Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1266/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1266.15.1
Datum podání30.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 910, § 913

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1266/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. J., právně zastoupeného advokátem Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, Lidická 710/57, Brno 2, za účasti vedlejšího účastníka M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 49 Co 218/2014 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 7 C 48/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Dne 28. 2. 2011 uzavřel stěžovatel s již zletilým vedlejším účastníkem dohodu o úpravě vyživovací povinnosti, na základě níž se navrhovatel zavázal, že bude svému synovi hradit výživné ve výši 8.000,- Kč měsíčně. Dohoda o úpravě vyživovací povinnosti byla uzavřena v době, kdy průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele činil 80.000,- Kč měsíčně a stěžovatel měl vyživovací povinnost ke dvěma dětem, a to k vedlejšímu účastníkovi a k ještě nezletilé dceři T. J.

Dne 3. 4. 2013 došlo u stěžovatele ke vzniku další vyživovací povinnosti, neboť se mu narodil syn J. J., přičemž s ním a s matkou nezletilého, M. K., sdílí společnou domácnost a společně o syna pečují. U stěžovatele došlo dále k prudkému poklesu příjmů, když ke dni 30. 10. 2013 mu byla dána výpověď ze zaměstnání. Příjmy stěžovatele se tak snížily na částku zhruba 25.000,- Kč měsíčně (dávky nemocenské) oproti předchozím 80.000,- Kč měsíčně. V době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel osobou bez příjmů, neboť mu uplynula podpůrčí doba pro poskytování podpory v nezaměstnanosti.

Z výše vyložených důvodů stěžovatel podal dne 25. 2. 2014 k Okresnímu soudu Brno - venkov žalobu na snížení výživného stanoveného dohodou. Jmenovaný soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nemůže změnit mimosoudní dohodu o výživném. Měnit by mohl pouze rozsudek o určení výživného či o schválení dohody o výživném. K podání odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Stěžovatel se s právním názorem obecných soudů neztotožnil a podal předmětnou ústavní stížnost, neboť je toho názoru, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazoval na to, že soud může změnit i takovou dohodu o výživném, jež předtím nebyla schválena soudem.

Svůj právní názor se pak stěžovatel snažil zasadit do ústavněprávního rámce, podle něhož každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jen ve shodě s Listinou základních práv a svobod. Současně odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 týkající se podmínek, za kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy vede k zásahu do základních práv a svobod účastníka řízení. Stejně tak stěžovatel odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 606/04 nebo sp. zn. I. ÚS 2736/07, podle něhož při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.

Dále stěžovatel rozvedl úvahu o tom, jakým způsobem by měl dosáhnout změny výživného za situace, kdy je toto nejprve určeno rozhodnutím soudu a následně stanoveno dohodou neschválenou soudem. Za soudy judikovaného stavu by bylo výživné v podstatě absolutně nezměnitelné, neboť soudy odmítají jakkoliv modifikovat výživné určené dohodou. To platí i za situace, kdy dochází k existenčnímu ohrožení stěžovatele a zásahu do jeho práv vlastnit majetek.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.

Obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, když v rámci svého odůvodnění uvedly, z jakého důvodu nemohou zasáhnout do soukromoprávní dohody mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Nelze jim vytknout ani přílišný formalizmus. Stěžovatel se totiž v petitu žaloby domáhal snížení výživného stanoveného dohodou. V celém textu žaloby se stěžovatel ani nezmínil o jakémkoli rozhodnutí soudu o výživném. U jednání okresního soudu dne 9. 4. 2014 soudkyně výslovně upozornila, že soud je vázán žalobním petitem, který je určitý a srozumitelný. I přes toto upozornění stěžovatel prostřednictvím svého zástupce soudu sdělil, že "trvá na žalobě tak, jak byla podána".

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by v důsledku ústavní stížností napadených rozhodnutí došlo k ohrožení existenčních zájmů stěžovatele. Je to totiž právě jeho vůle, od níž se odvíjí doba, po kterou se cítí být smlouvou vázán. Není v pravomoci obecných soudů poskytovat účastníkům řízení jakékoliv poučení o jejich hmotných právech, neboť by tím docházelo ke zvýhodňování jedné ze sporných stran. Lze však stěžovateli připomenout, že dohoda o výživném mezi povinným a oprávněným zletilým synem je soukromoprávní povahy, vycházející z autonomie vůle smluvních stran. Z toho důvodu lze na ni aplikovat obecné právní instituty vedoucí ke změně či zániku smlouvy. Stěžovatel by se měl primárně snažit dosáhnout změny svého hmotněprávního postavení těmi nástroji či právními instituty, jež jsou mu občanským zákoníkem přímo dány k dispozici.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru