Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1267/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
neplatnost
Družstvo
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1267.14.1
Datum podání03.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 38, § 39

513/1991 Sb., § 131, § 242


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1267/14 ze dne 9. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Zvěřinové, zastoupené JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Letní 69, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3734/2013-352 ze dne 7. ledna 2014, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 328/2011-292 ze dne 3. června 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 197/2009-253 ze dne 20. dubna 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 Cm 197/2009 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 49 Cm 197/2009-253 ze dne 20. dubna zamítl v rozsahu ve výroku specifikovaném žalobu o prohlášení neplatnosti všech usnesení členských schůzí (shromáždění delegátů) družstva Včela - spotřební družstvo Praha (dále jen "družstvo"), přijatých ode dne 31. října l997 do dne 3. dubna 2003 (výrok I.), řízení o prohlášení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů specifikovaných ve výroku II. zastavil (výrok II.) a přiznal žalovaným Czech Property Investments, a.s. a CPI Reality, a.s. (dále jen "žalovaní") náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 328/2011-292 ze dne 3. června 2013 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.) a rozhodl, že žalovaným se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). K dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 3734/2013-352 ze dne 7. ledna 2014 řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně a soud odvolací ve svých rozhodnutích vyšly především ze závěru, že člen družstva se může domoci vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami jedině postupem podle ust. § 242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "ObZ"), když jde o speciální úpravu uplatnění práv člena družstva. V daném případě stěžovatelka nepodala ve smyslu uvedeného ustanovení proti napadeným usnesením námitky, a proto jí podle uvedených soudů nesvědčí věcná legitimace k podání návrhu podle ust. § 242 ObZ, přičemž jinou cestou se podle těchto soudů vyslovení neplatnosti usnesení napadených členských schůzí domoci nemůže. Stěžovatelka navíc žalobu podala též po uplynutí v ust. § 242 ObZ stanovených prekluzivních lhůt, takže ani pro tento důvod by podle nalézacího i odvolacího soudu žalobě nemohlo být vyhověno. Žádnou z těchto skutkových okolností stěžovatelka nerozporovala.

Dovolací řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Nejvyšším soudem zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti tohoto soudu k jeho projednání. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pak bylo odmítnuto proto, že stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakožto obligatorní náležitosti dovolání podle ust. § 241a odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, a tedy nevymezila, které z hledisek uvedených v ust. § 237 téhož předpisu považuje za splněné, a blíže je nespecifikovala.

Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v průběhu celého řízení namítala, že rozhodnutí přijatá na členské schůzi (shromáždění delegátů) družstva jsou v rozporu s dobrými mravy, obcházejí ustanovení zákona a zejména, že osoby, jež na schůzi hlasovaly a přijaly sporná rozhodnutí, nebyly k hlasování oprávněny, jelikož se nikdy nestaly členy družstva. Rozhodnutí, jež byla těmito osobami přijata, jsou tedy podle stěžovatelky nicotná dle ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ 164"), avšak soudy v odůvodněních svých rozhodnutí neaplikovaly právní úpravu obsaženou v ust. § 38 a 39 OZ 1964, nýbrž pouze úpravu vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze obsaženou v ust. § 242 a 131 ObZ. Stěžovatelka pak nesouhlasí s tím, že má-li být žaloba na prohlášení neplatnosti úspěšná, je nutné kumulativně naplnit dvě podmínky - včas požádat o zaprotokolování námitek, případně je včas předat představenstvu, a zároveň včas podat žalobu.

Stěžovatelka tedy s důvody zamítnutí žaloby obecnými soudy nesouhlasí a předkládá vlastní právní hodnocení věci. Domnívá se, že žádný ze soudů neaplikoval správnou právní úpravu, ačkoliv stěžovatelka absenci aplikace správné úpravy namítala. Obecné soudy podle stěžovatelky i přes její aktivitu nedoplnily dokazování, nezkoumaly jí předložené otázky neplatnosti naříkaných unesení členských schůzí (shromáždění delegátů) družstva s námitkami a podněty stěžovatelky se řádně nevypořádaly. Tímto postupem soudy podle stěžovatelky způsobily nepřezkoumatelnost přijatých rozhodnutí a tím podstatným způsobem porušily její Listinou garantovaná práva, zejména právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v napadených rozhodnutích vypořádaly též dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak závěry obecných soudů považuje za ústavně souladný projev nezávislého soudního rozhodování a z hlediska ústavnosti jim nemá co vytknout.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že obecné soudy nedoplnily dokazování, nezkoumaly jí předložené otázky neplatnosti naříkaných unesení členských schůzí (shromáždění delegátů) družstva a s těmito námitkami a podněty stěžovatelky se řádně v napadených rozhodnutích nevypořádaly, konstatuje Ústavní soud, že vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru nalézacího a odvolacího soudu je naprosto evidentní, že tyto záležitosti ve věci pro uvedené soudy neměly žádnou relevanci. Ačkoli by se jistě slušelo, aby tuto skutečnost ve svých rozhodnutích výslovně uvedly, nepovažuje Ústavní soud toto pochybení za tak závažné, aby vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu, neboť jeho náprava by na rozhodnutí ve věci evidentně ničeho nezměnila.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. června 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru