Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 130/01Nález ÚS ze dne 14.06.2001Rozhodování soudu, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříktrest/výkon
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/22 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.130.01
Datum vyhlášení09.07.2001
Datum podání01.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 60 odst.1, § 213 odst.1

141/1961 Sb., § 330 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 130/01 ze dne 14. 6. 2001

N 89/22 SbNU 245

Rozhodování soudu, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 14. června 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti M. K., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu

9 ze dne 30. 10. 2000, čj. 3 T 263/97-53, a usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, čj. 9 To 11/2001-63, za účasti

1) Obvodního soudu pro Prahu 9, 2) Městského soudu v Praze, jako

účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Městského státního

zastupitelství v Praze, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2000, čj.

3 T 263/97-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1.

2001, čj. 9 To 11/2001-63, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

usnesením obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že rozhodnutí

obou soudů mají pro něj a osoby na něj odkázané výživou naprosto

nedozírné následky v situaci, kdy splácí dlužné a běžné výživné

srážkami ze mzdy, kdy má stabilní zaměstnání jako prodavač

a závozník a kdy jeho partnerka, v současnosti v pracovní

neschopnosti v důsledku rizikového těhotenství, očekává v červnu

2001 narození jejich dítěte. Z těchto, jakož i dalších, důvodů

domáhá se proto zrušení obou napadených usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2001

mimo jiné uvedl, že vůči stěžovateli bylo postupováno v souladu se

zákonem, a nebyl tudíž na svých právech nijak zkrácen. Stěžovatel

se sám zbavil možnosti uplatnit svou obhajobu, neboť se bez omluvy

nedostavil, a bylo proto nutno jednat v jeho nepřítomnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 25. 4. 2001 uvedl,

že jeho postup nijak neodporuje ustanovení § 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to také vzhledem

k ustanovení § 240 trestního řádu, podle kterého rozhoduje soud

v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se

rozhoduje v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Jinak městský

soud poukázal na obsah napadeného usnesení.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 se přípisem z 24.

4. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Městské státní zastupitelství v Praze se k podané ústavní

stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.

Z obsahu spisu 3 T 263/97 Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní

soud zjistil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze

dne 21. 11. 1997, čj. 3 T 263/97-24, byl stěžovatel uznán vinným

trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1

trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1

roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let

s tím, že se mu současně ukládá povinnost nejpozději ve lhůtě

podmíněného odkladu výkonu trestu splatit výživné a nadále řádně

a pravidelně plnit vyživovací povinnost. Z podnětu matky nezletilé

L. V., M. V-ové, která přípisem ze dne 27. 9. 1999 poukázala na

skutečnost, že stěžovatel neplní svou vyživovací povinnost řádným

způsobem i nadále, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 již

konstatovaným rozhodnutím tak, že podle § 330 odst. 1 trestního

řádu z důvodu uvedeného v § 60 odst. 1 trestního zákona vyslovil

neosvědčení se stěžovatele ve zkušební době s tím, že uložený

trest odnětí svobody bude vykonán. Proti tomuto usnesení podal

stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, v níž poukázal na to, že

během lhůty podmíněného odkladu zůstal několikrát bez svého

zavinění nezaměstnán, a neměl tudíž žádný příjem. V současné době

je však již v pracovním poměru a dne 30. 10. 2000 uzavřel s matkou

nezletilé Lindy dohodu o srážkách ze mzdy, podle které bude

dlužné, jakož i běžné, výživné sráženo ze stěžovatelova platu

u jeho nynějšího zaměstnavatele K., Praha 3. Z tohoto důvodu také

právní zástupkyně matky podala návrh na zastavení řízení o výkon

rozhodnutí ve věci sp. zn. E 48/2000 Obvodního soudu pro Prahu 6.

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím stěžovatelovu stížnost

zamítl, ztotožniv se v podstatě se závěry soudu prvého stupně, že

v průběhu zkušební doby stěžovatel nevyhověl podmínce uložené mu

trestním příkazem.

Z ustanovení § 330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost

soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§ 2

odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy

též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební

době osvědčil. Povinností obou soudů bylo tedy i v projednávané

věci zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě

okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Tuto svou

základní povinnost však obecné soudy nesplnily, neboť se vůbec

nezabývaly otázkou, z jakých důvodů stěžovatel neplnil své

povinnosti ve zkušební době, když ostatně stěžovatele v tomto

směru vůbec ani nevyslechly. Přitom potřeba objasnění této

základní otázky se přímo nabízela vzhledem k obsahu stížnosti

stěžovatele proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9,

v níž výslovně poukazuje na nemožnost získání trvalého zaměstnání

ve zkušební době a na uzavřenou dohodu o srážkách ze mzdy ze dne

30. 10. 2000 a toto své tvrzení také dokládá kopií uzavřené

dohody, jakož i originálem sdělení právní zástupkyně matky

o podání návrhu na zastavení řízení o výkonu rozhodnutí. Jak

Ústavní soud zjistil dotazem na K., Praha 3, stěžovatel i nadále

pracuje v uvedeném podniku a srážky na dlužné a běžné výživné jsou

ve prospěch nezletilé L. V. pravidelně poukazovány k rukám matky

M. V-ové. Stav, kdy dlužné i běžné výživné je stěžovatelem běžně

poukazováno, považuje Ústavní soud za nanejvýš odpovídající zájmům

nezletilé a za jsoucí v souladu i s veřejným zájmem nezasahovat

necitlivým způsobem do této oblasti v případech, kdy výživa dítěte

je nyní již dlouhodobě zajišťována.

Ze všech uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že

v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, a proto podle ustanovení § 82

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní

stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. června 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru