Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1275/08 #1Usnesení ÚS ze dne 03.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1275.08.1
Datum podání22.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1275/08 ze dne 3. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele T. M., právně zastoupeného Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem Ústecká 704, Tábor, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007 zamítnuto, dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, neboť bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v tom, že obecné soudy za situace "tvrzení proti tvrzení" vycházely při zjišťování skutkového stavu z výpovědí svědků J. V. a L. Č., příslušníků Policie ČR, zatímco výpovědi svědků J. H. a J. J., které potvrzovaly verzi stěžovatele, byly bez dostatečného zdůvodnění prohlášeny za nevěrohodné. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že mezi výpovědí svědka V. a svědkyně Č. byla časová prodleva v délce několika týdnů, což vzbuzuje pochybnost, zda mezi nimi v mezidobí nedošlo k domluvě za účelem odstranění rozporů v jejich výpovědích. Stěžovatel dále namítal, že zasahující policisté neprovedli takové úkony, aby mohl být skutkový stav následně zjištěn co nejúplněji, a to i z hlediska okolností svědčících v jeho prospěch. Dle přesvědčení stěžovatele bylo za dané důkazní situace namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že jeho dovolání odmítl z formálních důvodů. Uplatněnými námitkami se sice v závěru odůvodnění částečně zabýval, nicméně vycházel přitom toliko z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího a vady těchto rozhodnutí neodstranil. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006, svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 13 T 160/2006. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které již neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu trestního řízení, a to zejména v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006 a v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V projednávané věci obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Existenci extrémního rozporu ve výše uvedeném smyslu Ústavní soud neshledal, neměl proto důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Na shodné námitky stěžovatele, které byly uplatněny v ústavní stížnosti, reagoval velmi přiléhavě v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007). Ústavní soud se s jeho hodnocením plně ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje.

Nad rámec toho, co uvedly k námitkám stěžovatele obecné soudy, je možno poznamenat, že existence rozporů mezi důkazy, v tomto případě mezi výpověďmi svědků V. a Č. na straně jedné a svědků H. a J. na straně druhé, sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obžalovaného vinným trestným činem. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má za těchto okolností toliko povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, což bylo v projednávané věci splněno.

Ústavní soud shledal, že veškeré námitky stěžovatele již byly uspokojivě zodpovězeny v předchozím průběhu řízení obecnými soudy a že z ústavněprávního hlediska nelze obecným soudům nic vytknout. Stěžovatel svou ústavní stížnost koncipoval tak, že fakticky stavěl Ústavní soud do pozice čtvrté soudní instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru