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje za formalistické. Stěžovatel označil věc jasně, jedná se o ochranu osobnosti a nedomnívá se, že by musel specifikovat přesná čísla či dokonce znění odpovídajících zákonných ustanovení, když skutečnost, že ochrana osobnosti je ústavně chráněné právo by měla být soudu známa z jeho činnosti. Ve svém dovolání stěžovatel jasně vymezil, že rozhodnutí soudu druhého stupně je v rozporu s ustálenou judikaturou, když rozhodnutí soudu stručně konstatoval a uvedl logickou argumentaci vycházející z judikatury na podporu svého názoru o rozporu s odkazem na ustálenou judikaturu, kterou též výslovně uvedl jako odkazy na daná rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.

Obecné soudy byly v nyní projednávaném případě konfrontovány s nutností posoudit spor, v němž se střetává stěžovatelovo právo svobodného projevu s právem na ochranu osobní cti a důstojnosti vedlejšího účastníka. Význam každého z kolidujících ústavních práv je determinován skutkovými okolnostmi případu a k nim se pojící judikaturou Ústavního soudu, popř. Evropského soudu pro lidská práva, v jejichž rozhodovací činnosti již byla kolize svobody projevu a osobnostních práv opakovaně řešena.

V nálezu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 abstrahoval Ústavní soud ze své relevantní judikatury i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva následující obecná východiska pro nalezení spravedlivé rovnováhy v případě konkrétní kolize mezi svobodou projevu a ochranou osobnostních práv. Při řešení této kolize musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či o hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou - typicky "hvězdy či hvězdičky showbyznysu"), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

Vzhledem k tomu, že původní návrh žalobce byl z větší části zamítnut, a i ta jeho část, v níž bylo žalobci soudem prvního stupně vyhověno, byla posléze korigována odvolacím soudem, zaměřil se Ústavní soud v rámci svého přezkumu jen na tu jeho část, která byla spornou, tj. uložení povinnosti stěžovateli omluvit se Ing. Liboru Hrubému za nepravdivé tvrzení, podle něhož muselo město Tábor za žalobcovu společnost Isabella zaplatit v minulosti 16 mil. Kč.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakým způsobem soudy stěžovatelův sporný výrok hodnotily a jaké okolnosti případu vzaly přitom v úvahu. Výrok stěžovatele nebyl ze strany obecných soudů vnímán jako hodnotící, ale právě naopak skutkový. Důvodem pak byla především ta skutečnost, že stěžovatel při pronášení svého výroku na veřejném zastupitelstvu města Tábor uváděl konkrétní finanční částku, kterou mělo město za vedlejšího účastníka zaplatit. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že rozpor mezi tvrzenou a skutečně vyplacenou částkou, tj. 16 mil. a 14,7 mil, není natolik velký, aby s ohledem na uplynuvší čas mohl založit zásadnější újmu na osobní cti vedlejšího účastníka. Ve své podstatě v tomto konkrétním případě není přesná částka až tak důležitá, neboť zásadní je především to, na co zřetelně upozornil jak Krajský soud v Českých Budějovicích, tak i Vrchní soud v Praze, a to že město Tábor za uhrazenou cenu dostalo protiplnění. Jednalo se o pozemkovou parcelu č. 941/3 v kat. území Měšice a na ní vybudované inženýrské sítě. Uvedené informace, v kontextu, v němž byly proneseny, byly nepochybně zavádějící a lze je jen stěží považovat za hodnotící soud. Obecným soudům tak není čeho vytknout.

Napadá-li stěžovatel též závěry Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání, lze zcela odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž tento do hodnocení přípustnosti dovolání Nejvyššímu soudu v zásadě nezasahuje. Z návrhu stěžovatele je zřejmé, že tento v dovolání odkázal na rozpor s konkrétní judikaturou, přičemž Nejvyšší soud po něm požadoval specifikování konkrétního rozporu a nastolení konkrétní právní otázky, kterou by se měl věcně zabývat. Pokud Nejvyšší soud považoval dovolání stěžovatele za příliš obecné, není věcí Ústavního soudu, aby tento jeho závěr jakkoli přehodnocoval.

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, když uvedly, jaké skutečnosti byly předmětem jejich právního hodnocení a která ustanovení zákona na daný skutkový stav aplikovaly. Ústavní stížností napadená rozhodnutí tak lze považovat za zcela ústavně konformní.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru