Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 13/99Nález ÚS ze dne 09.09.1999K uložení pořádkové pokuty osobě, která nebyla subjektem povinným vyhovět dožádání orgánů činných v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
mlčenlivost
státní tajemství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 120/15 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.13.99
Datum podání11.01.1999
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 8 odst.1, § 78, § 88, § 66


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 13/99 ze dne 9. 9. 1999

N 120/15 SbNU 151

K uložení pořádkové pokuty osobě, která nebyla subjektem povinným vyhovět dožádání orgánů činných v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. I.

F., proti usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování ČR, čj. ČVS:

ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9. 1998, a usnesení státního zástupce

Okresního státního zastupitelství Praha-západ, čj. 1 Zt 355/98, ze

dne 22. 10. 1998, za účasti Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR,

Praha 7, a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako

účastníků řízení, takto:

Usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování ČR, čj. ČVS:

ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9. 1998, a usnesení Okresního státního

zastupitelství Praha-západ, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998,

se zrušují.

Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy ČR,

zrušení shora označených usnesení.

V podrobném odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka

v podstatě uvádí, že pracuje v obchodní společnosti R., a. s., ve

funkci vedoucí právního oddělení. Z pozice této funkce je

stěžovatelka ve smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, oprávněná činit právní úkony za

obchodní společnost a zastupovat ji v právních záležitostech,

včetně vyřizování požadavků orgánů činných v trestním řízení. Dne

28. 8. 1998 byla obchodní společnost R. požádána vyšetřovatelem

Úřadu vyšetřování pro ČR o poskytnutí informací spojených

s identifikací majitelů specifikovaných telefonních stanic a dále

o poskytnutí podrobných výpisů veškerých uskutečněných hovorů od

data aktivace (tj. od data zahájení provozu uvedených mobilních

telefonních stanic) do 7. 6. 1998, jakož i veškerých dalších

informací, vztahujících se k předmětným telefonním číslům, které

jsou společnosti k dispozici. Společnost R. poskytla obratem dne

11. 9. 1998 identifikaci majitelů předmětných telefonních čísel

s tím, že další požadované informace poskytnuty nebudou, a to

z důvodů, které jsou dále v ústavní stížnosti podrobně rozvedeny

- v podstatě s odkazem na předmět telekomunikačního tajemství. Dne

15. 9. 1998 byla opětovně společnost R. vyšetřovatelem vyzvána

k poskytnutí podrobných výpisů hovorů, přičemž vyšetřovatel výzvu

opřel o ustanovení § 8 odst. 1 a analogicky o § 78 tr. řádu.

Společnost R. požadované informace opětovně neposkytla, důvody

neposkytnutí byly osobně projednány s vyšetřovatelem dne 28. 9.

1998. Poté vyšetřovatel usnesením uložil stěžovatelce ve smyslu

§ 66 tr. řádu pořádkovou pokutu ve výši 20 000,- Kč. Stěžovatelka

podala vůči tomuto usnesení stížnost, ve které především

poukazovala na to, že pokuta byla uložena jí, jako fyzické osobě,

přičemž dožádána byla společnost R., která je právnickou osobou.

Dále uvedla, že jednala v souladu s oficiálním stanoviskem

společnosti ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku,

jakož i vnitřních předpisů. Stížnost stěžovatelky byla usnesením

státního zástupce, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998,

zamítnuta. Stěžovatelka je však toho názoru, že usnesením

vyšetřovatele Úřadu vyšetřování pro ČR, ČVS: ÚVV-4/35-98, ze dne

28. 9. 1998, a následně i usnesením Okresního státního

zastupitelství Praha-západ, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998,

byla porušena její práva garantovaná Ústavou ČR a Listinou,

a proto navrhuje, aby obě stížností napadená usnesení byla

Ústavním soudem zrušena a zároveň aby Úřadu vyšetřování ČR bylo

zakázáno požadovat a vynucovat poskytování podrobného výpisu

informací o uskutečněných hovorech, týkajících se data

a počátečního času uskutečnění hovoru, délky trvání hovoru

volaného nebo volajícího čísla a ceny za hovor.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, Praha, v němž se

uvádí, že vyšetřovatel postupoval v souladu s platnými právními

předpisy, poukazováno je zejména na to, že stěžovatelka byla

k vyřízení této věci oprávněna, ze strany vyšetřovatele písemně

vyzvána a požadované údaje podle přesvědčení tohoto orgánu

netvořily předmět telekomunikačního tajemství.

Okresní státní zastupitelství Praha - západ ve svém vyjádření

vyjadřuje nesouhlas s názorem stěžovatelky na obsah

telekomunikačního tajemství a dále v podstatě uvádí, že v zásadě

obdobný výkladový problém provází orgány činné v trestním řízení

již několik let ve vztahu k orgánům a institucím spravujícím

informace, které má na mysli § 8 odst. 2 trestního řádu po novele.

Stěžovatelka také nesprávně argumentovala ustanovením § 88

trestního řádu, když firma R. žádala doložit souhlas soudce nebo

státní ho zástupce, ačkoliv státní zástupce v § 88 tr. řádu žádné

oprávnění rozhodnout o průniku do zaručených práv nemá a podle

tohoto ustanovení nelze také opatřovat nic jiného než odposlech

a záznam telekomunikačního provozu, tedy provádět činnosti, které

před příslušným příkazem nikdo nesmí opatřovat. Ohrazení se firmy

by de facto znamenalo, že tento záznam provádí ilegálně, tj. že má

takové informace k dispozici. V dané věci však vyšetřovatel

nežádal nic jiného než výpis uskutečněných hovorů, tedy

specifikaci účtu telefonních hovorů, což je údaj srovnatelný se

správou např. autoservisu o tom, že celková cena opravy je složena

z nákladů na dílčí specifikované úkony. Ve vyjádření se dále

poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení i v tomto

případě volily nejprve kroky velmi vstřícné, jestliže však jejich

snaha byla marná, nepochybily, když přistoupily ke krokům

razantnějším. Ve vyjádření se dále zdůrazňuje, že telekomunikační

tajemství neexistuje k ochraně telekomunikačních organizací, ale

na ochranu občanských práv korespondujících osob, mj. i před

provozovateli telekomunikačních služeb. Ochrana tajemství

dopravovaných zpráv, ale i zpráv připravených k přepravě či po

přepravě, je zajištěna v ustanovení § 239 a § 240 trestního

zákona, z nichž je patrno, že přehled uskutečněných hovorů těmto

kritériím vůbec neodpovídá. Nelze rovněž souhlasit s tím, že

vyšetřovatel v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny nutil stěžovatelku

činit to, co jí zákon neukládá. Takový imperativ je obsažen nejen

v samotné výzvě dle § 78 tr. řádu, nýbrž i v ustanovení § 8 odst.

1 tr. řádu. Jestliže se stěžovatelka cítila nedostatečně

kompetentní, nic jí nebránilo v rámci podniku přenést tento úkol

na orgán, který ji touto kompetencí pověřil, a které se nebránila

pro případ, bude-li žádost opatřena souhlasem soudce nebo státního

zástupce. K námitce, že stěžovatelka jednala jménem podniku

a neměla by tudíž nést sankci, jako vlastní újmu, se pak ve

vyjádření uvádí, že je nepochybné, že pořádkovou pokutu lze uložit

i právnické osobě, nicméně, jestliže současně platí, že toto

opatření se uplatní vůči tomu, kdo nevyhoví, pak nezbývá

konstatovat, než že vyšetřovatelem byla vyzvána právě stěžovatelka

jako odpovědný vedoucí pracovník firmy. Toto opatření, stejně jako

eventuální regres firmy vůči pracovníkovi, v případě že by pokuta

byla uložena firmě, nijak nevylučuje, že tato otázka bude v rámci

právnické osoby ve škodním řízení vyřešena podle pracovně právních

předpisů.

Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem příloh připojených

k ústavní stížnosti stěžovatelkou a s předloženými materiály

Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR.

Z obsahu připojených příloh Úřadu vyšetřování pro ČR

Ústavní soud zjistil, že první žádost vyšetřovatele byla dne 28.

8. 1998 adresována společnosti R., a. s., Londýnská 59, právní

oddělení. V žádosti bylo uvedeno, že vyšetřovatel vede trestní

řízení proti skupině pachatelů stíhaných pro trestné činy

zneužívání pravomoci veřejného činitele, ohrožení služebního

tajemství, nedovolené překročení státní hranice a pro účast na

zločinném spolčení. Jelikož pachatelé ke své trestné činnosti

používali výhrad ně mobilních telefonů, požádal vyšetřovatel

o identifikaci majitelů pěti uvedených telefonních stanic (bod

1.), o výpisy všech uskutečněných hovorů od doby připojení stanice

do 7. 6. 1998 (bod 2.) a poskytnutí všech dalších informací, které

k uvedeným telefonním hovorům R. má (bod 3). Žádosti bylo vyhověno

pouze v bodě l. (identifikace majitelů), výpisy hovorů účastníků

(bod 2.) nebyly přiloženy s tím, že k vyřízení takové žádosti je

zapotřebí souhlasu soudce k jejich poskytnutí. S tímto názorem

firmy R. se vyšetřovatel neztotožnil a opětovně vyzval R., a.s.,

výzvou adresovanou k rukám stěžovatelky, s odvolá ním na analogii

§ 78 tr. řádu, k poskytnutí požadovaných informací s poučením

o možnosti uložení pořádkové pokuty. Ani této výzvě vyhověno

nebylo, a proto byla stěžovatelce usnesením vyšetřovatele Policie

ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, čj. ČVS: ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9.

1998, uložena podle § 66 odst. 1 tr. řádu pořádková pokuta ve výši

20 000,- Kč, v podstatě s odůvodněním, že přes výzvu a upozornění

na možnost uložení pořádkové pokuty nesdělila vyšetřovateli jím

požadované informace důležité pro trestní řízení - poskytnutí

výpisů uskutečněných hovorů od aktivace stanice do zadržení

obviněných. Proti usnesení o uložení pořádkové pokuty podala

stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost, které napadeným rozhodnutím

státního zástupce nebylo vyhověno.

Především je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost je podána

stěžovatelkou jako fyzickou osobou, a přestože je v ní jako

vedlejší účastník označena akciová společnost R., Ústavní soud

s tímto subjektem nejednal, neboť se ho napadené usnesení výslovně

netýkalo, a on sám o to, aby mu bylo přiznáno postavení vedlejšího

účastníka tohoto řízení, zájem neprojevil (§ 76 zákona č.

182/1993 Sb.). Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil pouze na

tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených práv ve vztahu

k ní a problematikou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti dále

rozebírá, týkající se rozsahu povinnosti uvedeného subjektu

sdělovat orgánům činným v trestním řízení požadované informace, se

nezabýval.

Po přezkoumání předložených písemností pak Ústavní soud

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Již z obsahu

jednotlivých výzev, adresovaných akciové společnosti R., je

patrno, že byly požadovány informace, které byly získávány v rámci

předmětu činnosti této obchodní společnosti. Z této skutečnosti

vycházel i vyšetřovatel, když opřel výzvu k poskytnutí výpisů

hovorů o ust. § 8 odst. 1 tr. řádu, v níž upozorňuje na povinnost

právnických osob bez zbytečného odkladu vyhovět orgánům činným

v trestním řízení. Stěžovatelka pak byla ve věci orgánem činným

v trestním řízení oslovena - a jinak tomu být ani nemohlo

- nikoliv jako fyzická osoba, nýbrž jako zaměstnankyně

společnosti, pověřená z titulu své funkce k vyřízení této

záležitosti. Ústavní soud však nesdílí názor orgánů činných

v trestním řízení, že za situace, kdy ze strany společnosti R., a.

s., nebyly požadované informace poskytnuty, bylo v souladu se

zákonem uložení pořádkové pokuty ve smyslu § 66 tr. řádu

stěžovatelce. Stěžovatelku podle názoru Ústavního soudu nelze

totiž v daném řízení považovat za osobu povinnou, neboť předmětné

informace nebyla oprávněna získávat ani s nimi volně nakládat.

Stěžovatelka také nevyjadřovala své stanovisko k dožádání orgánů

činných v trestním řízení, tedy nejednala sama za sebe, ale

z titulu své funkce jednala za obchodní společnost R., a. s.

Jednání stěžovatelky, které bylo v souladu s oficiálním

stanoviskem jejího zaměstnavatele, bylo ve smyslu ustanovení § 20

o.z. jednáním uvedené akciové společnosti, a nikoliv jednáním

stěžovatelky jako fyzické osoby. Proto také pokuta, pokud vůbec

měla být uložena, měla být ukládána uvedené společnosti, jíž také

byla adresována výzva ke sdělení požadované informace.

Pořádková pokuta (§ 66 tr. řádu) je jedním z prostředků

vynucení splnění určité povinnosti uložené podle trestního řádu.

Uložení pořádkové pokuty je často jediným možným prostředkem pro

zabezpečení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Může však být

uložena pouze tomu subjektu, který byl vyzván, a jehož povinnost

vyhovět výzvě orgánů činných v trestním řízení odpovídá jeho

oprávnění disponovat požadovanými údaji. Takovým subjektem je

v daném případě pouze společnost R..

V projednávané věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že

stěžovatelka povinným subjektem ve smyslu aplikovaných ustanovení

trestního řádu nebyla, a tudíž nebylo namístě jí uložit pořádkovou

pokutu za nesplnění povinnosti, kterou jí trestní řád neukládal.

Pokud se tak stalo, došlo ze strany orgánů veřejné moci vydáním

napadených usnesení k porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny

a z uvedených důvodů byla proto napadená rozhodnutí Ústavním

soudem zrušena [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/

1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, jak shora uvedeno, nebyla

subjektem povinným sdělovat požadované informace, není na druhé

straně ani subjektem oprávněným domáhat se vydání nálezu, jímž by

byl Úřadu vyšetřování ČR uložen obecný zákaz vyžadování

předmětných informací, nehledě k tomu, že vydání nálezu

obsahujícího stěžovatelkou požadovaný zákaz by bylo možno se

domáhat ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, jenom v případech, kdy ústavní

stížnost nesměřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, tak tomu

však v daném případě nebylo.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru