Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1259/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDražba
Náklady řízení
žaloba/na vyklizení
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1259.20.1
Datum podání30.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1040

99/1963 Sb., § 109, § 142 odst.2, § 224 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1259/20 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1065/11, Letovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2020 č. j. 26 Cdo 3745/2019-214, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. května 2019 č. j. 23 Co 402/2018-150 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. září 2018 č. j. 10 C 11/2018-100, ve znění usnesení ze dne 10. září 2019 č. j. 10 C 11/2018-210, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a 1) M. B. a 2) Z. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 11/2018 se vedlejší účastník jako žalobce domáhal, aby stěžovatel a vedlejší účastnice jako žalovaní vyklidili pozemek parc. č. st. X1 spolu s obytným domem č. p. X2, pozemek parc. č. X3 a pozemek parc. č. X4, zapsané na LV č. X5, pro obec B., katastrální území Moravská Chrastová, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy (dále jen "předmětné nemovité věci"). Vedlejší účastník se dále podanou žalobou domáhal po stěžovateli a vedlejší účastnici zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím ročně od 22. 12. 2017 do zaplacení jako náhrady za užívání nemovitých věcí. Při jednání ve věci samé dne 5. 9. 2018 pak vedlejší účastník vzal žalobu ohledně zaplacení této náhrady zpět a předmětem řízení zůstalo vyklizení předmětných nemovitých věcí.

4. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2018 č. j. 10 C 11/2018-100, ve znění usnesení ze dne 10. 9. 2019 č. j. 10 C 11/2018-210, žalobě vyhověl a uložil stěžovateli a vedlejší účastnici povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

5. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2019 č. j. 23 Co 402/2018-150 rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím I. výroku změnil jen ohledně lhůty k plnění tak, že stěžovateli a vedlejší účastnici uložil povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 17 514 Kč, a to každý z nich v rozsahu jedné poloviny ve výši 8 757 Kč.

6. Krajský soud vyšel shodně s okresním soudem z následujících skutkových zjištění. Původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl stěžovatel a spolu s ním nemovitosti užívala i vedlejší účastnice, jeho matka. Proti stěžovateli a vedlejší účastnici bylo zahájeno insolvenční řízení, bylo jim povoleno oddlužení a v insolvenčním řízení vedeného proti stěžovateli byly předmětné nemovitosti zpeněženy. Vlastnické právo k nim nabyl vedlejší účastník příklepem v opakované veřejné dobrovolné dražbě konané dne 28. 6. 2017 pod č. j. 131/16. Ve lhůtě tří měsíců od konání dražby stěžovatel nepodal žalobu na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby. Následně odvoláním napadl usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí zajištěnému věřiteli. Výzvě vedlejšího účastníka na vyklizení nemovitostí stěžovatel a vedlejší účastnice nevyhověli a nadále je užívají. Krajský soud se ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že nebylo-li nikým uplatněno právo na určení neplatnosti dražby, vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle § 30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"). Výsledek odvolacího přezkumu usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí zajištěnému věřiteli, již nemůže nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem zpochybnit. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel a vedlejší účastnice užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu a vedlejší účastník se oprávněně domáhá jejich vyklizení podle § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rovněž dovodil, že stěžovateli a vedlejší účastnici nesvědčí žádný právní důvod, pro který by mohli vyžadovat náhradní ubytování. Na rozdíl od okresního soudu za dostatečnou (i přes zjištěné majetkové a sociální poměry stěžovatele a vedlejší účastnice) považoval lhůtu k vyklizení v délce 15 dnů, jelikož od vyhlášení rozhodnutí okresního soudu již uplynulo více než osm měsíců a stěžovatel a vedlejší účastnice měli dostatek času na zajištění jiného bydlení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Namítal, že řízení u okresního soudu a následně i řízení u krajského soudu mělo být přerušeno z důvodu probíhajícího odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze a následně i podané ústavní stížnosti, vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval jeho argumentací, že dražba byla prováděna nestandardním postupem, neboť nebyl o dražbě informován, nepodepsal protokol o předání předmětu dražby, léčil se a byl pod vlivem léků. Dále měl za to, že Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena otázka, zda je povinností vedlejšího účastníka obstarat stěžovateli a vedlejší účastnici při vyklizení nemovitostí náhradní bydlení, když stěžovatel je v invalidním důchodu, vedlejší účastnice je v seniorském věku, je odkázána na péči třetí osoby a potřebuje bezbariérový přístup.

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 21. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 3745/2019-214 zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť Nejvyšším soudem doposud nebyla v poměrech občanského zákoníku výslovně vyřešena otázka, zda vlastník nemovitosti je povinen zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám, které nemovitost užívají bez právního důvodu, dovolání však neshledal důvodným.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen vyslovil-li její neplatnost soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Nemůže-li být v řízení o takovém jiném určení posuzována otázka platnosti dražby, nemůže v něm být zpochybněn ani její výsledek, tj. vlastnictví vydražitele. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že nebyla-li vyslovena neplatnost dražby podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, je v tomto řízení vlastnické právo vedlejšího účastníka nezpochybnitelné. Krajskému soudu proto nelze důvodně vytýkat, že nepřerušil řízení, ani že neposuzoval správnost postupu při provádění dražby.

9. K problematice bytových náhrad Nejvyšší soud uvedl, že povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. Užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech nového občanského zákoníku aplikovat. Majetkové a sociální poměry vyklizovaných osob tak mohou být zvažovány (jako jedna z právně významných okolností) pouze při posouzení, zda vedlejší účastník nevykonává právo v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že i touto otázkou se krajský soud zabýval a vyřešil ji v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit.

II.

Argumentace stěžovatele

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že řízení u okresního soudu a následné řízení u krajského soudu mělo být podle § 109 o. s. ř. přerušeno. Nejprve měl řízení přerušit okresní soud z důvodu probíhajícího odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze (pozn. stěžovatel a vedlejší účastnice podali odvolání proti rozhodnutí o vyplacení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí, jímž se domáhali vyslovení neplatnosti dražby až počátkem února 2018, tedy více než sedm měsíců po konání dražby), po té měl krajský soud řízení přerušit, když byla podána ústavní stížnost. Stěžovatel dále namítá nestandardní postup ohledně provádění dražby, kdy nebyl o dražbě řádně informován, nepodepsal protokol o předání předmětu dražby, v době podpisu se léčil a byl pod vlivem léků. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastník mu a vedlejší účastnici měl při vyklizení nemovitosti obstarat náhradní bydlení, zejména při zohlednění zdravotního stavu stěžovatele a vedlejší účastnice, kdy stěžovatel je v invalidním důchodu, vedlejší účastnice je odkázána na péči a pomoc třetí osoby, je v seniorském věku, potřebuje stabilní a klidné zázemí s bezbariérovým přístupem.

11. Stěžovatel se domnívá, že postupem ve věci jednajících soudů bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života chráněné čl. 10 Listiny (zejména odst. 1 a 2), neboť rozhodnutím o vyklizení předmětných nemovitostí došlo k situaci, kdy je bez obydlí a je zároveň výrazně narušen jeho soukromý i rodinný život, a to nejen jeho osoby, ale i jeho blízkých rodinných příslušníků. Porušením čl. 10 odst. 1 Listiny se stěžovatel cítí být zbaven lidské důstojnosti v souvislosti s rozhodnutím soudů, kdy se snaží domoci svých práv prostřednictvím soudních řízení. Dále bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, chráněné čl. 11 Listiny (zejména odst. 1 a 3) a právo na ochranu obydlí, čl. 12 Listiny, kdy stěžovatelův nemovitý majetek je jeho jediným vlastnictvím a jediným obydlím, a to i jeho rodiny, v případě prodeje předmětných nemovitostí dojde k zásahu do nedotknutelnosti obydlí, stejně jako do práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť vlastnické právo stěžovatele nebude mít ochranu. Právo na obydlí je upíráno nejen stěžovateli, ale i jeho rodině včetně nemocné matky, kdy se stěžovatel domnívá, že minimálně měla být vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost poskytnout mu i jeho matce bytovou náhradu, tedy náhradní byt či náhradní ubytování. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 7 (zejména odst. 1) a čl. 10 (zejména odst. 1 a 2) Listiny, neboť bylo zasaženo do jeho soukromí zejména napadenými rozhodnutími soudů, a s tím i související porušení čl. 8 odst. 1 Listiny, kdy se stěžovatel necítí být svoboden, neboť o jeho právech a svobodách rozhodují jen soudy a insolvenční správce, díky čemuž se stěžovatel ocitá v nejistotě a necítí se být chráněn základními předpisy, které garantují ochranu základních práv a svobod.

12. Stěžovatel se domnívá, že toto jeho právo bylo porušeno i tím, že mu byla stanovena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, a to i přesto, že se v té době nacházel ve velmi tíživé sociální situaci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

17. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky, jaké uplatnil již ve svém dovolání. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se s těmito námitkami stěžovatele zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval zejména na námitku stěžovatele ohledně přerušení řízení a zabýval se i problematikou bytových náhrad.

18. Ústavní soud konstatuje, že závěry ve věci jednajících soudů o tom, že stěžovatel a vedlejší účastnice užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a vedlejší účastník se tak oprávněně domáhá jejich vyklizení podle § 1040 občanského zákoníku, považuje za ústavně konformní.

19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně uložení povinnosti stěžovateli a vedlejší účastnici vyklidit předmětné nemovitosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

20. Ohledně ústavní stížností napadených nákladových výroků rozhodnutí soudů, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].

21. V posuzované věci krajský soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před okresním soudem za situace, kdy změnil rozsudek tohoto soudu jen ohledně lhůty k plnění. Důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, vyslovené okresním soudem, shledal krajský soud správnými, a proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, neboť obě strany měly úspěch jen částečný; ke zpětvzetí bylo řízení zčásti zastaveno co do požadavku na zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím, což zavinil vedlejší účastník, ve zbytku co do nároku na vyklizení nemovitostí, byli naopak neúspěšní stěžovatel a vedlejší účastnice. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že procesně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud rozhodl o nákladech řízení podle § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když vedlejšímu účastníkovi nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšnému stěžovateli. Závěry soudů ohledně náhrady nákladů řízení jsou ústavně konformní.

22. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení v ústavní stížnosti vyjmenovaných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

23. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

24. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem s ní spojený, když pro jejich přiznání Ústavní soud neshledal splněny podmínky, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru