Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1253/08 #1Nález ÚS ze dne 03.12.2008K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
Stát
odpovědnost
nájemné
Byt
PoznámkaStanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. IV. ÚS 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 213/51 SbNU 655
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1253.08.1
Datum vyhlášení15.12.2008
Datum podání20.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

66/1993 Sb., § 5, § 43 odst.1, § 79 odst.1, § 92 odst.2, § 95 odst.2

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek
V případě žaloby pronajímatele bytu ve věci dlužného nájemného, podané podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučiní-li tak, poruší svým postupem § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu v rovině práva podústavního a základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod v rovině práva ústavního.

Návrh a řízení před Ústavním soudem
Na návrh stěžovatelky E. L. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. prosince 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008 52 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006 35.

Narativní část
Stěžovatelka, jako pronajímatelka nájemních bytů s regulovaným nájemným, a to aniž by tak učinila nejdříve vůči Ministerstvu financí, uplatnila nárok na náhradu škody – ušlého zisku v přesně vymezené výši, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši za dobu od 1. listopadu 2004 do 31. října 2006 (v jednom případě pak od 1. listopadu 2004 do 31. října 2005), dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., u Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozsudkem žalobu zamítl. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rovněž zamítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších) Ústavní soud vyslovil, že „výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.“ Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Zejména zdůraznil, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník obecným soudem vyzván. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a obecný soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a § 43 občanského soudního řádu poučit. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil Ústavní soud speciální rámec pro aplikaci § 5 občanského soudního řádu pro zvláštní případy, kdy je soud povinen „dotvořit právo“. Uvedl, že obecný soud „musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.“ Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že mají-li být naplněny kautely, plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného), sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru, plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (vyjádřeného již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08), ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Pokud tak neučinily, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1253/08 ze dne 3. 12. 2008

N 213/51 SbNU 655

K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 3. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 1253/08 ve věci ústavní stížnosti E. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a tržním vůči státu, za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. května 2008, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 172/2006 a z obsahu ústavní stížnosti a jejího doplnění bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení náhrady škody - ušlého zisku v přesně vymezené výši, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši, uplatněný dle zákona č. 82/1998 Sb. Protiprávnost úředního postupu stěžovatelka spatřovala v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného ze strany Parlamentu České republiky. Soud prvního stupně předně v odůvodnění předmětného rozhodnutí odkázal na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, dle něhož nelze proces přijímání (či nepřijímání) zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Výkon zákonodárné moci je výrazem ústavního principu suverenity této moci, která je odpovědna lidu. Dodal však zároveň, že ve svém rozhodnutí vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (N 118/41 SbNU 475), v němž je zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy, avšak teprve poté, kdy se pronajímatel nedomůže uspokojení svých majetkových nároků vůči nájemcům bytů (dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení - § 451 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž současně deklaruje povinnost obecných soudů rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy. V předmětné věci se ale dle soudu navrhovatelka domáhala náhrady své majetkové újmy nikoli vůči nájemcům, nýbrž vůči státu, a nikoli dle občanského zákoníku, nýbrž dle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

V odvolání do uvedeného rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka akcentovala nerespektování právního názoru Ústavního soudu k otázce regulace nájemného, vyjádřeného v řadě nálezů, jakož i své přesvědčení, že tuto skutečnost lze podřadit pod rámec § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

Soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 předmětné odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že předpisem, na nějž odkazoval občanský zákoník v ustanovení § 696 odst. 1, ve znění účinném do 30. března 2006, byla dříve vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, po jejím zrušení nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) pak cenový výměr Ministerstva financí č. 01/2002, nahrazený výměrem č. 06/2002, jenž byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.). Následně se tímto předpisem stalo nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, jež bylo opět zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Jakkoli dle soudu nebyl vydán předpis o jednostranném zvyšování nájemného, pronajímatelům nic nebránilo, aby se s nájemci domluvili na jiné výši nájemného, a nedošlo-li mezi nimi ohledně výše nájemného k dohodě, soud byl oprávněn na návrh kteréhokoli ze smluvních partnerů (pronajímatele či nájemce) zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Nesprávný úřední postup pak dle odvolacího soudu nelze spatřovat ani v následném období do vydání zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. března 2006, jelikož ze skutečnosti, že se po zrušení předpisů o regulaci nájemného z bytu až do vydání zákona č. 107/2006 Sb. nedařilo zákonodárnému sboru přijmout zákon o nájemném z bytů (s poukazem na nepřijaté opakované vládní návrhy, např. ze dne 20. března 2003, nepřijat na schůzi Poslanecké sněmovny dne 9. dubna 2004), nelze dovozovat nečinnost státu s dopadem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze pak interpretuje výrok pod bodem I. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) v tom smyslu, že z něj nutno vyvodit odpovědnost státu za majetkovou újmu, k níž by v poměrech jiných osob došlo v důsledku uvedené nečinnosti, z hlediska ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku, a nikoli podle specifických pravidel zákona č. 82/1998 Sb. Ze závěru odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) dle soudu plyne, že "nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytu, když povinnost obecného soudu rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy citovanými nálezy Ústavní soud deklaruje". V závěru odůvodnění rozsudku pak odvolací soud konstatuje, že v souzeném případě žalobkyně netvrdí, tím spíše ani neprokazuje, že se pokoušela získat cestou dohody s nájemci nebo formou soudního rozhodnutí titul k vymáhání nájemného z bytů, odpovídajícího její představě o ekvivalentu plnění, jehož se nájemcům dostává tím, že užívají byt ve vlastnictví žalobkyně (takto stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem). Pro uvedené soud uzavírá, že v souzeném případě není přímé příčinné souvislosti mezi (ne)činností žalované a škodou, která měla žalobkyni vzniknout v žalobě popsaným způsobem.

III.

Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti

Po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítá protiústavnost postupu státu, kterou spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů ze strany Parlamentu České republiky. V této souvislosti poukazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dále nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)".

Stěžovatelka výslovně uvádí, že se neobrátila žádnou žalobou na zaplacení peněžitého plnění na obecný soud ve vztahu k určitému nájemci nacházejícímu se v bytě v domě v jejím vlastnictví, a to vzhledem k nemožnosti uplatňovat nárok na zaplacení peněžitého plnění za dobu minulou v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a ani za dobu budoucí vzhledem k přijetí zákona č. 107/2006 Sb.

Pro uvedené, tj. pro porušení základních práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35.

IV.

Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a repliky stěžovatelky

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 25. září 2008 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, na rozdíl od stěžovatelky, že zcela jednoznačně vycházel z nálezů Ústavního soudu, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se k ústavní stížnosti E. L. podáním ze dne 30. září 2008 vyjádřil i vedlejší účastník - Ministerstvo financí. Po stručné rekapitulaci věci k meritu uvádí, že považuje stížností napadená soudní rozhodnutí za správná a odpovídající ustálené judikatuře. Ministerstvo dále uvádí, že shodný názor je obsažen i ve stanovisku vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38, a. s., V. a V. H. proti České republice ze dne 28. prosince 2007, jak bylo schváleno a odesláno Evropskému soudu pro lidská práva, který projednává všechny hromadně podané žaloby vlastníků nájemních domů proti České republice obsahující analogické důvody, jaké jsou obsaženy v návrhu stěžovatelky. Pro uvedené Ministerstvo financí navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

Ve své replice, doručené Ústavnímu soudu dne 23. října 2008, stěžovatelka vyslovila názor, dle něhož je "právně nepřípustné a protiústavní", aby s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 "bylo obecnými soudy po stěžovateli jako žalobci nesmyslně požadováno" uplatnění jeho právního nároku na zaplacení pohledávky se stejnou právní podstatou vůči nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou. Na okraj otázky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, jenž je založen postupem zákonodárného orgánu, stěžovatelka připomíná, že dle jejího názoru Česká republika "objektivně odpovídá za nepřijetí příslušného zákona bez ohledu na zákonodárné procesy a politické soutěžení politických stran". Ve vztahu k vyjádření Ministerstva financí pak stěžovatelka konstatuje, že v něm došlo k nepochopení podstaty uplatňovaného právního nároku, jímž je objektivní odpovědnost státu za nepřijetí zákonné úpravy, jež by umožňovala zvýšení tzv. regulovaného nájemného.

V.

Upuštění od ústního jednání

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelka v replice k vyjádření účastníka k ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. října 2008, účastník řízení pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 1. října 2008, souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

VI.

Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva

Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59), ze dne 16. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303), ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475), ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (N 137/42 SbNU 109) a dalších.

V nálezu ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).

V nálezu ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. září 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (jakož i dalších - viz nález sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.

Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 172/2006, v posuzované věci stěžovatelka, a to aniž by tak učinila nejdříve vůči Ministerstvu financí, uplatnila nárok na náhradu přesně určené výše škody, dané rozdílem mezi ekonomickým a regulovaným nájemným za dobu od 1. listopadu 2004 do 31. října 2006 (v jednom případě pak od 1. listopadu 2004 do 31. října 2005), dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 95 odst. 2 o. s. ř.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ... Samozřejmě, že nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.".

Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21): "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a 43 o. s. ř. poučit.". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil speciální rámec pro aplikaci § 5 o. s. ř. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v § 92 odst. 2 o. s. ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není.]".

Obdobně, jak učinil Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), i v posuzované věci konstatuje následující: Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu

- sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecnýchsoudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného),

- sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecnýchsoudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům),

pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecnésoudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny.

Pro uvedené Ústavnísoud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru