Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1256/14 #1Nález ÚS ze dne 18.12.2014Formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formal... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
interpretace
důkazní břemeno
dovolání/otázka zásadního právního významu
směnky, šeky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 234/75 SbNU 607
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1256.14.1
Datum vyhlášení20.01.2015
Datum podání03.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 120, § 132, § 241a odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek
Formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání


Analytická právní věta

Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, konkrétně z důvodu tvrzené vady spočívající v tom, že dovolatel dostatečně určitě nevymezil právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena, ačkoliv dovolání obsahovalo dostatečně určitý slovní popis uvedené otázky, jedná se o přílišně formalistický postup Nejvyššího soudu zasahující do práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky společnosti FlexiLease, s.r.o., zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 18. 12. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Krajský soud zrušil směnečný platební rozkaz, který původně uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce požadovanou částku; k odvolání stěžovatelky Vrchní soud tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že řádně nesplnilo předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání by mohlo dojit jen tehdy, bylo-li by z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení v dovolání vymezené právní otázky zvolené odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Stěžovatelka naopak měla za to, že dostatečně určitě vymezila jak právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena, tak od jaké rozhodovací praxe se vrchní soud odklonil. Dále stěžovatelka poukázala na formalismus Nejvyššího soudu, pokud ten požadoval, aby předmětná "ustálená rozhodovací praxe" obsahovala i odkaz na spisovou značku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ačkoliv Nejvyšší soud opřel napadené rozhodnutí o závěr, že dovolání stěžovatelky neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání, podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka v dovolání dostatečně uvedla, že odvolací soud neposoudil správně rozložení důkazního břemene mezi stěžovatelku (žalobkyni) a vedlejší účastníky (žalované), když rozhodl, že důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění žalované směnky zatěžuje stěžovatelku. Doplnila, že podle dlouhodobé konstantní praxe všech soudů zatěžuje uvedené důkazní břemeno žalovaného, nikoli žalobce, takže odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.

Ústavní soud uzavřel, že z výše uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., přičemž současně z obsahu dovolání bylo, na rozdíl od názoru Nejvyššího soudu, patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchylovalo. Za daných okolností byl závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci evidentně nesprávný, přílišně formalistický a zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že dovolací soud postupoval svévolně a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014

N 234/75 SbNU 607

Formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ve věci ústavní stížnosti FlexiLease, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1461/2a, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti ŠIMEK 96, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Herčíkova 17, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, a Ing. Romana Šimka jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

2. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 3 Cm 336/2012-112 ze dne 6. prosince 2012 rozhodl, že jím vydaný směnečný platební rozkaz č. j. 3 Cm 336/2012-11 ze dne 12. října 2012, kterým původně uložil vedlejším účastníkům zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce částku 369 962 Kč se 6% úrokem od 21. května 2012 do zaplacení a náhradu nákladů řízení, se vůči oběma vedlejším účastníkům v plném rozsahu zrušuje. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 7 Cmo 46/2013-156 ze dne 21. května 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

3. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím proto, že dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání, když v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, a může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka v projednávané věci k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně". Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo podle Nejvyššího soudu dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ze dne 25. září 2013, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se ovšem podle Nejvyššího soudu z dovolání stěžovatelky nepodává.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je formalistické a porušuje právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdí, že v dovolání jasně vymezila, která otázka má být dovolacím soudem posouzena, vymezila také, jak se s otázkou vypořádal vrchní soud, jasně uvedla, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí vrchního soudu a také uvedla, jak tato otázka měla být posouzena (dle rozhodovací praxe soudů a též dle zákonného ustanovení) a jak soudy posuzována je. Stěžovatelka tedy má za to, že dostatečně určitě vymezila právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena, a také uvedla, od jaké rozhodovací praxe se vrchní soud odklonil, když ji označila jako rozhodovací praxi, podle níž důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že žalovaný žalobkyni ničeho nedlužil a tato vyplnila blankosměnku neoprávněně, leží na žalovaném, nikoli na žalobci. Tato praxe podle stěžovatelky vyplývá z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu - např. z rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (dle kterého důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný), rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 (dle kterého není správný názor, podle něhož žalovaný nemůže prokázat negativní tvrzení - tvrzení o neexistenci kauzy směnky, pročež nastupuje povinnost žalobce takové negativní tvrzení vyvrátit, a to tím, že existenci kauzy směnky doloží). Jestliže tedy stěžovatelka jasně vymezila právní závěry, na nichž je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu založena, jedná se podle ústavní stížnosti o plnohodnotnou a dostatečnou argumentaci.

5. Stěžovatelka je přesvědčena o faktu, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je poskytnutí ochrany ohroženým či porušeným právům. Nejvyšší soud je podle stěžovatelky v případě, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo porušeno právo odvolatele a současně má být v dovolacím řízení vyřešena "otázka zásadního právního významu", povinen poskytnout dovolateli soudní ochranu. Namísto poskytnutí soudní ochrany v podobě projednání dovolání si však podle stěžovatelky v její věci Nejvyšší soud hledal důvod, aby nemusel rozhodnout. Stěžovatelka je přesvědčena o faktu, že dle výše uvedených dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci důkazního břemene je její právní názor správný (na rozdíl od právního názoru Vrchního soudu v Olomouci) a že Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání s odkazem na požadavek specifikace "ustálené rozhodovací praxe", odepřel stěžovatelce její právo na spravedlivé soudní řízení.

III.

6. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vyjádření vedlejších účastníků řízení.

7. Za Nejvyšší soud vyjádření zaslal předseda senátu 29 Cdo JUDr. Jiří Zavázal. Nejvyšší soud je podle jeho vyjádření přesvědčen, že ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil, a má za to, že ani argumentace obsažená v ústavní stížnosti podkladem pro takový závěr není. Nejvyšší soud podle vyjádření napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proto, že stěžovatelka - v rozporu s požadavkem plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevymezila, v čem spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, a dovolání tak vykazovalo vadu, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud přitom podle vyjádření vyšel ze své již ustálené judikatury, podle níž namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", dojde prostřednictvím uvedené argumentace ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li současně z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které Nejvyšší soud navázal v celé řadě svých dalších rozhodnutí). Z obsahu stěžovatelkou podaného dovolání se ovšem podle Nejvyššího soudu takový údaj nepodává a stěžovatelka chybějící argumentaci doplňuje až ve své ústavní stížnosti. Pro úplnost Nejvyšší soud podotkl, že za nesprávný (z ústavněprávního hlediska) či přepjatě formalistický neměl výklad § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. podávaný Nejvyšším soudem ve své rozhodovací činnosti dosud ani Ústavní soud, přičemž odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 ze dne 12. února 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 ze dne 24. června 2014 nebo sp. zn. II. ÚS 2212/14 ze dne 16. září 2014 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

8. Vedlejší účastnice ŠIMEK 96, spol. s r.o., ve vyjádření k ústavní stížnosti předně uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela dezinterpretuje průběh celého sporu, přičemž navíc opomíjí jednu podstatnou skutečnost, a tou je individuální posouzení okolností konkrétního případu. Prima facie je podle vedlejší účastnice nutno souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v rámci dovolání nevymezila konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měly soud prvního stupně i soud odvolací odchýlit, přičemž tento požadavek (tj. vymezení konkrétních rozhodnutí) je již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen. Dovolání tak bylo podle vyjádření ze strany Nejvyššího soudu zcela správně odmítnuto.

9. Vedlejší účastnice dále uvádí, že proti judikatuře citované stěžovatelkou byla v projednávané věci žalovaná vedlejší účastnice zcela konkrétní ve svých směnečných námitkách, přičemž veškeré své argumenty, ať skutkové, či právní, řádně doložila a odůvodnila a dále právem namítala, že důkazní břemeno žádného účastníka řízení nemůže být tzv. bezbřehé. Pokud tedy podle vyjádření vedlejší účastnice prokázala (tj. unesla důkazní břemeno), že veškeré své povinnosti z leasingové smlouvy řádně a včas splnila a nic neporušila, pak za takové situace je na oprávněném ze směnky, aby sdělil, jaké skutečnosti ho vedly k doplnění směnky (doplnění údaje o směnečné sumě).

10. Za primární podle vyjádření však vedlejší účastnice považuje tu skutečnost, že je projednávána ústavní stížnost, přičemž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů a tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele soudy vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, což se dle názoru vedlejší účastnice v daném případě nestalo. Celá podstata sporu se podle ní koncentruje do roviny skutkové, a nikoliv do roviny právní, přičemž tato rovina je doménou řízení nalézacího, a nikoliv řízení o mimořádných opravných prostředcích. Stěžovatelka se podle vedlejší účastnice jak podaným dovoláním, tak ústavní stížností snaží zasáhnout do kompetence soudů nižších stupňů a prolomit nedostatky svého procesního postupu v dosavadních fázích řízení. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost jako zcela nedůvodná odmítnuta.

11. Vedlejší účastník Ing. Roman Šimek Ústavnímu soudu vyjádření k ústavní stížnosti nezaslal.

12. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice bylo zasláno k replice stěžovatelce.

13. V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka předně v podstatě znovu opakuje svoji argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti rekapitulovanou výše. Dále stěžovatelka uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že Ústavní soud není povolán k výkladu jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikaci při řešení konkrétních případů, neboť se jedná o úkoly obecných soudů, avšak je také přesvědčena, že Ústavní soud je strážcem ústavnosti podaného výkladu práva obecnými soudy. Nejvyšší soud je podle repliky oprávněn k výkladu § 237 a násl. o. s. ř., ale jím prezentovaný výklad musí být ústavně konformní. Výklad § 237 a násl. o. s. ř. podaný Nejvyšším soudem, který požaduje uvedení konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu (jeho spisové značky), je podle stěžovatelky v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť odnímá stěžovatelce právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. I bez uvedení konkrétní spisové značky dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle repliky dovolání stěžovatelky kompletní a Nejvyšší soud o něm mohl rozhodnout i bez uvedení spisové značky jeho dřívějších rozhodnutí, neboť stěžovatelka uvedla veškeré údaje potřebné k jeho posouzení. Požadavek na uvedení konkrétní spisové značky dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle repliky překážkou, kterou Nejvyšší soud klade do cesty dovolatelům tak, aby zvýšil počet dovolání, která bude moci odmítnout, neboť nesplnila formální požadavek, který ani není výslovně stanoven zákonem. Podle stěžovatelky je nepřijatelné po dovolateli požadovat uvedení konkrétní spisové značky rozhodnutí téhož soudu, ke kterému je dovolání podáváno, když důsledkem neuvedení spisové značky je odmítnutí dovolání. Dle názoru stěžovatelky si lze těžko představit větší formalismus než právě uvedený požadavek.

14. Výklad Nejvyššího soudu o nutnosti konkretizovat uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zakládá ustálenou rozhodovací praxi, jde podle stěžovatelky dalece za hranici přijatelného výkladu obecného práva. Právní názor stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, má podle repliky oporu v předešlých rozhodnutích Nejvyššího soudu a stěžovatelka by měla v dovolacím řízení šanci na úspěch. Svého práva se přesto podle repliky domoci nemůže, neboť jí v tom brání formalistický výklad obecného práva Nejvyšším soudem, jenž jí odňal právo přístupu k soudu, a tím porušil její právo na spravedlivý proces. Skutečnost, že tento výklad obecného práva Nejvyšším soudem odpovídá již v jeho judikatuře stabilizovanému nazírání, nemění podle stěžovatelky nic na tom, že se jedná o výklad ústavně nekonformní, neboť ústavní nekonformitu výkladu není možné zhojit dlouhodobostí takového výkladu.

15. K vyjádření vedlejší účastnice ŠIMEK 96, spol. s r. o., stěžovatelka uvádí, že její argumentace je založena na tom, že by Ústavní soud měl posuzovat obecné právo. Stěžovatelka také konstatuje, že v řízení před obecnými soudy tvrdila více, než uvádí vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. V řízení před obecnými soudy nešlo podle stěžovatelky o unesení břemene tvrzení, nýbrž o unesení břemene důkazního. Stěžovatelka jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy podle repliky řádně tvrdila skutečnosti a označila důkazy k jejich prokázání a není pravda, že by vedlejší účastnice jako žalovaná v řízení před obecnými soudy prokázala, že všechny závazky z leasingové smlouvy zanikly, jak tvrdila ve vyjádření k ústavní stížnosti. Tvrzení vedlejší účastnice předložená Ústavnímu soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti jsou podle repliky hrubě lživá a neodpovídají průběhu řízení.

16. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.

IV.

17. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a že postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.

19. Nejvyšší soud, jak je uvedeno v bodě 3 tohoto nálezu, opřel napadené rozhodnutí o závěr, že dovolání stěžovatelky neobsahovalo řádné nevymezení přípustnosti dovolání, když dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a stěžovatelka v projednávané věci podle Nejvyššího soudu k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně", přičemž ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo podle Nejvyššího soudu dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje, avšak takový údaj se z dovolání stěžovatelky nepodává.

20. Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka ve svém dovolání k jeho přípustnosti (č. l. 181 soudního spisu) uvedla, že odvolací soud neposoudil správně rozložení důkazního břemene mezi stěžovatelku (žalobkyni) a vedlejší účastníky (žalované), když rozhodl tak, že důkazní břemeno ohledně otázky, zda byly splněny předpoklady pro vyplnění žalované směnky, zatěžuje stěžovatelku. Stěžovatelka dále uvedla, že je přesvědčena, že toto rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť podle přesvědčení stěžovatelky i dlouhodobé konstantní praxe všech soudů zatěžuje důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky žalovaného, který se brání tvrzením, že tyto předpoklady splněny nebyly, nikoli žalobce. Napadené rozhodnutí pak podle dovolání závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně.

21. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž současně z obsahu dovolání je - proti názoru Nejvyššího soudu - patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Z dovolání stěžovatelky se podává, že onou otázkou hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně, je otázka, koho zatěžuje důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky v případě, že žalovaný se brání tvrzením, že tyto předpoklady splněny nebyly, a že uvedení, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky odchyluje, bylo vymezeno slovním popisem jako dlouhodobá konstantní praxe všech soudů (tedy včetně dovolacího), dle které důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky zatěžuje žalovaného, který se brání tvrzením, že tyto předpoklady splněny nebyly, nikoli žalobce.

22. Závěr Nejvyššího soudu, dle kterého se údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, z dovolání stěžovatelky nepodává, je tedy evidentně nesprávný.

23. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda Nejvyšší soud splnění předmětné podmínky považuje za splněné pouze v případě, že předmětná "ustálená rozhodovací praxe" je uvedena i spisovou značkou, nebo zda přehlédl část (výše rekapitulovanou) argumentace stěžovatelky uvedené v dovolání.

24. Dle vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, ze kterého plyne, že údaj o spisových značkách stěžovatelka v dovolání neuvedla a doplňuje jej až v ústavní stížnosti, se jeví, že se jedná pravděpodobně o první variantu. Takový přístup však nemůže Ústavní soud hodnotit jinak než jako přílišně formalistický, mající za důsledek zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces. Takový požadavek totiž z § 241a odst. 2 o. s. ř. nevyplývá a dle náhledu Ústavního soudu není racionálního důvodu, proč by údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nepostačilo vymezit i pouze slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky nebo značek, jak bylo učiněno v případě stěžovatelky.

25. Pokud by platila druhá z výše uvedených variant a Nejvyššísoud odmítl dovolání stěžovatelky proto, že přehlédl část argumentace stěžovatelky uvedené v dovolání, vymezující v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž tento údaj v dovolání uveden je, jednalo by se o naprosto zřejmé a zásadní pochybení Nejvyššího soudu, mající za následek věcné neprojednání dovolání.

26. Ať již tedy platí kterýkoli z obou právě popsaných důvodů odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyššímsoudem, je namístě závěr, že dovolání stěžovatelky vadou, kvůli které jej Nejvyšší soud odmítl, tedy že neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a pro kterou v dovolacím řízení nelze pokračovat, netrpělo. Dovolací soud, který z důvodu shledání popsané vady dovolání odmítl jako nepřípustné, tak postupoval svévolně a jeho rozhodnutí představuje zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny

27. Pokud jde o rozhodnutí Ústavníhosoudu, v nichž dle vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti Ústavní soud výklad § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. podávaný Nejvyšším soudem za nesprávný (z ústavněprávního hlediska) či přepjatě formalistický neměl, konstatuje Ústavní soud, že se jedná o odkazy nepřípadné. V uváděných případech nešlo totiž o to, jak má být vymezena "ustálená rozhodovací praxe", od které se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje. V případě rozhodovaném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 3982/13 otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která má být otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, nebyla dovolatelem (vůbec) vymezena, ve věci posuzované pod sp. zn. III. ÚS 695/14 dovolatel neozřejmil, od kterého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit, a v případech rozhodovaných pod sp. zn. IV. ÚS 1407/14 a pod sp. zn. II. ÚS 2212/14 dovolání neobsahovala (jakýkoli) údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

28. S ohledem na výše popsaný zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru