Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1291/12 #1Nález ÚS ze dne 07.05.2013Porušení principu presumpce neviny v důsledku desinterpretace důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem - pobočka Liberec
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Důkaz
Trestní řízení
vina
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/69 SbNU 311
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.1291.12.1
Datum vyhlášení10.06.2013
Datum podání10.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 242

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod klade na obecný soud povinnost dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody.

Jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze zvolit ten, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jana P. (pseudonym) zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. května 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. ledna 2012 č. j. 55 To 350/2011-181 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. května 2011 č. j. 38 T 85/2009-158, a to pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání, kterého se měl dopustit na synovi jeho družky, se kterým žil spolu s družkou ve společné domácnosti. Obvodní soud své odůvodnění založil na jednoznačnosti výpovědí, především pak výpovědi poškozeného, kterou považoval navzdory jejímu zpochybnění soudní znalkyní za věrohodnou. V řízení byl přímo proveden pouze výslech soudní znalkyně. Ostatní svědectví, včetně výpovědi poškozeného, byla v řízení přečtena podle § 211 trestního řádu.

Stěžovatel namítal, že soudy jeho vinu dovodily výhradně z výpovědi poškozeného, která byla znalkyní zpochybněna jako nevěrohodná. Má za to, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, čímž porušily jeho právo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud na úvod připomněl, že stěžejním principem trestního řízení je princip presumpce neviny a z něj vyplývající princip in dubio pro reo. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

Jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze zvolit ten, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny. Ten vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného.

Důkazní situace, při níž v trestním řízení fakticky existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů, proto musí být takový důkaz mimořádně pečlivě hodnocen. Obecný soud má povinnost dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými, ale průkaznými důkazy. Tato povinnost jim plyne ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací.

Hodnocení důkazů obecnými soudy v projednávané věci těmto principům neodpovídalo. Obsah prezentovaných důkazů byl prvostupňovým soudem posunut a z důkazů byly vyvozeny závěry, které z nich přímo a bez dalšího neplynou. Odvolací soud přitom toto zhodnocení důkazů ocenil jako logické a přesvědčivé. Ústavní soud však závěrům obecných soudů přisvědčit nemohl, neboť nemají podporu v provedených výpovědích, zejména pak ve výpovědi poškozeného, jehož nevěrohodnost připustily i ostatní svědci.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou tedy v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo zakotvenými v čl. 40 odst. 2 Listiny a dále s čl. 6 odst. 2 Úmluvy a Ústavní soud je s ohledem na to zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013

N 77/69 SbNU 311

Porušení principu presumpce neviny v důsledku desinterpretace důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 7. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ve věci ústavní stížnosti Jana P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Bc. Milanem Honzejkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Česká Lípa, Hrnčířská 2985, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. ledna 2012 č. j. 55 To 350/2011-181, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. ledna 2012 č. j. 55 To 350/2011-181 a rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. května 2011 č. j. 38 T 85/2009-158 došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odstavcem 2 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na presumpci neviny, zakotvené v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. února 2010 č. j. 38 T 85/2009-129 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odstavců 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. listopadu 2010 č. j. 55 To 273/2010-150 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Následným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. května 2011 č. j. 38 T 85/2009-158 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odstavců 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal okolnosti svého trestního stíhání a uvedl, že ačkoliv se jednání jemu za vinu kladeného nedopustil, byl odsouzen, jak je uvedeno ve výroku nalézacího soudu. Namítal, že soudy dovodily vinu stěžovatele výhradně z výpovědi poškozeného, která byla znalkyní zpochybněna. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Výpověď poškozeného byla nereálná. Znalecký posudek, který výpověď poškozeného hodnotil jako nevěrohodnou, soudy toliko konstatovaly.

Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočku v Liberci se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předseda senátu 55 To Ústavnímu soudu sdělil, že námitkami stěžovatele na nesprávné hodnocení důkazů se zabýval v odvolacím řízení a nesprávnosti nezjistil. Odkázal proto na stanovisko, které zaujal v napadeném usnesení. Vzhledem k tomu, že vyjádření nepřineslo nové poznatky ani tvrzení, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal.

II.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.

III.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisů Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 38 T 84/2009 a 38 T 85/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z předložených spisů přitom Ústavní soud zjistil následující:

Stěžovatel žije s matkou poškozeného a s poškozeným ve společné domácnosti a od pěti let poškozeného se spolupodílí na jeho výchově. O prázdninách v létě 2008 společně navštívili rodinu sestry stěžovatele. V průběhu pobytu došlo k pohlavnímu zneužití poškozeného švagrem stěžovatele. Poškozený tuto skutečnost sdělil s několikaměsíčním odstupem matce (družce stěžovatele) a následně i babičce (matce matky). Stěžovatel se poté snažil vyřídit věc v rámci rodiny pohovorem se švagrem. Následující rok o prázdninách opět navštívil stěžovatel a poškozený se svojí matkou rodinu sestry stěžovatele. S ohledem na minulé události a obavy poškozeného spali poškozený společně se stěžovatelem "na společné velké posteli". Při tom mělo v noci dojít k pohlavnímu zneužití poškozeného stěžovatelem. Stěžovatel sice připustil, že v tu noc měl poluci, vyloučil však, že by jakýmkoliv způsobem zneužil či využil vedle spícího poškozeného. Druhého dne poškozený matce sdělil, co se mělo odehrát. Poté, co byl s touto informací konfrontován stěžovatel, sám inicioval předložení věci orgánům činným v trestním řízení, neboť věřil, že díky jejich metodám a vyšetřovacím procesům se mu podaří dosáhnout očištění. Stěžovatel však byl obviněn, obžalován a odsouzen. [Paralelně pak probíhalo i trestní stíhání švagra stěžovatele, o jehož jednání byly, v souvislosti s věcí stěžovatele, orgány činné v trestním řízení obeznámeny. Švagr stěžovatele byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. února 2010 č. j. 38 T 84/2009-110 shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odstavce 1 trestního zákona a trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odstavce 1 písmene a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. V řízení nebyl dále užit žádný opravný prostředek.]

V projednávané věci byl původní rozsudek nalézacího soudu k odvolání stěžovatele zrušen a soudu prvního stupně bylo uloženo provést důkaz spisem ve věci předchozího pohlavního zneužití poškozeného švagrem stěžovatele (sp. zn. 38 T 84/2009) a ve vztahu k tomu i opakovaným výslechem soudní znalkyně, která provedla psychologické vyšetření poškozeného.

Okresní soud po následném doplnění dokazování dospěl ke shodným závěrům jako v předchozím případě. Své přesvědčení o vině pak založil na jednoznačnosti výpovědí, které byly soudem provedeny, především pak výpovědi poškozeného. Ač poškozený před soud sám nepředstoupil, soud jeho výpovědi uvěřil a považoval ji za věrohodnou. Jeho tvrzení považoval za konzistentní po celou dobu přípravného řízení, a to i s odkazem na výpověď, kterou učinil poškozený před soudní znalkyní. Věrohodnost poškozeného pak nezpochybnily ani výpovědi svědků, jimž poškozený lhal (babička poškozeného), ani nedůvěra matky v pravdivost výpovědi poškozeného ani úsudek soudem opakovaně slyšené soudní znalkyně. Ta, na základně vlastního odborného šetření, dospěla k závěru o pravděpodobné jiné realitě skutkového děje. Její závěry však soud zpochybnil odkazem na rozpory v její výpovědi. Soud přitom vycházel ze zprávy z psychologické konzultace a ze svědectví babičky poškozeného o tom, že stěžovatel se měl dotýkat údu poškozeného. Možnost, že by si poškozený byl schopen vše vymyslet a trvat na této fabulaci, posoudil soud jako jednání, které neodpovídá jeho intelektovým schopnostem. Soud o poškozeném přitom získal poznatky pouze zprostředkovaně, neboť státní zástupkyně nedoporučila výslech s ohledem na jeho osobu, tedy jeho zhoršené vyjadřovací schopnosti, snížený intelekt a nízký věk, a z toho dle jejího názoru plynoucího nebezpečí viktimizace poškozeného (č. l. 120).

Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, v řízení soud provedl přímo pouze jeden výslech, a to soudní znalkyně. Ostatní svědectví byla v řízení přečtena podle § 211 trestního řádu. Díky tomu měl Ústavní soud možnost seznámit se s těmito výpověďmi způsobem shodným, jakým se s nimi seznámil i okresní soud. Je tak možno vysledovat deformaci některých pro soud rozhodných informací.

Pro soud byla rozhodná především výpověď poškozeného. Ten byl ve věci stěžovatele vyslechnut pouze v přípravném řízení, a to ve dnech 23. a 24. července 2009. Nezanedbatelná část obou výslechů poškozeného ve věci stěžovatele se přitom vztahuje k popisu jednání švagra stěžovatele, přičemž poškozený ve svých výpovědích plynule přecházel od popisu jednání jednoho obviněného k popisu jednání druhého obviněného (viz č. l. 59-65). Naopak výpověď poškozeného ve věci sp. zn. 38 T 84/2009 č. l 44-47 (jediný výslech poškozeného k věci švagra stěžovatele ze dne 31. srpna 2009) se věnuje výhradně jednání švagra stěžovatele. Je tedy patrné, že jednání švagra stěžovatele zanechalo v poškozeném podstatně hlubší stopu i přes časový odstup.

Jak je přitom patrné z trestního oznámení, které podala matka poškozeného, podle prvotní informace, která se jí dostala, měl být poškozený stěžovatelem fyzicky potrestán ("dostal na holou") a následně análně zneužit (č. l. 51). Poškozený policejnímu orgánu vypověděl, že k análnímu styku došlo až v posteli, následně pak mělo dojít k vzájemným dotykům na pohlavních údech (č. l. 60, 61 a 64). Ani klinické psycholožce ani soudní znalkyni však poškozený o dotycích nic nesdělil (č. l. 66, 124). Přitom soud považoval výpověď poškozeného za konzistentní, právě s ohledem na výpovědi poškozeného před soudní znalkyní.

Soud zjevně před posudkem a výpovědí soudní znalkyně upřednostnil zprávu klinické psycholožky (č. l. 66), která provedla psychologickou konzultaci přivedeného poškozeného již v den zahájení trestního stíhání stěžovatele. Zde přitom psycholožka nehledě na to, že cituje poškozeného, mu do úst vkládá jinou terminologii; nezmiňuje se však, přes popsanou ochotu poškozeného komunikovat, v žádném případě o stimulaci rukou. Ve zprávě je rovněž uvedena věta, podle které poškozený "bydlí v domě, kde žije také babička, říká jí babi a tráví s ní hodně času, neboť maminka a strýc jsou hodně v práci ...". Jak je však z řady dalších výpovědí patrné, babička poškozeného bydlí jinde, nedaleko bydliště poškozeného, jeho matky a stěžovatele, kterého poškozený oslovuje a označuje jako "tátu".

Naproti tomu soud zpochybňuje závěry soudní znalkyně. Na str. 5 rozsudku (č. l. 160) soud uvedl: "Z výpovědi znalkyně není patrné, zda poškozený před ní nemluvil o dotycích na pohlavních údech nebo zda si tuto skutečnost v rámci svého vyšetření pouze nepoznamenala. Tento rozpor se nepodařilo odstranit ani konkrétním dotazem znalkyni při hlavním líčení (str. 124 protokolu)." Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. února 2010, č. l. 122-125, je přitom patrné, že jedinými body byly výslech znalkyně a závěrečné návrhy účastníků řízení. Na str. 3 (č. l. 124) tohoto protokolu jsou dotazy položené znalkyni, která k dotazu obhájce výslovně uvedla: "Nezletilý přede mnou vůbec nezmínil pasáž o dotycích, vyloženě se věnoval zastrčení ,ovíska' ...". Zjevně tedy znalkyně vypověděla jinak, než jak je v odůvodnění rozsudku uvedeno. Následně nalézací soud zcela nepřijal soudní znalkyní předložené závěry, k nimž dospěla po přímém a odborném vyšetření a samostatném výslechu poškozeného. Neakceptoval tak možnost, že se ve skutečnosti odehrálo něco jiného, než je v popisu skutku, tedy že se mohlo jednat o náhodný dotek, umocněný snovou aktivitou, který mohl poškozený vzhledem ke své globální retardaci nesprávně interpretovat jako znásilnění, přičemž pro svoji sociální a sexuální nezralost neví, co znamenají některé pojmy (viz znalecký posudek č. l. 37-44; výpovědi znalkyně č. l. 122-124 a č. l. 155 verte). Ve vztahu k věci tak soud odmítl jediné přímo soudem slyšené svědectví, a svůj odsuzující rozsudek založil výhradně na předchozích výsleších učiněných policejním orgánem.

Jako podpůrné argumenty pro posouzení, zda byl trestný čin spáchán, tak použil například výpověď babičky poškozeného. Přestože svědkyně byla vyslechnuta pouze jednou, doznal obsah této výpovědi posunu. Její výslech je založen na č. l. 83-87, kde vypověděla, že po sprchování vnuka "... jej šla utírat. Při utírání jsem mu rukou v ručníku zavadila o přirození, kdy on mi řekl: ,Babi, to mi dělá táta.' ..." (viz č. l. 86). V přepisu této výpovědi soud v rozsudku uvedl, že jí poškozený "... při sprchování řekl, když mu zavadila o přirození, že mu to dělá obžalovaný" (viz č. l. 59; str. 3 rozsudku). Na č. l. 160 verte (str. 6 rozsudku) je uvedeno: "Konečně také verzi poškozeného podporuje svědkyně ..., která výslovně uvedla, že před ní poškozený mluvil o tom, že se obžalovaný dotýkal jeho pohlavního údu." Podle Ústavního soudu je přitom nezbytné posoudit význam prvotní informace svědkyně - zda stěžovatel poškozeného pravidelně utírá, a zprostředkovaně dojde ke kontaktu, příležitostně umývá a dojde ke kontaktu, anebo se stěžovatel vědomě dotýkal pohlavního údu poškozeného ze zcela jiných důvodů.

K deformaci rovněž došlo při prezentaci posudku soudního znalce z oboru sexuologie vypracovaného na stěžovatele. Ten vysvětlil, že: "Pokud by mu bylo obvinění prokázáno, potom by se jednalo o parafilní (pedofilní) homosexuální jednání náhražkového typu za situace, kdy nebyl uspokojován sexuálním životem s partnerkou." (č. l. 30). V rozsudku je pak tento závěr popsán takto: "Pokud obžalovaný jednal tak jak je uvedeno v obžalobě, nejednalo se u něj o pedofilní jednání v rámci parafilie, ale o náhražkové jednání ..." (č. l. 159 verte; str. 4 rozsudku). Vysvětlení možného jednání stěžovatele je zde nepřípustně posunuto do roviny jeho motivace.

IV.

Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, mezích a zákonným způsobem. Podle čl. 4 Listiny pak mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, přičemž při jejich aplikaci musí být šetřeny jejich podstata a smysl.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Podle čl. 40 odstavce 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena; obdobně i podle čl. 6 odstavce 2 Úmluvy se každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

Soudy přitom vycházejí z principu in dubio pro reo. Jedná se o právní zásadu uznávanou civilizovanými národy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001 (N 128/23 SbNU 233), též na http://nalus.usoud.cz]. "Z principu presumpce neviny ... plyne ... pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného" [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), též na http://nalus.usoud.cz]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43), též na http://nalus.usoud.cz]. Tyto principy se promítají i do jednotlivých ustanovení trestního řádu a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování.

Důkazní situace, při níž v trestním řízení fakticky existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými, ale průkaznými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 a 6 trestního řádu), podle nichž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259), též na http://nalus.usoud.cz].

Podle názoru Ústavníhosoudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453), též na http://nalus.usoud.cz].

Způsob, jakým Okresnísoud v České Lípě pracoval s provedenými důkazy, výše popsaným principům neodpovídal. Obsah prezentovaných důkazů byl soudem posunut a z důkazů byly vyvozeny závěry, které z nich přímo a bez dalšího neplynou. Odvolací soud přitom ocenil zhodnocení důkazů nalézacím soudem jako logické a přesvědčivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu však tyto závěry nemají dostatečnou oporu v provedených výpovědích, zejména pak ve výpovědi poškozeného. Jak již bylo výše uvedeno, soudní znalkyně, ale i matka a babička poškozeného připouští jeho nevěrohodnost. Nelze přitom přehlédnout, jaké kroky stěžovatel provedl či inicioval, včetně obrácení se na orgány činné v trestním řízení, přičemž, s ohledem na osobnost jeho i dalších zainteresovaných, je velice pravděpodobné, že jeho motivem bylo skutečně objasnění věci, a tím prokázání jeho neviny.

V projednávané věci tedy čtvrtý senát Ústavníhosoudu shledal stěžovatelem tvrzená pochybení soudu a porušení principu in dubio pro reo a principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odstavci 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odstavci 2 Úmluvy, a proto, v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Z hlediska procesní efektivity zrušil Ústavní soud rovněž rozsudek Okresního soudu v České Lípě, neboť provedené důkazy není možno bez dalšího interpretovat tak jednoznačně, jak to nalézací soud učinil. Bezpochyby není bez vlivu, že senát rozhodující věc rozhodoval i další, související věc (švagra stěžovatele). Přitom provedené důkazy, zejména závěry znaleckých posudků, i okolnosti u obou případů se podstatně liší a nelze na věc nahlížet pouze jako na "pokračování" trestného jednání vůči témuž poškozenému jen jiným pachatelem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru