Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 127/99Nález ÚS ze dne 15.03.2000K překážce bránící vydání pozemku oprávněné osobě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
práva národnostních a etnických menšin
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkDiskriminace
vlastnické právo/ochrana
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/17 SbNU 273
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.127.99
Datum vyhlášení30.03.2000
Datum podání10.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 24

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c

243/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 127/99 ze dne 15. 3. 2000

N 39/17 SbNU 273

K překážce bránící vydání pozemku oprávněné osobě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D.

T., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí Okresního

úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j.

PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 5.11.1998, č.j. 38 Ca 145/97-58, za účasti vedlejších

účastníků: státního podniku Benzina, s.p., zastoupeného JUDr.

P. M., advokátem, A. M. a F. N., zastoupenými JUDr. J. Š.,

advokátem, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností (doplněnou

a upravenou na základě výzvy Ústavního soudu) domáhá zrušení

rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne

21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 5.11. 1998, č.j. 38 Ca 145/97-58. V ústavní

stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její

základní právo podle čl. 11 a čl. 24 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod,

zakotvených v citovaných ustanoveních Listiny, spatřuje

stěžovatelka především v tom, že v řízení o restitučním nároku

pozemkový úřad a soud bez dalšího vycházely z toho, že

stěžovatelkou požadovaný majetek byl zkonfiskován jejím rodičům

podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945

Sb., aniž by se zabývaly tím, zda byly v daném případě splněny pro

konfiskaci zákonné podmínky. V doplnění ústavní stížnosti

konkretizuje porušení základních práv tak, že podle jejího názoru

bylo porušeno její právo a právo jejích sourozenců vlastnit

majetek, který byl za okolností uvedených ve stížnosti neoprávněně

zkonfiskován rodičům. Porušení tohoto práva spatřuje také

v nadměrně extenzivním výkladu, který pozemkový úřad i soud

zaujaly v otázce překážky vydání pozemků, pokud jde o nezastavěné

pozemky nebo jejich části nezbytné pro provoz stavby a pokud jde

o podzemní nádrže. Článku 24 Listiny se stěžovatelka dovolává

ohledně údajného přihlášení se rodičů po záboru Sudet k německé

národnosti, a to bez prejudice pro své tvrzení, že to nebyl ve

skutečnosti otec stěžovatelky, kdo vyplnil sčítací arch ze dne

17.5.1939. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín, ač jako

účastník řízení Ústavním soudem řádně vyzván, se k ústavní

stížnosti nevyjádřil. Přípisem ze dne 10.5.1999 Ústavnímu soudu

sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. K tomuto

sdělení však Ústavní soud nepřihlédl, neboť Okresní

úřad-pozemkový úřad Nový Jičín je účastníkem řízení ve smyslu §

76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako

orgán, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Městský soud

v Praze konstatoval, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí

Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Novém Jičíně dospěl k závěru,

že v daném případě se nejednalo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.,

neboť na původní vlastníky je třeba nahlížet jako na osoby německé

národnosti, a odkázal na odůvodnění rozsudku. Ohledně tvrzené

nesprávné aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. soud

upozornil, že ve věci již rozhodoval Krajský soud v Ostravě,

a proto se soustředil pouze na to, zda se pozemkový úřad řídil

právním názorem vysloveným tímto soudem. Městský soud v Praze

považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník,

Benzina, s.p., ponechává posouzení pozice stěžovatelky a jejích

sourozenců jako osob oprávněných na úvaze a zhodnocení Ústavního

soudu. Rozhodnutí o nevydání pozemku parc. č. 394 v kat. úz.

Klokočov však považuje za správné. Pozemkový fond ČR, územní

pracoviště Nový Jičín, má za to, že napadenými rozhodnutími

nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Postavení

vedlejšího účastníka se vzdal. Vedlejšího účastenství se také

vzdala obchodní společnost TATRA, a.s., Kopřivnice. Další vedlejší

účastníci, tj. A. M., E. H. a F. N., se s obsahem ústavní

stížnosti ztotožnili, E. H. se posléze účastenství vzdala.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků, ze spisu Okresního

úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín sp.zn. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9

a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 145/97 učinil

Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka, společně se svými

sourozenci, v řízení o ústavní stížnosti vystupujícími

v postavení vedlejších účastníků, uplatnila jako oprávněná osoba

podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., postupem podle

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), dne

2.7.1992 restituční nárok na vydání souboru pozemků v kat. úz.

Klokočov. Nárok byl doložen výpisy z příslušných vložek pozemkové

knihy, v nichž byla zaznamenána konfiskace majetku rodičů

stěžovatelky (podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.),

výměry býv. KNV v Ostravě, jímž bylo vráceno čs. státní občanství

rodičům stěžovatelky, a dalšími listinnými důkazy. Okresní

úřad-pozemkový úřad Nový Jičín o uplatněném restitučním nároku

opakovaně rozhodoval, nejprve rozhodnutím ze dne 18.3.1994, které

bylo k podaným opravným prostředkům dvěma rozsudky Krajského soudu

v Ostravě zrušeno, posléze rozhodnutím ze dne 23.11.1994, jež

v odstavci I. nabylo dne 23.11.1995 právní moci, a v odstavci II.

bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne

21.5.1996, č.j. 22 Ca 2/95-43 (ve spojení s opravným usnesením ze

dne 21.8.1996), pokud se týkalo pozemků parc. č. 660, 640/1, 659

a 718 (nyní parc. č. 395 a 394), ve zbývající části bylo potvrzeno

a nabylo právní moci 15.8.1996. Na to Okresní úřad-pozemkový úřad

Nový Jičín rozhodnutím ze dne 15.11.1996 rozhodl o vlastnictví

k částem pozemků parc. č. 659, 660 a 640/1 označených

v příslušném geometrickém plánu (rozhodnutí nabylo právní moci

2.1.1997), v dalším rozhodnutí ze dne 21.2.1997 rozhodl, že

oprávněné osoby nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.

Na základě podaných opravných prostředků proti tomuto

rozhodnutí rozhodovaly ve věci Krajský soud v Ostravě a Městský

soud v Praze (s ohledem na místní příslušnost podle § 246a obč.

soudního řádu a v závislosti na tom, že opravný prostředek podalo

několik navrhovatelů s rozdílnými trvalými pobyty). Oba soudy

napadané rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdily.

Ústavní stížnost

není důvodná. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích

upozornil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu

nepřísluší právo dozoru nad rozhodováním obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů, příp. jiných orgánů, je

Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich

pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolává ochrany těchto práv,

přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízením jim

předcházející. Stěžovatelka především namítá, že došlo k porušení

jejího práva a práva jejích sourozenců, zaručené v čl. 11 odst.

1 Listiny, vlastnit majetek, který byl za okolností ve stížnosti

uvedených neoprávněně zkonfiskován jejím rodičům. Při posuzování

zásahu do práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny nemá Ústavní

soud žádný důvod odchýlit se od své dosavadní aplikační praxe,

v jejímž rámci zdůrazňuje, že tímto ustanovením je chráněno

vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické

právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze

o tvrzený nárok na ně (např. nález Ústavního soudu, sp. zn.

III.ÚS 23/93, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1.,

Praha, C.H. Beck, 1994, str. 45). Stěžovatelka opomíjí, že soubor

restitučních předpisů přijatých v České republice počátkem 90. let

založil (za stanovených podmínek) vznik práva dřívějších vlastníků

a jejích právních nástupců na obnovení vlastnictví, nezaložil

přímo vlastnické právo. Z tohoto pohledu se proto stěžovatelka

nemůže domáhat ochrany zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť

právo každého vlastnit majetek zvoleným postupem zákonodárných

sborů nebylo dotčeno. Vzhledem k mimořádné pozornosti, kterou si

zasluhují restituční záležitosti, zaměřil se Ústavní soud také na

stěžovatelčinu námitku ohledně nadměrně extenzivního výkladu při

posuzování podmínek pro vydání nemovitostí, zejména zda nejde

o nemovitosti, které nelze vydat ve smyslu § 11 zákona o půdě,

konkrétně zda nejde o pozemky, které byly po přechodu nebo převodu

do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny

(nejde-li o stavbu nebránící zemědělskému nebo lesnímu využití

pozemku, nebo o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou,

nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země, přičemž za

zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba,

která byla zahájena před 24.6.1991, a část pozemku s takovou

stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu

stavby - § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě).

Ústavní soud konstatuje, že v dosavadní praxi obecných soudů

se vyskytly interpretační i aplikační odlišnosti při hodnocení

citovaného ustanovení (na což reaguje řada nálezů Ústavního soudu,

např. nález sp. zn. IV.ÚS 68/94, in Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck, 1995, str. 189 a násl.).

Ústavní soud v citovaném nálezu především zdůraznil, že pokud je

zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka

bránící ve vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě, je povinností soudu (ovšem i pozemkového úřadu)

hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou

skutečně takového charakteru, že je vydat nelze.

V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že povahou

pozemků, na jejichž vydání uplatnila stěžovatelka s dalšími

oprávněnými osobami restituční nárok, se pozemkový úřad zabýval

již v původním rozhodnutí z 18.3.1994. Tehdy rozhodl o nevydání

souboru pozemků, mezi nimiž byly také všechny pozemky uvedené

v napadeném rozhodnutí. Jejich nevydání zdůvodnil tím, že jsou buď

pozemky zastavěnými, či bezprostředně souvisejí s vnitrozávodními

komunikacemi a průmyslovými objekty. Přitom se nespokojil jen

s argumenty povinné osoby, ale záležitost zkoumal ze snímků

katastrální mapy, stavebního povolení i kolaudačního rozhodnutí.

Nepřihlédl tehdy ke stanovisku oprávněných osob, že ozeleněné

plochy uvnitř areálu závodu lze využít k zemědělské nebo lesní

výrobě, neboť takové využití by bylo v rozporu s požadavky

hygienickými, požární bezpečnosti, bezpečnosti práce a v rozporu

se stavebními předpisy. Také pozemky parc. č. ... hodnotil jako

zastavěné, protože na prvním z nich se nacházejí podzemní nádrž

pohonných hmot a příjezdová komunikace, na druhém jsou umístěny

výdejní stojany a objekt pro obsluhu. S tímto stanoviskem se

ztotožnil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 21.7.1994,

č.j. 22 Ca 241/94, i když rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil

(avšak z jiného důvodu). Pozemkový úřad rozhodl o nevydání souboru

pozemků opětovně (rozhodnutí ze dne 23.11.1994) a nevydání

zdůvodnil totožnými důvody. Při rozhodování o dalším opravném

prostředku oprávněných osob krajský soud velmi důkladně posuzoval

rozsah, v jakém nezastavěné části pozemků bezprostředně souvisejí

se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu (soud provedl ohledání na

místě samém dne 14.5.1996). Krajský soud zrušil rozhodnutí

pozemkového úřadu o nevydání pozemků, pokud šlo o pozemek parc.

č.... když shledal, že v jejich částech sloučených do pozemku

parc. ... by mělo dojít k vydání) a parc. č. ... , ovšem z důvodu

nesprávně označené povinné osoby (jinak je hodnotil jako

nemovitosti, které nelze vydat), ve zbývající části rozhodnutí

pozemkového úřadu o nevydání pozemků potvrdil. Pozemkový úřad

zadal vyhotovení geometrického plánu pro reálné rozdělení

nemovitostí a rozhodnutím ze dne 15.11.1996 vydal pozemek parc.

č...., který vznikl z dílů pozemků parc.č.... Rozhodnutí nabylo

právní moci dne 2.1.1997. Za účelem dořešení restitučního nároku

si vyžádal další důkazy - stavební povolení, kolaudační

rozhodnutí, zápisy do stavebních deníků prokazujících skutečné

datum zahájení staveb, aby napadeným rozhodnutím ze dne 21.2.1997

rozhodl, že zbývající pozemky se nevydávají a že za ně bude

poskytnuta náhrada. Pokud o podaném opravném prostředku

rozhodovaly soudy, oba soudy konstatovaly, že překážka k jejich

vydání [ve smyslu citovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák.

č. 229/1991 Sb.] je dána. Městský soud v Praze ve svém rozsudku

uvedl, že předmětem jeho zkoumání byla okolnost, zda se pozemkový

úřad řídil právním názorem vysloveným soudem v předcházejících

zrušujících rozsudcích. Po zhodnocení závěrů dosažených

v řízeních předcházejících napadeným rozhodnutím nezjistil Ústavní

soud porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky.

Stěžovatelka podstatnou část námitek vznášených proti napadaným

rozhodnutím spojuje s porušením svého základního práva chráněného

v čl. 24 Listiny. Je však patrno, že v žádné fázi řízení

o restitučním nároku nedošlo k diskriminaci stěžovatelky z důvodu

její příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, což je

obsahem ochrany práva zakotveného v čl. 24 Listiny, jehož se

stěžovatelka dovolává. Stěžovatelka ve své původní stížnosti ze

dne 4.3.1999, v jejím doplnění ze dne 1.4.1999, tak v dalších

podáních adresovaných Ústavnímu soudu, opakovaně zdůrazňuje, že

při konfiskaci majetku rodičů nebyly naplněny stanovené podmínky

a že proto došlo ke zneužití Benešových dekretů. Uvádí, že pokud

Ústavní soud nezaujme stanovisko k češství její rodiny, nemůže být

případ spravedlivě vyřešen. K tomu je nutno uvést, že podle tzv.

Benešových dekretů mohl být konfiskován majetek nejen Němcům

a Maďarům, ale i dalším skupinám osob. Dále je nezbytné vzít na

zřetel, že zák. č. 243/1992 Sb. koresponduje filozofii

restitučního procesu založené na myšlence, že nelze odčinit

veškeré spáchané křivdy, přitom je jediným zákonem prolamujícím

časovou hranici stanovenou 25.únorem 1948, a tudíž napravuje

některé další křivdy, které se staly před tímto obdobím. Jeho účel

spočívá v nápravě těch křivd, jež vznikly v důsledku platnosti

nebo zvláštního použití právních předpisů nebo na základě jiných

vymezených důvodů na území ČR (srov. § 1). Proto se na jeho

základě stali oprávněnými osobami, nad rámec původního okruhu osob

dle zákona č. 229/1991 Sb., i ti, kteří ztratili majetek podle

zmíněných Benešových dekretů o konfiskaci, neprovinili se proti

tehdejšímu čs. státu a nabyli zpět občanství.

Stěžovatelka i její sourozenci spatřují svoji křivdu v tom,

že na jejich rodiče byly neprávem vztaženy dekrety č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb. podle nichž došlo ke konfiskaci majetku. Ústavní

soud, při vědomí toho, že nelze napravit všechny spáchané křivdy,

spatřuje u stěžovatelky nápravu křivd v tom, že je považována za

osobu oprávněně se účastnící restituce, a že její restituční nárok

byl shledán důvodným. V jejím případě však bylo předmětem právního

posouzení, zda jí lze vydat původní pozemky, či zda vydání nebrání

některá ze zákonných překážek (srov. § 11 odst. 1 zákona o půdě),

a proto jí budou převedeny jiné pozemky z vlastnictví státu (§ 11

odst. 2 zákona o půdě). Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní

soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 15. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru