Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 130/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné v... více
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
příslušnost/místní
svědek/výpověď
Trest odnětí svobody
trest propadnutí majetku/věci
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.130.21.1
Datum podání18.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 213, § 178a, § 171, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 66 odst.3, § 38, § 39, § 42


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 130/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Meziříčská 2868, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j 11 Tdo 993/2020-I-10677 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2020 č. j. 4 To 78/2019-10058, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soud v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 8. 2019 č. j. 32 T 8/2018-9287 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) pod body 1) a 2) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a pod bodem 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí části majetku v podobě majetkových hodnot podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu.

3. Odvolání stěžovatele (i dalších spoluobviněných) proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatné, že vrchní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že Okresní soud v Ostravě nebyl místně příslušný k vydání příkazů k odposlechu telefonních stanic a sledování osob. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 6/17, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že předmětná trestná činnost byla páchána na území České republiky, Slovenské republiky a Polské republiky, zejména na území Moravskoslezského kraje, a příslušné příkazy v přípravném řízení byly vydány rovněž soudci Okresního soudu v Ostravě (dále též soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Okresního soudu v Mostě). Současně jde o soud, který je z obvodu, kde působí Krajské státní zastupitelství v Ostravě, které bylo v dané trestní věci činné a které ke krajskému soudu podalo obžalobu v dané trestní věci. Vrchní soud proto uzavřel, že není pochyb o tom, že Okresní soud v Ostravě byl věcně a místně příslušným k vydání příslušných příkazů.

4. Vrchní soud nedal stěžovateli za pravdu ani v uplatněných procesních námitkách, že v hlavním líčení nebyly řádně provedeny (přehráním) záznamy telekomunikačního provozu a že mu nebylo umožněno seznámit se s výsledky vyšetřování a s obsahem datových nosičů. Zdůraznil, že tyto námitky stěžovatel vznesl již v řízení před krajským soudem, který se s nimi řádně vypořádal. Vrchní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, když datové nosiče, jež obsahovaly obrazové a zvukové záznamy, předložil u hlavního líčení podle § 213 odst. 1 trestního řádu s tím, že podle § 213 odst. 2 trestního řádu mohla kterákoliv ze stran požádat o přehrání těchto záznamů, přičemž každý takto předložený datový nosič byl předsedkyní senátu specifikován nejen uvedením čísla listu spisu, na němž je fyzicky založen, ale rovněž stručným sdělením, jaké záznamy se na takto předloženém nosiči nachází, zda jde např. o fotodokumentaci z domovní prohlídky, ze sledování, kamerové záznamy či záznamy hovorů a SMS zpráv získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Po jejich předložení byli v souladu s § 213 odst. 2 trestního řádu státní zástupkyně a všichni obvinění u hlavního líčení dne 21. 12. 2018 dotázáni, zda žádají přehrání některého z předložených datových nosičů. Státní zástupkyně i stěžovatel prohlásili, že nepožadují přehrání žádného z předložených datových nosičů. Dne 31. 1. 2019 bylo do datové schránky krajského soudu doručeno podání obhájce stěžovatele, kterým mimo jiné navrhl provedení dalších důkazů a závěrem uvedl, že jde-li o zprocesnění provedených odposlechů a sledování, žádá, aby odposlechy byly přehrány v rámci hlavního líčení tak, aby se k jednotlivým hovorům mohl vyjádřit. Taktéž žádal o přehrání veškerých videozáznamů. Tento návrh krajský soud u hlavního líčení dne konaného dne 19. 2. 2019 zamítl s tím, že stěžovatel u hlavního líčení konaného dne 21. 12. 2018 po poradě se svým obhájcem výslovně prohlásil, že přehrání žádného z datových nosičů nežádá. Vrchní soud přisvědčil soudu krajskému, že důkaz záznamy obsaženými na datových nosičích byl vůči stěžovateli proveden a že změna jeho postoje poté, co byl důkaz procesně relevantním způsobem proveden, není důvodem pro opakování takového důkazu, nedošlo-li ke změně důkazní či procesní situace oproti situaci, která zde byla v době provedení důkazu. K takové změně podle vrchního soudu nedošlo a nebyla ani stěžovatelem tvrzena. Za nedůvodné označil vrchní soud, ve shodě s názorem krajského soudu, také námitky stěžovatele o údajné nemožnosti seznámit se s výsledky vyšetřování a s obsahem datových nosičů.

5. Vrchní soud se po přezkoumání věci ztotožnil také se závěrem krajského soudu o výroku o vině. Uvedl, že stěžovatel je z předmětného jednání usvědčován celým komplexem důkazů, zejména výpovědí spoluobviněného P. Z., jemuž bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného. Ten doznal svou účast na trestné činnosti, podrobně popsal organizaci trestné činnosti, včetně všech kvalifikačních prvků i roli všech spoluobviněných s výjimkou P. J., kterého neznal. Rovněž popsal celkový rozsah výroby pervitinu, objasnil roli slovenských spolupachatelů, vysvětlil způsoby komunikace i obsah jednotlivých sledováním zaznamenaných situací, potvrdil ústřední roli stěžovatele v trestné činnosti na území České republiky, jakož i skutečnost, že veškeré činnosti záměrně řídil a prováděl jeho prostřednictvím a snažil se cíleně eliminovat jakoukoliv spojitost své osoby s výrobou pervitinu. Vrchní soud přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil námitkám stěžovatele, kterými se snažil zpochybnit pravdivost výpovědi P. Z. Poukázal na to, že i výpověď spolupracujícího obviněného podléhá procesu hodnocení důkazů soudem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Krajský soud se podle jeho názoru podrobně úlohou tohoto spolupracujícího obviněného zabýval, když rekapituloval všechny jeho výpovědi z přípravného řízení i u hlavního líčení, přičemž podrobil jeho výpovědi kritickému zhodnocení. Podle vrchního soudu krajský soud hodnotil veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a tudíž i výpověď spolupracujícího obviněného P. Z. byla vyhodnocena v souvislosti s ostatními důkazy a teprve až na základě komplexního zhodnocení krajský soud dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů náležitě odůvodnil a nejsou zde patrny jakékoliv rozpory odporující například principům logiky apod. Obvinění P. Z. podrobně popsal veškerou trestnou činnost, o níž měl vědomost, státnímu zástupci, přičemž se rovněž podrobně vyjádřil i ke svému podílu na předmětné protiprávní činnosti. Souhlasil též se označením spolupracující obviněný ve smyslu § 178a odst. 1 písm. c) trestního řádu a nejsou ani pochybnosti o jeho doznání ve smyslu § 178 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V hlavním líčení prohlásil, že nadále setrvává na svém postavení spolupracujícího obviněného a současně uznal svoji vinu podle obžaloby. Nebylo tedy pochyb o tom, že formální náležitosti pro postup podle § 178a trestního řádu byly po celou dobu řízení splněny a status spolupracujícího obviněného byl P. Z. přiznán po právu. Navíc jeho tvrzení byla v souladu s ostatními provedenými důkazy, které stěžovatele usvědčují z dané trestné činnosti, tj. s výpověďmi spoluobviněných a dalšími důkazy získanými skrytým prověřováním, které dokumentují schůzky stěžovatele se spoluobviněnými či jejich vzájemnou telefonickou komunikaci, nebo skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, jakož i z listinných důkazů, zejména ze znaleckých posudků a odborných vyjádření, včetně důkazů získaných ve Slovenské a Polské republice. Vrchní soud proto přisvědčil správnosti skutkových závěrů krajského soudu, jež našly svého odrazu ve výroku o vině v napadeném rozsudku.

6. K návrhům stěžovatele na doplnění dokazování výslechem jím navrhovaných svědků (D. K., D. H., J., M. Č. a A. B.) vrchní soud konstatoval, že stěžovatel chtěl těmito důkazy zpochybnit usvědčující výpověď spolupracujícího obviněného P. Z. Vrchní soud vzhledem k tomu, že krajský soud při hodnocení výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného z hlediska jeho věrohodnosti a pravdivosti správně vyšel z obvyklých kritérií hodnocení věrohodnosti výpovědí a že nejde o jediný usvědčující důkaz, tyto návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl, neboť provedení navrhovaných důkazů by nemělo vliv na ustálení skutkového stavu dané trestní věci ani na právní kvalifikaci prokázaného jednání, jen by řízení neúměrně protáhlo, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a též ekonomie řízení.

7. Jde-li o výrok o trestu, podle vrchního soudu, ve shodě s krajským soudem, stěžovateli nelze přiznat polehčující okolnost, že před spácháním trestné činnosti vedl řádný život. Zdůraznil, že i když se na stěžovatele v současné době hledí, jako by nebyl odsouzen, přitěžuje mu celá řada okolností, tj. že trestnou činnost páchal ze ziskuchtivosti, po delší dobu a ve větším rozsahu, neboť organizoval výrobu dvou druhů drog (pervitinu a marihuany), a to u obou v téměř průmyslovém měřítku. Dále mu přitěžuje okolnost, že spáchal více trestných činů. Krajský soud podle vrchního soudu řádně vyhodnotil i tu skutečnost, že v rámci dané mezinárodní organizované skupiny (pervitin) byl při páchání trestné činnosti na území České republiky stěžovatel jednoznačně vůdčí osobností. Rovněž v organizované skupině, jež se zabývala pěstováním konopí a následnou výrobou konopné drogy, byl na samém vrcholu organizační struktury, investorem a osobou, u níž končila veškerá vyprodukovaná droga. Podotkl, že krajský soud se zabýval i možností nápravy stěžovatele ve smyslu § 39 odst. 1 trestního zákoníku se závěrem, že tuto považuje za problematickou, a to nejen vzhledem k jeho věku, ale i s ohledem na skutečnost, že neprojevil žádné známky uvědomění si závažnosti ani možných následků svého jednání, neprojevil ani jen náznaky sebereflexe, a projevil-li v průběhu trestního řízení určitou lítost, šlo výhradně o lítost nad sebou samým. Z uvedených důvodů vrchní soud dospěl k závěru, že uložené druhy trestů jsou ve svém komplexu trestem přísným, ale nikoli nepřiměřeně přísným ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu.

8. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud dovoláním napadeným rozhodnutím odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Ztotožnil se se skutkovými závěry krajského a vrchního soudu a uzavřel, že na základě výsledků provedeného dokazování není žádných pochyb o vědomé a dobrovolné účasti stěžovatele na spáchané trestné činnosti, včetně jejího organizování na území České republiky. Dodal, že ačkoli je opakované popírání všech skutkových závěrů v rámci vedení obhajoby možné, je nutné ve světle provedeného komplexu vzájemně se podpírajících usvědčujících důkazů takovou argumentaci odmítnout jako vyvrácenou. Žádná pochybení neshledal Nejvyšší soud ani u opakovaně namítané místní nepříslušnosti Okresního soud v Ostravě k vydání příkazů k odposlechům telekomunikačního provozu či ke sledování osob, ani v tom, že krajský soud odmítl na dodatečný návrh stěžovatele přehrát veškeré pořízené záznamy telekomunikačního provozu.

9. Nejvyšší soud zaujal odmítavé stanovisko i k návrhu stěžovatele na výslech jím uváděných osob, a to nejen proto, že námitky proti porušení procesních předpisů stojí mimo rámec stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale i z toho důvodu, že oba nižší soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč odmítly provést výslechy navrhovaných svědků. Podotkl, že soud, který trestní věc projednává, je povinen posoudit věrohodnost nabízeného důkazu, stejně jako nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci ve věci. Vyhodnotí-li navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je povinen jeho provedení odmítnout a toto odmítnutí odůvodnit, což také krajský soud a vrchní soud u stěžovatelem navržených důkazů velmi podrobně učinily v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto nepochybily, odmítly-li po logické úvaze provést výslechy stěžovatelem navržených svědků, jejichž svědectví by předmětnou trestnou činnost nepomohla nikterak objasnit. Naopak provedením takového důkazu by se oba soudy provinily proti zásadě rychlosti řízení.

10. Nejvyšší soud dal krajskému soudu a vrchnímu soudu za pravdu také u námitek stěžovatele směřujících do výroku o trestu. Podle jeho názoru tyto soudy respektovaly obecné zásady pro ukládání trestů, jak vyplývají z § 38 a § 39 trestního zákoníku a správně se zabývaly i existencí polehčujících či přitěžujících okolností, když shodně konstatovaly, že stěžovateli nepolehčuje žádná okolnost ve smyslu § 41 trestního zákoníku, ale ve smyslu § 42 trestního zákoníku mu významně přitížilo, že projednávanou trestnou činnost páchal po delší dobu, ze ziskuchtivosti a v rozsahu, který krajský soud označil za "ohromující". Rozsah páchané trestné činnosti totiž významně překročil míru běžně páchané drogové trestné činnosti, když "dosáhl takřka průmyslové výroby", a to nejen co do plánovaného, ale i co do reálně dosaženého výnosu, byť původního záměru jistě bylo dosaženo pouze zčásti. Současně nebylo možné pominout ani skutečnost, že stěžovatel se během popsaných drogových aktivit dopustil také přečinu nedovoleného ozbrojování. Za podstatné považoval Nejvyšší soud i to, že v průběhu trestního řízení neprojevil stěžovatel žádné známky lítosti či sebereflexe, přičemž ani v minulosti nežil řádným životem, resp. má určité sklony k delikventnímu jednání (byť u jeho předchozích čtyř odsouzení, vykazovaných v opise z evidence Rejstříku trestů, se na něho hledí jako by odsouzen nebyl). Nejvyšší soud ve shodě s obecnými soudy nižších stupňů uzavřel, že i vzhledem k věku stěžovatele (kterému bylo ke dni vydání usnesení Nejvyššího soudu 51 let, takže vývoj a zrání jeho osobnosti byly již ukončeny) je jeho výrazná náprava prakticky iluzorní a že s ohledem na míru jeho účasti na spáchané trestné činnosti, jakož i množství všech vyprodukovaných drog, se jeví uložený trest odnětí svobody ve výměře šestnácti let jako přiměřený a spravedlivý. Při svém přezkumu současně ověřil, že byly splněny veškeré zákonné podmínky také pro uložení trestu propadnutí části majetku a trestu propadnutí věci a že ani uložení těchto trestů nelze považovat za nepřiměřeně přísné. Za tohoto stavu námitky stěžovatele, že uložením uvedených trestů je ohroženo bydlení jeho dětí, posoudil jako irelevantní.

II.

Argumentace stěžovatele

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že obecné soudy nekriticky hodnotily výpovědi dalších odsouzených, které si podle jeho názoru vzájemně odporují. Zejména nesouhlasí s tvrzením odsouzeného P. Z., že byl organizátorem trestné činnosti spočívající ve výrobě a distribuci pervitinu. Takový závěr je podle něj v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Zdůrazňuje, že v hlavním líčení požadoval přehrání záznamu o odposlechu telefonních stanic a navrhoval výslech svědků, kteří by mohli přispět k jeho obhajobě, což nalézací soud zamítl, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že příkazy k odposlechu telefonních stanic vydával v přípravném řízení Okresní soud v Ostravě, aniž by byl místně příslušným soudem k vydání takto závažného rozhodnutí, a že tuto námitku uplatnil již v dovolání, avšak Nejvyšší soud ji odmítl. Konečně nesouhlasí s uloženým trestem propadnutí části majetku, neboť podle něj při jeho ukládání nebyl respektován § 66 odst. 3 trestního zákoníku. Má za to, že je nepřípustné, aby trestem vůči němu byly potrestány i jeho děti. Za nepřiměřeně přísný považuje i uložený trest odnětí svobody. Domnívá se, že nelze přihlížet k jeho trestní minulosti, když bezmála dvacet let před zadržením žil bezúhonným životem. Závěrem dodal, že soudy nezohlednily ani to, že je invalidou třetího stupně a jeho zdravotní stav není dobrý.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho případně učiněné vlastní názory, by stejně nemohly být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

15. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

16. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění usnesení vrchního soudu (viz body 3 a 7 shora), který se v plném rozsahu ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. I když stěžovatel ústavní stížností rozhodnutí krajského soudu nenapadá, Ústavní soud přezkoumal i toto rozhodnutí a shledal, že z něj nelze dovodit, že by krajský soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, pro něž odmítl snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoba, která se vytýkaného jednání nedopustila, se následně vypořádal i vrchní soud. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. I když Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, vypořádal se se všemi podstatnými námitkami stěžovatele a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. I v tomto ohledu však neshledal jakékoliv pochybení (srov. body 8 až 10 shora). V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru