Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1270/16 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Dovolání
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1270.16.1
Datum podání22.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 57 odst.3, § 240 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1270/16 ze dne 7. 3. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Milady Gabrielové, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 5139/2015-395, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. 4. 2014 č. j. 5 C 309/2004-272 zamítl žalobu na určení, že Stanislav Gabriel a stěžovatelka vlastní ve společném jmění manželů v rozhodnutí specifikovanou nemovitost. Následně k odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 3. 2015 č. j. 59 Co 407/2014-339 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 a odst. 3 ve spojení s § 218a o. s. ř. pro opožděnost odmítl. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 24. 6. 2015 dovolání, které však zaslala prostřednictvím datové schránky Městskému soudu v Brně. Toto dovolání bylo Městským soudem v Brně následně přeposláno soudu prvního stupně dne 26. 6. 2015. Stěžovatelka dne 25. 6. 2015 zaslala dovolání prostřednictvím datové schránky přímo soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud poukázal na ustanovení § 240 o. s. ř. a na vlastní judikát sp. zn. 30 Cdo 579/2004, podle něhož "bylo-li dovolání podáno u jiného než příslušného soudu prvního stupně nebo u nepříslušného odvolacího soudu, anebo jinému státnímu orgánu či správnímu úřadu, je dovolací lhůta zachována jen tehdy, stačí-li tento soud nebo jiný orgán ještě v dovolací lhůtě odeslat jemu doručené dovolání příslušnému soudu prvního stupně, odvolacímu soudu nebo dovolacímu soudu (tj. podat je u držitele poštovní licence nebo přímo u soudu)". Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky, které bylo soudu prvního stupně odesláno dne 25. 6. 2015, bylo podáno až po marném uplynutí lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout. Uzavřel s tím, že na tomto závěru nic nemění okolnost, že stěžovatelka podala dne 24. 6. 2015 dovolání k Městskému soudu v Brně, neboť tento soud nebyl ve věci příslušným soudem prvního stupně, přičemž příslušnému soudu prvního stupně bylo dovolání přeposláno až po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že došlo k administrativnímu pochybení a že zvolený výklad ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. je nadměrně formální a "nešetrně" tvrdý. Dále také argumentovala tím, že ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř. "připouští zachování lhůty v případě podání dovolání funkčně nepříslušnému soudu (lhůta je zachována, je-li podáno u ‚odvolacího nebo dovolacího soudu'), aniž je řešena otázka místní příslušnosti". Stěžovatelka konečně poukázala na to, že výklad dovolacího soudu je ve vztahu k účelu dané právní úpravy nepřiměřený, a to navíc za situace, kdy podání učinila obecně "u soudu" ve lhůtě.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že postup dovolacího soudu nelze považovat za porušení stěžovatelčina základního práva, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Dovolací soud vyložil právní otázku opožděnosti stěžovatelčina dovolání; právní závěr řádně odůvodnil, rozhodnutí nelze označit za formalistické nebo rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nedbá systematiky občanského soudního řádu a vztahu mezi jeho ustanoveními, která upravují pravidla obecná, tj. v souzené věci pravidla pro počítání běhu lhůt (§ 57 o. s. ř.) a pravidla speciální, která jsou pro daný institut kogentní, tj. například pro podání dovolání (§ 240 o. s. ř.). V této souvislosti Ústavní soud současně připomíná, že při výkladu dotčených ustanovení je nutno respektovat vztah mezi jednotlivými odstavci, tj. v souzené věci v § 240 o. s. ř. vztah mezi jeho odstavcem prvním a odstavcem druhým, z něhož lze jednoznačně dovodit, že takovým "odvolacím" soudem je ten soud, který v souzené věci rozhodoval jako odvolací soud, jak Nejvyšší soud ostatně připomněl ve výše citovaném judikátu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru