Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1286/18 #2Nález ÚS ze dne 31.08.2018Nesvěření nezletilých do střídavé péče s ohledem na nejlepší zájmy dítěte

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodi... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
Opatrovník
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
Náklady řízení
výživné/pro dítě
rodiče
rodičovská zodpovědnost
Znalec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/90 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1286.18.2
Datum vyhlášení11.09.2018
Datum podání10.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 18 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.6, čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 23

89/2012 Sb., § 888, § 891 odst.1, § 907, § 908

99/1963 Sb., § 148, § 132, § 127


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče je prioritně nejlepší zájem dítěte, nikoliv přání konkrétního rodiče ani další kritéria, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Svěřit nezletilé dítě do střídavé péče lze jen tehdy, je-li to s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím nejlepší zájmy dítěte.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 31. srpna 2018 zamítl IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost stěžovatele L. V., ve které navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018 č. j. 28 Co 344/2017-379 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. května 2017 č. j. 25 Nc 88/2016-140.

Narativní část

Okresní soud Praha-západ (dále jen „okresní soud“) rozhodl napadeným rozsudkem o úpravě poměrů rodičů na dobu do a po rozvodu tak, že svěřil nezletilých do péče matky a uložil otci (stěžovateli) povinnost platit výživné na nezletilých. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) rozhodl tak, že změnil rozhodnutí okresního soudu ohledně výše výživného a široce upravil styk stěžovatele s nezletilými. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítal zejména to, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na péči a výchovu nezletilých tím, že nezletilé naprosto bezdůvodně svěřily do péče matky, přičemž nezjišťovaly příčiny, proč matka odmítá střídavou péči, nerespektovaly přání nezletilých na střídavou péči, namísto svěření nezletilých do střídavé péče rozsáhle upravily styk stěžovatele s nezletilými, nesprávně zhodnotily důkaz znaleckým posudkem a také porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny při určování výše výživného a úhrady nákladů řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejdřív obecně zdůraznil, že i když je situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, ani prioritní, a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly proporcionální řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá péče vždy upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče přitom není přání rodiče, nýbrž zejména nejlepší zájmy dítěte jako prioritní hledisko. Ústavní soud dále připomněl, že obecné soudy musí vzít v úvahu také (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte. Ústavní soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele a uvedl, že obecné soudy rozhodovaly na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a svá rozhodnutí řádné zdůvodnily. Krajský soud zdůvodnil, proč považuje znalecký posudek za důvěryhodný i proč nepovažuje střídavou péči za vhodnou. Obecné soudy se také velmi důsledně zabývaly otázkou problematické komunikace mezi rodiči a vypořádaly se náležitě i s dalšími důkazy a námitkami.

Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ohledně náhrady nákladů řízení stěžovatelem uvedl, že znalecký posudek byl bezesporu proveden i v zájmu stěžovatele. Jelikož ale byl výsledek sporu takový, že nezletilí nebyli svěřeni do střídavé péče, ačkoliv ji stěžovatel navrhoval, jsou důvodná rozhodnutí obecných soudů o tom, že náklady vypracování znaleckého posudku hradí stěžovatel a nespatřuje v nich pochybení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud má za to, že obecné soudy také přesvědčivě zdůvodnily svá rozhodnutí o stanovení výživného oběma rodičům. Z těchto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018

N 145/90 SbNU 353

Nesvěření nezletilých do střídavé péče s ohledem na nejlepší zájmy dítěte

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 31. srpna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ve věci ústavní stížnosti Marka Z. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018 č. j. 28 Co 344/2017-379 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. května 2017 č. j. 25 Nc 88/2016-140 o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a 1. nezletilého Pavla Z. (jedná se o pseudonym) a 2. nezletilého Richarda Z. (jedná se o pseudonym), obou zastoupených městem Černošice, se sídlem Podskalská 1290/19, Praha 2 - Nové Město, jako opatrovníkem a 3. Jiřiny Z. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Karlem Smutným, advokátem, se sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatele došlo též k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Okresní soud Praha-západ (dále též jen "okresní soud") rozhodl napadeným rozsudkem o úpravě poměrů na dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů tak, že výrokem I svěřil vedlejší účastníky 1 a 2 (dále též "nezletilí") na dobu do rozvodu i po rozvodu do péče 3. vedlejší účastnice (dále též "matka"). Výrokem II uložil otci přispívat na výživu nezletilého Pavla Z. částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Richarda Z. částkou 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem na bankovní účet matky. Výrokem III rozhodl o výživném pro oba nezletilé pro dobu po rozvodu shodně jako ve výroku II, pouze s tím rozdílem, že výživné otec platí počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu. Výrokem IV určil výši dlužného výživného pro každého nezletilého samostatně za dobu od 15. 9. 2016 do 22. 5. 2017 částkou 40 000 Kč a otci umožnil dluh na výživném splácet pro každého nezletilého po 1 000 Kč měsíčně, spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek. Výrokem V rozhodl o náhradě nákladů státu tak, že částku 19 600 Kč uhradí otec do tří měsíců od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu Praha-západ. Výrokem VI rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem takto: rozsudek okresního soudu se mění ve výrocích II a III tak, že otec je povinen přispívat od 15. 9. 2016 na dobu do rozvodu manželství rodičů a od právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého Pavla Z. částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Richarda Z. částkou 3 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I); rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku IV tak, že otci za dobu od 15. 9. 2016 do 31. 1. 2018 dluh na výživném nevznikl (výrok II); rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje (výrok III); otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi Pavlem Z. a Richardem Z. a) v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka od 15.00 hodin do pondělí následujícího lichého týdne do 8.00 hodin a v každém lichém týdnu v roce od středy od 15.00 hodin do čtvrtka do 8.00 hodin, b) o jarních prázdninách vždy v každém lichém kalendářním roce od pátku bezprostředně předcházejícího prázdninovému týdnu od 15.00 hodin do neděle po skončení prázdnin do 18.00 hodin, c) o velikonočních prázdninách vždy v každém sudém kalendářním roce ode dne bezprostředně předcházejícího prvnímu dni prázdnin od 15.00 hodin do pondělí velikonočního do 18.00 hodin, d) o podzimních prázdninách vždy v každém sudém kalendářním roce ode dne předcházejícího prvnímu dni prázdnin od 15.00 hodin do dne předcházejícího prvnímu školnímu dni po skončení prázdnin do 18.00 hodin, e) o pololetních prázdninách v každém lichém roce ode dne předcházejícího prvnímu dni prázdnin od 15.00 hodin do neděle po skončení prázdnin do 18.00 hodin, f) o letních prázdninách v každém sudém kalendářním roce od 1. 7. od 8.00 hodin do 15. 7. do 18.00 hodin a od 1. 8. od 8.00 hodin do 15. 8. do 18.00 hodin a v každém lichém kalendářním roce od 16. 7. od 8.00 hodin do 31. 7. do 18.00 hodin a od 16. 8. od 8.00 hodin do 31. 8. do 18.00 hodin, g) o vánočních prázdninách v každém sudém kalendářním roce od prvního dne prázdnin od 9.00 hodin do 26. 12. do 18.00 hodin a v každém lichém kalendářním roce od 26. 12. od 18.00 hodin do posledního dne prázdnin do 18.00 hodin, h) v každém lichém kalendářním roce 1. 5. a 28. 9. od 8.00 hodin do 18.00 hodin, v každém sudém kalendářním roce 8. 5. a 17. 11. od 8.00 hodin do 18.00 hodin. Prázdninový styk a styk o svátcích má přednost před běžným stykem. Místem předání a převzetí nezletilých dětí je ve dnech, kdy nezletilé děti jsou v soudem stanovenou hodinu předání a převzetí ve školním zařízení, toto školní zařízení a jinak je to bydliště matky (výrok IV); otec je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha-západ na nákladech řízení státu 21 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvádí, že má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na péči a výchovu jeho nezletilých dětí tím, že naprosto neodůvodněně svěřily obě nezletilé děti do výlučné péče matky (otci byl soudem stanoven styk s dětmi), přičemž nikterak nezjišťovaly příčiny, proč matka odmítá s otcem participovat na střídavé péči o děti, a kdy ve svých rozsudcích naprosto nedostatečně vylíčily důvody, na základě nichž svěřily obě nezletilé děti do výlučné péče matky. Otec zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že matka odmítá s otcem participovat na střídavé péči o děti, což však dle jeho názoru nemůže být důvodem pro vyloučení střídavé péče. V řízení bylo prokázáno, že se otec umí o syny postarat aiv ostatních směrech umí po praktické stránce zajistit chod domácnosti. Dále má otec za to, že v řízení bylo prokázáno, že otec má řadu let stálé zaměstnání, které je dobře finančně ohodnoceno, v důsledku čehož dokáže synům zajistit velice dobrou životní úroveň.

5. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že oba synové (ve věku 9 a 7 let, tedy věku, kdy již sami dokáží vyjádřit vlastní názor na to, který z rodičů a po jaký čas má o ně pečovat) jak před obecnými soudy, tak před orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") vyslovili svůj svobodný názor být ve střídavé péči obou rodičů. Též OSPOD pak před obecnými soudy prohlásil, že doporučuje, aby byli synové svěřeni do střídavé péče obou rodičů. Tím, že obecné soudy nerespektovaly názory samotných dětí, jakož i OSPOD, též zasáhly do ústavně zaručených práv otce a obou dětí. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se s odchýlením od vyjádřeného jasného přání dětí být ve střídavé péči obou rodičů vypořádaly zcela nedostatečně, bez jakéhokoliv náznaku nutnosti odchýlit se od přání dítěte k naplnění jiného práva či svobody dítěte či pro nezbytné naplnění jeho zájmu. Otec shrnuje, že má za to, že v řízení bylo prokázáno, že jsou v jeho případě splněny všechny předpoklady pro to, aby byli nezletilí synové svěřeni do střídavé péče obou rodičů, přičemž se domáhá mj. i aplikace nálezové judikatury Ústavního soudu v obdobných případech.

6. Další zásadní námitkou stěžovatele je prolomení ústavního práva dle čl. 4 odst. 4 Listiny, čehož se obecné soudy dle stěžovatele dopustily tím, že nastolené časové rozložení péče o děti upravily v právní formě svěření dětí do péče matky, ačkoliv totožné rozdělení času mezi rodiče bylo možné provést v právní formě střídavé péče.

7. Stěžovatel pak také spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v tom, že v průběhu řízení u obecných soudů opakovaně tvrdil, že soudem ustanovený znalec Mgr. Pavel Král, Ph.D., nesplňuje odbornou kvalifikaci pro vyhotovení znaleckého posudku z oboru dětské psychologie, přičemž stěžovatel opakovaně uváděl, že předmětný znalecký posudek vypracovaný znalcem je též vypracován neodborně, pročež dokazování tímto znaleckým posudkem (jako stěžejním důkazem) je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.

8. Stěžovatel má konečně za to, že postup obecných soudů byl rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a to při určování výše výživného oběma rodičům a i při určení úhrady nákladů řízení státu, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu použitelnou dle jeho mínění i na jeho případ.

III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele

9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.

10. Okresní soud ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah předloženého soudního spisu.

11. Krajský soud ve svém vyjádření sdělil, že ústavní stížnost stěžovatele koresponduje s jeho námitkami, které v průběhu odvolacího řízení vznesl a se kterými se odvolací soud podle svého přesvědčení vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále dodal, že nezpochybnil otcovu schopnost se o syny postarat po materiální stránce a věnovat se jim ve volném čase. Rozhodoval se znalostí toho, že rodiče žijí v jedné obci v těsném sousedství a že chlapci by při střídavé péči chodili do jedné školy, měli stejný okruh kamarádů ve škole i při sportovních aktivitách, avšak má za to, že matka prokázala vážné důvody svého nesouhlasu se střídavou péčí. Krajský soud vyšel nejenom ze znaleckého posudku, ale i z dalších jím provedených důkazů a byl při svém rozhodování přesvědčen, že otcovo jednání vykazuje znaky manipulace s matkou i s dětmi a že děti vyrůstají v patologickém prostředí, které u nich již vede k neurotickým projevům. Znalec vše velmi podrobně a logicky vysvětlil a odvolací soud neměl žádnou pochybnost o závěrech znaleckého posudku, protože ty byly podpořeny i manipulací otce s dětmi v průběhu soudního řízení (otec sám přivedl děti k OSPOD, aby tam řekly, že si přejí střídavou péči). Otec lhal o vztahu synů k současnému partnerovi matky, když tvrdil, že chlapci s ním dobře nevycházejí (chlapci toto tvrzení otce při pohovoru před krajským soudem zcela vyvrátili). Oba chlapci byli v době rozhodování krajského soudu ve věku, kdy jako většina dětí tohoto věku by si přála, aby rodiče žili spolu. Přání, které projevili při onom pohovoru, bylo zřejmě ovlivněno skutečností, že k němu přišli od otce, u kterého přespávali a který s nimi, na rozdíl od matky, měl možnost mluvit. Ze znaleckého posudku i z projevů otce před krajským soudem vyplynulo, že jde o osobu velmi sebestřednou, netolerantní, která má potřebu rozhodovat autoritativně. Otec také, daleko více než matka, "zatáhl" syny do sporu rodičů. Ze všech těchto důvodů aiz dalších důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí měl krajský soud v době svého rozhodování v zájmu nezletilých dětí za nejlepší jejich svěření do péče matky, která se jevila jako vhodnější vychovatel. Skutečnost, že matka má problém s otcem komunikovat, byla znalcem vysvětlena a odvíjí se od fyzického napadení matky otcem, za které byl otec i pravomocně trestně odsouzen. Otci byl upraven maximálně široký styk se syny, který mu umožní se na jejich výchově dostatečně podílet. Matka by ale měla být ten vychovatel, který zajistí, aby chlapci nezanedbávali školní docházku např. kvůli pobytům na horách i mimo školní prázdniny, a dá výchově chlapců řád.

12. Město Černošice jako kolizní opatrovník nezletilých (vedlejších účastníků 1 a 2) ve svém vyjádření Ústavnímu soudu sdělilo, že nezletilí byli do jejich péče přijati dne 29. 6. 2016, kdy je kontaktovala matka, které bylo poskytnuto základní poradenství a doporučena rodinná terapie. Dne 13. 10. 2016 proběhlo soudní jednání, které bylo odročeno za účelem pohovoru s nezletilými. Dne 26. 10. 2016 byl proveden pohovor s nezletilými. Dne 10. 11. 2016 proběhlo následné soudní jednání, na které byl přizván soudní znalec. Dne 25. 1. 2017 byl opětovně proveden pohovor s nezletilými za účelem zjištění jejich stanoviska, při němž se nezletilí vyjádřili, že jim vyhovuje současný stav, kdy probíhá na základě dohody rodičů téměř střídavá péče. Dne 6. 2. 2017 byla na OSPOD uzavřena rodičovská dohoda mezi rodiči, kteří se dohodli na prázdninovém styku. Dne 22. 5. 2017 proběhlo soudní jednání, kde se OSPOD ztotožnil se znaleckým posudkem a následně navrhl svěření dětí do výlučné péče matky a navrhl, aby se rodiče domluvili na rozšířeném styku otce s nezletilými v maximální možné míře. Rozsudkem okresního soudu byli nezletilí svěřeni do péče matky. Dne 26. 9. 2018 byl s nezletilými sepsán protokol na OSPOD, z něhož bylo zjištěno, že nezletilým vyhovuje střídavá péče v rozsahu krátký, dlouhý týden. Dne 2. 11. 2017 proběhlo jednání před krajským soudem, které bylo po výslechu znalce odročeno na 30. 11. 2017, kdy bylo rovněž odročeno za účelem doložení listinných důkazů. Následné jednání proběhlo dne 11. 1. 2018, při němž byl proveden opětovný výslech nezletilých, jejichž názory byly stabilní. Na základě opakovaných vyjádření nezletilých, a to i před odvolacím soudem, OSPOD přehodnotil své stanovisko k návrhu a navrhoval v souladu s přáním dětí střídavou péči. Oba nezletilí byli ve věku, kdy jsou schopni jasně formulovat svá přání, a jejich názory byly stabilní. Oba rodiče bydlí v blízké vzdálenosti, čímž jsou dětem schopni zajistit stejné sociální prostředí, oba rodiče jsou schopni zajistit řádnou péči o nezletilé.

13. Třetí vedlejší účastnice (matka nezletilých) Ústavnímu soudu ve svém vyjádření zejména sdělila, že je přesvědčena, že obecné soudy správně vyhodnotily skutečnost, že rodiče nejsou ve shodě a ani se neshodnou na jednotném výchovném systému. Matka je přesvědčena, že oba soudy rozhodly v nejlepším zájmu dětí, a to i s ohledem na tu skutečnost, který z rodičů do rozpadu manželství zajišťoval péči, ale i výchovu jak po stránce citové, rozumové, tak zejména mravní. Komunikační bariéra mezi rodiči dětí je dána dlouhodobou zkušeností s typem myšlení a chováním stěžovatele vůči matce i dětem. Nejedná se o "pouhou" neochotu komunikace, ale o trvale narušený základní mezilidský vztah plynoucí z dlouhodobé psychicky velice náročné a frustrující vztahové historie mezi rodiči. Ta se ze strany stěžovatele projevila v několika formách domácího násilí, manipulativním chováním a neschopností dodržování základních lidských hodnot, dohod a pravidel. Psychické a nakonec i fyzické nátlakové chování vůči ní vyústilo v to, že se matka s dětmi z původního společného bydliště odstěhovala a od května 2016 je mezi rodiči dětí udržován pouze písemný kontakt. Matka dále uvádí, že se stěžovatel na pravidelných nákladech za syny, které pečlivě v minulosti dokládal krajskému soudu, nyní nepodílí. Všechny náklady za oba syny hradí matka (stravné v základní škole, družina, všechny kroužky, fond základní školy, sportovní soustředění, životní pojištění apod.). Třetí vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

14. Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, který však svého práva na vyjádření nevyužil.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

16. Ústavní soud nenařizoval jednání, jelikož od tohoto jednání neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

18. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého soudního spisu konstatuje, že v posuzované věci neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takový zásah (o zásah však šlo) do základních práv stěžovatele či jeho nezletilých synů, který by mohl být hodnocen jako kvalifikované pochybení ve formě jejich porušení, a jež by proto mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

19. Ústavní soud se k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova vždy upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16 a další]. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).

20. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy podústavního práva (srov. zejména v § 888, § 891 odst. 1 a § 908 ve spojení s § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) ústavně zaručené základní svobody (čl. 10 odst. 2 Listiny) a základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti (čl. 32 odst. 4 Listiny). Pokud však jde o stanovení samotného rozsahu styku a jeho modalit, toto ovšem je, jak je patrno z výše uvedeného, úkolem obecných soudů.

21. V tomto ohledu dále platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy z hlediska nejlepších zájmů dítěte a jejich sladění (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 18 a násl.]; v případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn (střet dvou základních práv každého z rodičů). Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu z množiny zájmů, které mají obecné soudy za úkolem slaďovat. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), srov. i nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].

22. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména 1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4. přání dítěte (srov. sub 21citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a rozhodnutí v něm uvedená).

23. Svěření dítěte do střídavé péče není při rozchodu rodičů automatické. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium), což vyžaduje posouzení, zda jsou splněna nejen výše uvedená (sub 22) čtyři kritéria, nýbrž i kritéria další, jež mohou vyplynout ze specifických okolností konkrétního případu [např. kritéria Výboru pro práva dítěte formulována v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14), kterými jsou např. péče o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině, právo dítěte na zdraví nebo jeho právo na vzdělání]. Mezi tato kritéria však nepatří nesouhlas jednoho z rodičů [např. nálezy ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 (N 15/40 SbNU 123), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), zejména bod 28, nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. V této souvislosti stojí za zmínku, že naše právní úprava (§ 907 občanského zákoníku; předtím § 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) nevyžaduje ke svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů. V platném občanském zákoníku je úmysl zákonodárce nevyžadovat takovýto souhlas vyjádřen ještě zřetelněji, neboť je výslovně požadován jen u svěření do společné péče (srov. § 907 odst. 1 poslední větu občanského zákoníku), zatímco v případě střídavé péče uveden není.

24. Jde-li o posuzování nejlepšího zájmu (nejlepších zájmů) dítěte, v případě splnění výše uvedených kritérií je namístě rozhodnout ve prospěch střídavé péče. Přesto mohou existovat pádné důvody, kdy tomu tak po právu (v nejlepším zájmu) nebude, když by to např. vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovalo nepřiměřenou zátěž (dotčené dítě je nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom - usnesení ze dne 15. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo když rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].

25. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a neobhajitelném úsudku soudů obou stupňů o nevhodnosti zavedení střídavé péče u nezletilých synů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i z předloženého soudního spisu vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Odvolací soud na str. 13 a 14 napadeného rozsudku velmi přesvědčivě zdůvodnil, proč považuje znalecký posudek za důvěryhodný a proč nepovažuje za nutné vypracovávat revizní znalecký posudek, když zdůraznil, že jde o znalce v oboru zdravotnictví, klinická psychologie, že má atestaci i z dětské psychologie, což odpovídá tomu, že jde o klinického psychologa zapsaného v seznamu znalců u Městského soudu v Praze v rámci odvětví zdravotnictví a že znalecký posudek je zpracován erudovaně a znalec ho před odvolacím soudem obhájil. Na tomto posouzení krajského soudu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Nadto i Ústavní soud shledává, že předmětný znalecký posudek (srov. s. 79-113 soudního spisu) je standardním znaleckým posouzením, které nevybočuje z běžného standardu znaleckých posudků v obdobných věcech.

26. Krajský soud dále na str. 14 až 16 napadeného rozsudku velmi zevrubně zdůvodnil, proč nepovažuje střídavou výchovu u nezletilých dětí za vhodnou, když k interpretaci přání nezletilých (že by tito rádi střídavou péči), které se domáhá stěžovatel, uvedl: "Odvolací soud je přesvědčen, že obě děti byly ovlivněny otcem i v době pohovoru před odvolacím soudem. Otec s nimi o věci mluvil, protože shodou okolností nocovaly před jednáním odvolacího soudu u otce (předvolány byly až v odpoledních hodinách 10. 1. 2018). Oba nezletilí rozhovor s otcem na téma střídavé péče při pohovoru před odvolacím soudem potvrdili. Když se nezletilí měli před odvolacím soudem vyjádřit k tomu, co by jim vyhovovalo, trvalo delší dobu, nežli se dohodli, který z nich to řekne, dokonce zvolili hru ,nůžky, papír, kámen' a až poté řekli, že by jim vyhovovalo, jak je to teď, a kdyby intervaly měly být delší, tak maximálně po 4 dnech. Oba nezletilí evidentně pokračují i nadále v tom, že se snaží vyřešit situaci sami ve snaze neublížit ani jednomu z rodičů. Jsou to nezletilí, kteří mají zajistit spravedlivé uspořádání vůči rodičům, kdy oni mají zajistit to, aby se o ně rodiče spravedlivě střídali. Znalec uvedl, že ,to dětem tohoto věku vývojově vůbec nepřísluší, a jestliže mají samy potřebu se starat o spravedlivé uspořádání svého života, tak je to již posuzováno jako neurotický syndrom. Ten se více projevuje u staršího Pavla Z. Znaky tohoto syndromu vyplynuly i z vyšetření tzv. Zulligerovým tabulkovým testem. Oba chlapci žijí v patologické situaci, protože se snaží sami stabilizovat systém, ve kterém se mezi rodiči pohybují, zatímco by tento systém měli stabilizovat rodiče'. Odvolací soud je přesvědčen, že především otec svými manipulativními postupy tento stav přivodil.", přičemž na tomto posouzení krajského soudu nelze shledat nic extrémního (naopak se jedná o závěr logický a řádně odůvodněný), stejně tak nelze nic protiústavního shledat na závěru krajského soudu, že je důležité, aby děti tohoto věku měly ve svém každodenním životě řád a aby vyrůstaly ve stabilním prostředí. Tomuto bezpochyby odpovídá svěření nezletilých do péče matky s opravdu velmi široce nastaveným stykem s otcem, jak byl upraven napadeným rozsudkem krajského soudu (srov. sub 3 tohoto nálezu).

27. K otázce problematické komunikace mezi rodiči (na které z velké části stojí argumentace krajského soudu) Ústavní soud shledává, že ve výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i problém v komunikaci mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že se touto otázkou obecné soudy velmi důsledně zabývaly.

28. Rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 32].

29. V nyní posuzovaném případě z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu vyžádaného soudního spisu jednoznačně vyplývá, že oba rodiče mají odlišný výchovný styl, že nezletilé děti byly zpočátku oběma rodiči, následně však především otcem, vmanipulovány do pozice těch, kteří mají rozhodnout tak, aby to bylo vůči oběma rodičům spravedlivé (viz sub 26 tohoto nálezu), a že jejich komunikace stran možné střídavé péče není možná. Toto je bezpochyby zapříčiněno také samotným otcem, který byl rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 14 T 25/2017-283, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 12 To 246/2017-301, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2017 (srov. s. 309-315 soudního spisu), uznán vinným zločinem znásilnění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, když se pokusil dne 6. 5. 2016 proti vůli matky na ní vykonat soulož. Matka se bránila a při fyzické potyčce otec, využívaje svoji fyzickou převahu, matce roztrhal kalhoty, včetně spodního prádla, vytrhl jí chomáč vlasů, matka utrpěla povrchové oděrky po celém těle, při sebeobraně si ulomila nehet na prostředníku levé ruky, utrpěla psychický otřes a v důsledku toho všeho vyhledala lékařskou pomoc, přičemž předtím přivolala Policii České republiky poté, co se jí podařilo pod záminkou, že musí na toaletu, z domu utéct na ulici. Za této situace je závěr znalce, že se matka důvodně bojí stěžovatele poté, co ji fyzicky napadl, pročež není mezi nimi možná konstruktivní komunikace, a to ani ve vztahu k jejich dětem a otázkám jejich výchovy, nutné považovat za více než důvěryhodný. O tom, že mezi rodiči není přítomna alespoň elementární důvěra a úcta, svědčí i to, že stěžovatel v rámci odvolacího řízení nepravdivě tvrdil, že nezletilí synové nemají dobrý vztah k partnerovi matky, že si na něj doposud nezvykli, že psychicky špatně snášejí pobyty v jeho domácnosti, kam matka s nimi často jezdí, apod. Tato tvrzení však byla zcela vyvrácena sdělením nezletilých, že k partnerovi matky mají pěkný vztah, doprovázený vyprávěním nezletilých o dcerách partnera matky, se kterými tráví volný čas.

30. Navíc při zohlednění skutečnosti vyplývající se znaleckého posudku, že "u obou dětí se projevují známky neurotizace ... neurotický syndrom se více projevuje u Pavla Z. jako důsledek relativně nestabilního a vztahově zásadně narušeného prostředí", je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů po rozhodnutí krajského soudu je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.

31. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých synů do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s nezletilými syny probíhá po napadeném rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl o stanovení styku, ve velmi širokém rozsahu, a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy (a zejména pak krajský soud) svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí krajského soudu není v kolizi se zájmy nezletilých, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu jejich nejlepší zájem ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí zejména důkladné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.

32. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

33. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých synů (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž nyní podle přesvědčení Ústavního soudu odpovídá napadené rozhodnutí krajského soudu, a snažili se situaci zklidnit a urovnat.

34. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelovi nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

35. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

36. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení (proti nimž stěžovatel také v podané ústavní stížnosti brojí), a to s odůvodněním, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Okresní soud a krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení státu zabývaly v míře a "rozumnosti", a na jejich výkladu jednoduchého práva (srov. str. 16 napadeného rozsudku krajského soudu) neshledal Ústavní soud žádný extrémní exces [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.

37. Jak již uvedl Ústavnísoud např. v usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 415/16, tak stěžovateli lze dát sice za pravdu v tom, že pokud se jedná o náklady účastníků řízení, v řízeních beznávrhových (nesporných) tak zásadně platí, že náklady v těchto řízeních (o statusových věcech manželských a partnerských, jak uvádí zákon) nese každý z účastníků sám a nemá právo na jejich náhradu od jiného účastníka nebo od státu (srov. § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Jiná situace je ovšem u náhrady nákladů vzniklých státu. I v řízeních, v nichž účastníci právo na náhradu nákladů nemají, státu toto právo přísluší. Tyto náklady vznikají totiž často v souvislosti s uplatněním či bráněním práva účastníků (ve věcech péče o nezletilé jsou to typicky náklady na vypracování znaleckých posudků), tedy v jejich zájmu, a je proto logické, že jsou povinni je nahradit, přestože např. provedení takového důkazu ani nenavrhovali (srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, str. 423 a násl.). Stát nese náklady pouze tehdy, jsou-li u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. V řízeních nesporných tímto kritériem skutečně není jen úspěch ve věci, ale o nákladech řízení státu se rozhoduje v návaznosti na procesní návrhy účastníků s tím, že podpůrně se použije § 148 o. s. ř.

38. V posuzované věci byl výsledek řízení takový, že nezletilé děti byly svěřeny do péče a výchovy matky, i když se stěžovatel domáhal svěření do střídavé péče a stěžovateli bylo uloženo hradit na ně výživné. Znalecký posudek byl bezesporu proveden i v zájmu stěžovatele a s ohledem na výsledek řízení je potom závěr obecnýchsoudů o uložení povinnosti nahradit státu náklady řízení vzniklé v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku v souladu s výše uvedeným. Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení státu, třebaže jsou jejich odůvodnění v této otázce poměrně stručná, nespatřuje pochybení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces.

39. Tytéž závěry Ústavníhosoudu o nedůvodnosti tvrzeného protiústavního postupu při rozhodování obecných soudů platí i ve vztahu ke stanovení výživného oběma rodičům, kdy krajský soud na str. 17 napadeného rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč rozhodl tak, jak uvedl ve výroku svého rozhodnutí. Napadená rozhodnutí obecných soudů v této otázce jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

40. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenýmisoudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu. Ústavní soud pro úplnost dodává, že zamítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další případné rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru