Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1276/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1276.15.1
Datum podání30.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1276/15 ze dne 1. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Olafa Zuckersteina, zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Dřevařská 25, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 50/2006-276 ze dne 15. 7. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 391/2013-294 ze dne 6. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3586/2014-366 ze dne 11. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých blíže nespecifikovaných základních práv domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po žalovaném omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 600 000 Kč, jež mu měla vzniknout tím, že žalovaný uvedl jméno stěžovatele v seznamu Státní bezpečnosti (dále jen "StB") coby držitele konspiračního bytu a tento údaj navíc zveřejnil. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl pro její neurčitost, nekonkrétnost a nejasnost (navrhovaná forma omluvy neodpovídala žalobním tvrzením). Napadeným rozsudkem vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením jako nepřípustné. Ve věci rozhodovaly obecné soudy podruhé, neboť původní rozhodnutí krajského a vrchního soudu byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 298/2011 ze dne 31. 1. 2013.

Stěžovatel namítal, že obecné soudy dostatečně nehájily jeho lidskou důstojnost, když mu za "úmyslné překrucování faktů ve veřejném sdělovacím prostředku" nepřiznaly požadované odškodnění. Stěžovatel následně podrobně vylíčil skutkový stav dané věci včetně svých rodinných poměrů, přičemž zejména zpochybňoval výsledky dokazování před obecnými soudy. Rovněž demonstroval dopad zveřejnění svého jména coby spolupracovníka StB na svůj soukromý a pracovní život v České republice. V soudním řízení mělo dle stěžovatele dojít k porušení zákona v soudním řízení, nestrannosti v soudním řízení a lidských práv v soudním řízení.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

V dané věci Ústavní soud důvody pro svůj kasační zásah neshledal. Napadená rozhodnutí krajského a vrchního soudu jsou náležitě odůvodněna a - ačkoliv se s nimi stěžovatel neztotožňuje - jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, aniž by zároveň předestírala alespoň minimální ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel svou ústavní stížností fakticky staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, aniž taková role Ústavnímu soudu přísluší (srov. čl. 83 Ústavy).

Ačkoliv stěžovatel svým návrhem výslovně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí (pouze od něj odvíjel lhůtu k podání ústavní stížnosti), Ústavní soud jej též přezkoumal. Ani v případě tohoto rozhodnutí však nezjistil žádný ústavněprávní deficit, jenž by odůvodňoval jeho zásah; Ústavnímu soudu navíc nepřísluší posuzovat přípustnost dovolání (viz § 239 občanského soudního řádu).

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení žádných jeho ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru