Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1289/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUDNÍ EXEKUTOR - Plzeň-město - Prošek Jiří
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
Doručování
pošta
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1289.18.1
Datum podání11.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46 odst.6, § 87

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1289/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Mlejnka, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3148/2017, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016, a proti výroku II usnesení Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, Dominikánská 8, Plzeň, ze dne 29. 1. 2016 č. j. 134 EX 10093/14-204, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Plzni a 3. Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, jako účastníků řízení, a Evy Horové, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 10. 4. 2018 se Ing. Karel Mlejnek (dále jen "povinný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v exekuční věci oprávněné Evy Horové proti povinnému, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu soudního exekutora sp. zn. 134 EX 10093/14 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 15. 7. 2014 pověřením sp. zn. 25 EXE 3811/2014 Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "exekuční soud") nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2013 č. j. 13 C 109/2012-88, k uspokojení pohledávky oprávněné Evy Horové, a jejím provedením pověřil Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor").

Dne 29. 1. 2016 usnesením č. j. 134 EX 10093/14-204 soudní exekutor k návrhu oprávněné exekuci zcela zastavil (výrok I) a povinného zavázal k úhradě nákladů exekuce ve výši 105 149 Kč ve stanovené lhůtě na účet soudního exekutora (výrok II).

Dne 1. 8. 2016 usnesením sp. zn. 12 Co 107/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016, Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 29. 1. 2016 č. j. 134 EX 10093/14-204 v napadené části, tj. v náhradově nákladovém výroku pod bodem II, potvrdil (výrok I). Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení soudního exekutora v části odvoláním napadené je věcně správné a odpovídá zákonu, a proto je podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Z obsahu spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že pokud povinný podal dne 4. 12. 2015 návrh na zastavení exekuce s tím, že vymáhanou částku složil do advokátní úschovy, tj. že vymáhanou pohledávku zaplatil v souladu s § 46 odst. 4, věty prvé ex. řádu, byla předmětná pohledávka vymožena prostřednictvím exekuce. Z toho plyne, že pověřenému exekutorovi náleží odměna i paušální náhrada hotových výdajů.

Dne 29. 1. 2018 usnesením sp. zn. 20 Cdo 3148/2017 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. 12 Co 107/2016 odmítl (výrok I). Dovolací soud poukázal na své usnesení ze dne 3. 12. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, v němž formuloval závěr, že dobrovolnými plněními mimo rámec exekučního řízení jsou jen plnění, ke kterým došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce; ostatní plnění je třeba považovat za dobrovolná plnění, ke kterým sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež mají vliv na výši jeho nákladů. Dovolací soud poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) týkající se případu, kdy stěžovatel dlužnou částku zaplatil na základě exekučních titulů před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, což nebyl případ povinného.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal dosavadní průběh řízení, a - aniž by svá tvrzení o nezákonném postupu v jeho exekuční věci rozhodujících orgánů veřejné moci doplnil jasnou ústavněprávní argumentaci - polemizoval s postupem a právními závěry těchto orgánů.

Stěžovatel zopakoval své námitky, které již uvedl v doplněném odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 29. 1. 2016, a polemizoval se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, zejména pokud jde o posouzení postupu pošty při doručování zásilek, náhradní doručení exekučních příkazů a dalších výzev a usnesení soudního exekutora. Napadené usnesení odvolacího soudu stěžovatel označil za nepřezkoumatelné a postrádající patřičné odůvodnění, a v tomto směru poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se "nijak nevypořádal s odvolací argumentací povinného a důkazy nabídnutými k jeho námitce, že vůči němu nikdy nenastaly účinky doručení vyrozumění s výzvou ani žádného z vydaných exekučních příkazů... ." Stěžovatel dále poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se odměny soudního exekutora při dobrovolném poskytnutí plnění povinným. Stěžovatel nesouhlasil s důvody odmítnutí jeho dovolání a v tomto směru polemizoval s napadeným usnesením dovolacího soudu. Závěrem stěžovatel opakoval své výše již citované tvrzení o porušení základních práv.

IV.

Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 18. 5. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že v obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel především obšírně rekapituluje skutkový stav a průběh předchozích řízení, včetně jeho argumentační strategie uplatněné před nižšími obecnými soudy, a ústavní stížnost je především pokračující polemikou s jejich závěry (jmenovitě skutkovými na téma postupu doručující pošty); pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení však ústavněprávní rovinu věci nedosahuje. Tvrzení stěžovatele o "odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" dovolací soud nemohl akceptovat, neboť rozhodnutí, na něž stěžovatel v dovolání poukázal, nikterak neřešila to, co v dovolání žádal od dovolacího soudu posoudit. Tato situace založila nutný důsledek nepřípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Závěrem dovolací soud uvedl, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nebylo porušeno žádné stěžovatelovo základní právo ani svoboda zaručená mu ústavním pořádkem a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Odmítnuta by podle dovolacího soudu měla být ústavní stížnost i proti rozhodnutím nižších obecných soudů, neboť stěžovatel nevyčerpal (řádně) všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 5. 2018 k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení s tím, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu ani na ochranu vlastnického práva podle jeho názoru nebylo porušeno.

Soudní exekutor, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 24. 4. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v relativně obsáhlé, nicméně ne příliš přehledné ústavní stížnosti vytýká tři skutečnosti: 1) že mu Česká pošta chybně doručovala veškerou korespondenci v exekučním řízení, 2) náklady exekuce a odměna soudního exekutora jsou nepřiměřené, a 3) odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je málo podrobné. Co se týká pracnosti exekuce a přiměřenosti nákladů exekuce, soudní exekutor uvedl, že odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou přiléhavé a týkají se jiných situací, kdy povinný plní v zásadě dobrovolně, či je činnost soudního exekutora v exekuci skutečně velmi minimální. Odměna soudního exekutora a pracnost exekuce v tomto případě nejsou dle názoru soudního exekutora v hrubém nepoměru, jak vyplývá i z exekučního spisu. Soudní exekutor provedl nejen rozsáhlé pátrání po majetku stěžovatele, ale zejména po jeho pobytu, a to prostřednictvím vykonavatele, v návaznosti na což došlo k uhrazení exekvované pohledávky. Činnost soudního exekutora trvala po dobu necelých dvou let. Plnění stěžovatele bylo plněním v exekuci pod hrozbou přímého donucení.

Stěžovatel v replice ze dne 18. 6. 2018 na vyjádření dovolacího soudu a soudního exekutora k ústavní stížnosti rozsáhle reprodukoval svoji polemiku obsaženou již v ústavní stížnosti a uvedl, že na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti i nadále trvá.

V.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem soudního exekutora a odvolacího soudu, dle nichž stěžovatelem poskytnutou platbu nelze považovat za dobrovolné plnění mimo rámec exekuce, ale za plnění vymožené v jejím rámci, takže exekutorovi náleží odměna.

Nelze ovšem přehlédnout, že podstatná argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje k otázkám jiným, zejména pokud jde o doručování výše uvedených rozhodnutí, výzev a jiných písemností, tj. otázek, které stěžovatel - s ohledem na rozsah podaného odvolání - nepodrobil přezkumné činnosti odvolacího soudu. Jinak řečeno, stěžovatel ve vztahu k těmto námitkám nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně práva, a proto k nim Ústavní soud nemohl přihlédnout.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě.

Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě napadená rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, a tudíž splňují požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru