Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1284/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
právní úkon/neplatný
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1284.11.1
Datum podání03.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1284/11 ze dne 31. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 885/2010-278 ze dne 28. března 2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 171/2009-250 ze dne 16. prosince 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 1189/2008-190 ze dne 27. března 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 1189/2008 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 13 Cm 1189/2008-190 ze dne 27. března 2009 zamítl návrh na přerušení řízení vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1189/2008 a sp. zn. 13 Cm 1353/2008, zamítl žalobu, aby bylo žalované dm drogerie markt, s.r.o. (dále jen "žalovaná") uloženo zaplatit stěžovatelce částku 224.422,96 Kč (představující škodu za dobu od 1. června 2004 do 31. srpna 2004) s úroky z prodlení a částku 224.422,96 Kč (představující škodu za dobu od 1. září 2004 do 30. listopadu 2004) s úroky z prodlení a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 57.215,20 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 12 Cmo 171/2009-250 ze dne 16. prosince 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 50.414,40 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 885/2010-278 ze dne 28. března 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody spočívající v ušlém zisku stěžovatelky vzniklém v souvislosti s porušením povinnosti žalované odebírat od stěžovatelky zboží na základě smluv na podporu prodeje uzavřených mezi stěžovatelkou a žalovanou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její žalobní tvrzení vyplývají z faktu, že žalovaná vybrala od stěžovatelky 466.040,- Kč, přičemž soud měl posoudit pouze dvě možné varianty - buď za výběr těchto plateb vznikly vůči stěžovatelce žalované povinnosti, které si však žalovaná vůči stěžovatelce neplnila a stěžovatelce tím vznikla škoda, nebo žalované nevznikly povinnosti, avšak v tom případě musely být všechny tyto platby vybrány na základě neplatných právních úkonů pro jejich rozpor s § 39 občanského zákoníku a stěžovatelce tak vznikla škoda nebo se žalovaná na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila. V obou případech znamenal tento skutkový stav sporu existenci pohledávek stěžovatelky za žalovanou a bylo naprosto evidentní, že pokud neplatí varianta jedna, musí nutně platit varianta druhá. Obecné soudy však svými rozhodnutími stěžovatelce sdělily, že žádné povinnosti žalované vůči stěžovatelce výběrem plateb nevznikly (nevznikla tedy ani škoda) a částku 466.040,- Kč zároveň označily za bezdůvodné obohacení z neplatných právních úkonů pro jejich rozpor s § 39 občanského zákoníku. Evidentním nárokem stěžovatelky na vydání užitku z bezdůvodného obohacení či následné škody z neplatných právních úkonů se však již nezabývaly.

Stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, které uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé porušením smluv poté, co dospěly k závěru o neplatnosti smluv, nepřekvalifikovaly na nárok na vydání bezdůvodného obohacení a předmětné částky jí nepřiznaly z tohoto důvodu. Uvádí, že pokud skutková tvrzení účastníka řízení a skutková zjištění umožňují podřadit uplatněný nárok pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí účastník sporu, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod uvádí účastník sporu. Obecné soudy měly stěžovatelku též poučit o tom, že je třeba uplatněné nároky označit jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení, což též neučinily.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž argumentace uváděná stěžovatelkou postrádá ústavněprávní rozměr.

Ústavní soud konstatuje, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování a právní posouzení obecnými soudy je logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a rozhodně se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak ve věci vydaná rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na ně odkazuje. Sama skutečnost, že obecné soudy svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady.

Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že ji soud měl poučit, že je třeba její nároky žalovat nikoli jako nároky na plnění ze smlouvy, ale jako nároky vydání bezdůvodného obohacení, resp. že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody měl takto překvalifikovat sám a stěžovatelce požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení přiznat. V případě poučení by se jednalo o hmotně právní poučení, které je však nepřípustné, neboť by jím byla porušena rovnost účastníků řízení. Uplatněný nárok pak nemohl být ani překvalifikován samotným soudem a žalované částky nemohly být přiznány jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť oba nároky (na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení) mají zcela odlišný skutkový základ. Soudu se pak v projednávaném případě nelze divit, že posoudil věc podle původní žaloby. Ostatně je to především účastník řízení, a nikoli soud, kdo svým návrhem určuje, jaká skutková tvrzení budou základem soudního rozhodování a jakým směrem se tedy soud při rozhodování bude ubírat. Není možné, aby účastník řízení v případě, kdy mu nevyjde jedna varianta jeho skutkových tvrzení, začal v průběhu řízení poukazovat na to, že se soud měl zabývat variantou jinou.

Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru