Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 128/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkDokazování
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.128.15.1
Datum podání14.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 128/15 ze dne 21. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. D., t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Poděbrady, Studentská 174, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2012, č.j. 50 T 6/2012-2412, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2014, č.j. 12 To 77/2013-2582, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, č.j. 7 Tdo 1293/2014-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl mimo další i stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavců 1 a 3 písmeno c) a odstavce 4 písmeno c) trestního zákoníku, dílem ve stádiu pokusu, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele, i dalších spoluobviněných, Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil celý výrok ohledně stěžovatele a nově jej shledal vinným zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavců 1 a 2 písmeno c) a odstavce 4 písmeno c) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání desíti let do věznice s ostrahou. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Vrchní soud v Praze při rozhodování o jeho odvolání nepřihlédl k jeho argumentům, týkajícím se možnosti posouzení věci v souladu s principem trestání ultima ratio. Subsumace jednání pod ustanovení § 283 odstavec 4 trestního zákoníku je možná nejen v případě formálního naplnění všech znaků, ale rovněž zvýšené škodlivosti tvrzeného jednání. V opačném případě není trest proporcionální k jednání, za něž je ukládán. Stěžovatel má za to, že nebyly naplněny veškeré znaky, a to působení organizované skupiny ve více zemích. Provedené důkazy (výpovědi) dle stěžovatele prokazují, že se jednalo pouze o řetězec nezávislých osob (nevědoucích o sobě navzájem, a nikoliv o organizovanou skupinu. S odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 1481/09 má stěžovatel za to, že v jeho případě byla aplikována nepřiměřená trestní represe, určená pro postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, tedy příslušející závažnějšímu jednání než bylo v jeho případě prokázáno. Byl nadhodnocen fakt, že drogy mohly být distribuovány i do Německa, tedy v okruhu do 100 km od bydliště stěžovatele, což ovšem v prostoru bez faktických hranic nesvědčí o vyšší míře nebezpečnosti takového jednání. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 6/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé tvrzení zásahu do zaručeného práva, aniž by uvedl, v čem mělo napadené rozhodnutí způsobit citovaný zásah.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel přeprodal během necelých dvou let nejméně 1,4 kg pervitinu určeného k dalšímu prodeji, přičemž jeho odběrateli byly osoby žijícím trvale v zahraničí. Soudy toto jednání posoudily jako nepovolené obchodování s omamnými a psychotropními látkami v rámci organizace působící na území více států. K odvolání stěžovatele vrchní soud posoudil množství přeprodané drogy pouze jako značný rozsah, což vedlo ke snížení stěžovateli uděleného trestu. Soudy se přitom důkladně zabývaly otázkou "přeshraniční spolupráce" stěžovatele s osobami, jimž drogy prodával, a opakovaně shledaly, že byly naplněny znaky organizované skupiny působící na území více států. Je pochopitelné, že stěžovatel nesdílí takový závěr, který rozhoduje o výši adekvátního zákonného trestu. Nicméně tento nesouhlas nemá oporu v provedeném dokazování. Sám o sobě pak není ani způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti.

Soudy zcela v rámci svých zákonných kompetencí posoudily jednání stěžovatele, zákonem stanoveným způsobem provedly dokazování a zhodnotily provedené důkazy. V souladu s čl. 39 Listiny pak rozhodly, zda se jedná o trestný čin a jaký přísluší, s ohledem na jeho parametry, trest. Při tomto svém rozhodování zákonem stanoveným způsobem poskytly ochranu právům stěžovatele v souladu s čl. 90 Ústavy ČR.

Pokud stěžovatel neuvedl žádnou další okolnost, která by svědčila o tom, že postupem soudů došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, neshledává Ústavní soud v jejich postupu tvrzené pochybení. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru