Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 128/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkodškodnění
soud/senát
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 30. 3. 2017 č. 60702/11: stížnosti týkající se délky řízení na poli čl. 6 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě byla prohlášena nepřijatelnou.
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.128.11.1
Datum podání13.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 14 odst.1

82/1998 Sb., § 31a odst.3 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 128/11 ze dne 20. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti Domira, spol. s r. o., se sídlem v Koněšíně 24, zastoupené JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 244/2007 ze dne 11. 11. 2008, Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 106/2009 ze dne 21. 4. 2009 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 ze dne 21. 10. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k uvedené Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno její žalobě směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu nemateriální újmy ve výši 451.000,- Kč [§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")].

V důvodech stížnosti stěžovatelka popisuje průběh soudního řízení ve věci proti ní vedené u Okresního soudu ve Zlíně pro zaplacení částky 35.708,- Kč - s důrazem na konkrétní prodlevy v postupu soudů všech stupňů v uvedené nijak zvláště složité věci i na extrémně dlouhou dobu řízení, postup Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ELSP") při vyřizování její stížnosti na průtahy v uvedeném řízení i postup obecných soudů v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, s nimiž obsáhle polemizuje. V poměru k nim dává najevo nesouhlas zejména pokud jde o části týkající se výše finančního odškodnění, kterého by se jí mělo dostat, přitom se dovolává řady rozhodnutí ELSP, domácí judikatury i odborné literatury, z nichž obsáhle cituje. S odvoláním na uvedené dovozuje překvapivost napadených rozhodnutí. Obecným soudům v podstatě vytýká nesprávnou interpretaci aplikovaného ustanovení § 31a zákona, kriteria uvedená v odst. 3 uvedeného ustanovení vyložily v rozporu s jejich účelem a smyslem, přitom akcentuje extrémní celkovou dobu soudního řízení. Její případ je specifický i v tom, že na průtahy v řízení si stěžovala již v roce 2003 u ELSP, odškodnění ve výši 74.000,- Kč jí však bylo přiznáno teprve v roce 2007. I doba 4 let, která tak v mezidobí marně uplynula, měla být při rozhodování soudů zohledněna, tuto argumentaci však soudy nebraly v úvahu a nesprávně také podle ní hodnotily význam předmětu řízení. Uvádí, že legitimně očekávala rozmnožení svého majetku adekvátním odškodněním za alarmující délku soudního řízení a to v podobě částky dalších minimálně 151.000,- Kč, toto její legitimní očekávání obecné soudy nenaplnily. Z uvedených důvodů ve stížnosti dále rozvedených tak dovozuje porušení shora označených základních práv, přitom v závěru upozorňuje také na to, že mohlo dojít i k porušení práva na zákonného soudce, neboť o jejím dovolání Nejvyššímu soudu doručeném 22. 7. 2009, jemuž byla přidělena sp. zn. 25 Cdo 3026/2009 a které mělo být rozhodováno senátem ve složení JUDr. Škárová, JUDr. Vojtek a JUDr. Waltr, rozhodl, jak je zřejmé z písemného vyhotovení rozhodnutí, senát v jiném složení pod sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla prvým z nich zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 451.000,- Kč jako nemateriální újmy, kterou měla utrpět v důsledku nepřiměřených průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně proti ní jako žalované pod sp. zn. 12 C 1/95. Druhým z označených rozhodnutí Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky - omezenému do částky 151.000,- Kč - v tomto rozsahu rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně došlo sice k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková doba řízení (téměř 16 let) neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti věci a její příčiny byly shledány na straně soudu, avšak žalovaným státem dříve dobrovolně poskytnuté odškodnění nemajetkové újmy v částce 74.000,- Kč považoval soud za přiměřené, když mj. zohlednil předmět řízení, jež nepatří mezi řízení, která ESLP řadí mezi řízení vyžadující ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní péči pro zvýšený význam pro účastníky. Třetím z označených rozhodnutí pak bylo dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem zamítnuto. Nejvyšší soud sice považoval dovolání za přípustné, neboť otázky stěžovatelkou v dovolání k posouzení předložené považoval za otázky zásadního právního významu, nikoliv však za důvodné, a proto je zamítl. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze své dřívější judikatury částečně již danou problematiku řešící - rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, 30 Cdo 4815/2009, 25 Cdo 1145/2009 - z nichž citoval a na ně navázal, seznal však zároveň za žádoucí, aby v zájmu naplnění role zajištění jednoty rozhodování v podobných věcech ve svých dřívějších rozhodnutích uvedené úvahy rozvedl a poskytl konkrétnější návod, jak při stanovení výše odškodnění podle § 31a odst. 3 zákona postupovat, což také v další podrobné části svého rozhodnutí provedl. Vycházeje z rozhodnutí ESLP, dospěl ke stanovení základní částky zadostiučinění -v daném případě násobené počtem let trvání řízení - kterou, jak uvedl, třeba přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím ustanovení § 31a odst. 3 zákona, jež jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, přičemž v obecné rovině by mělo být dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 procent, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, s tím, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci lze ve výjimečným případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu. V posuzované věci, jejímž předmětem byl obchodně právní závazek ve výši 35.708,- Kč s přísl., je pak na místě uvažovat o snížení základní částky z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro stěžovatelku případně i o více než 50 procent. Dovolací soud se také vyjádřil k možnostem poskytovaným právním řádem z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) zákona] s tím, že přisvědčil stěžovatelce v tom, že s ohledem na dobu, po kterou sporné řízení probíhalo do rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, stěžovatelka žádný takový prostředek k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla a v této souvislosti poukázal na své rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Zároveň také uvedl, že z hlediska aplikace kriteria § 31a odst. 3 písm. c) zákona je nerozhodné, zda si stěžovatelka stěžovala u ESLP na porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť tato stížnost není prostředkem způsobilým hrozící či již vzniklé průtahy v řízení odstranit. Skutečnost, že řízení před ESLP probíhalo 4 roky je z hlediska aplikace § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona neuplatnitelná, neboť dané ustanovení se vztahuje výlučně na postup orgánů ČR. Odvolacímu soudu sice posléze dovolací soud vytkl a dal tak za pravdu stěžovatelce, že z odůvodnění jeho rozhodnutí explicitně neplyne, v jakém rozsahu přihlédl soud ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona při stanovení výše odškodnění, tato skutečnost jej však sama o sobě nečiní nepřezkoumatelným, když je patrno, jakými kriterii se odvolací soud při stanovení výše odškodnění řídil a jím stanovená výše odškodnění v konečné podobě odpovídá výši odškodnění stanovené postupem, který ve svém rozhodnutí popsal. Z uvedených důvodů tak považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání stěžovatelky za nedůvodné.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 31a zákona, vycházející z rozhodování ESLP a vedoucí je k závěru o tom, že stěžovatelce již dříve žalovaným přiznaná a zaplacená částka 74.000,- Kč jako odškodnění nemateriální újmy za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně je odpovídající a plně pokrývá nárok na zadostiučinění, který jí vznikl za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatelky, obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky ústavní stížnosti, své zamítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, podrobně zdůvodnil a na námitky stěžovatelky reagoval. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, a na jeho zdůvodnění, včetně zhodnocení významu předmětu řízení pro stěžovatelku, jež Ústavní soud sdílí, tak lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického. K nenaplnění legitimního očekávání možno též odkázat na názor Ústavního soudu, který k této otázce zaujal v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10, vydaném ve věci řešící otázku výše odškodnění nemateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.

K tvrzenému možnému porušení práva na zákonného soudce pak třeba uvést, že podle pravidel stanovených Rozvrhem práce Nejvyššího soudu ČR na rok 2010, účinných v době vydání napadeného rozsudku dovolacím soudem (www.nsoud.cz), senát 25 Cdo složený ze soudců jmenovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti již ve věcech sporů o náhradu nemajetkové újmy podle § 31a citovaného zákona nerozhodoval, o těchto věcech a to i o věcech napadlých roce 2009, pokud nebyl jiným senátem proveden ve věci žádný úkon, podle Rozvrhu práce rozhodoval senát 30 Cdo, jehož členy byli soudci uvedení v záhlaví napadeného rozsudku. Ze Seznamu I. ke změně rozvrhu práce na rok 2010 je pak patrno, že mezi věcmi napadlými u jmenovaného soudu jako spory o náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. v roce 2009, zapsanými původně v soudním oddělení 25 Cdo, které byly převedeny k vyřízení v soudním oddělení 30 Cdo, je uvedena i věc stěžovatele. Z uvedeného plyne, že posuzovaná věc byla u dovolacího soudu rozhodnuta senátem povolaným ji rozhodnout řádným rozvrhem práce, pravidla jím stanovená, která jsou kromě procesních pravidel určujících příslušnost soudu garancí proti možné svévoli, byla tedy dodržena a nemohlo proto dojít k porušení práva na zákonného soudce zaručovaného čl. 38 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru