Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1251/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1251.15.1
Datum podání28.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1251/15 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Aleksi Alyosheva Raycheva, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Lenkou Čapkovou, advokátkou se sídlem Dopravní 1314/1, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 169/2015 ze dne 2. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho práva na osobní svobodu, garantovaného v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že navrhovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 1, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 238 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. V dané souvislosti Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") usnesením sp. zn. 20 Nt 260/2014 ze dne 6. 12. 2014, ve spojení s unesením Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 44 To 24/2015 ze dne 22. 1. 2015, rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Dne 19. 2. 2015 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, která byla usnesením obvodního soudu sp. zn. 20 Nt 3007/2015 ze dne 24. 2. 2015 zamítnuta dle § 71a, ve spojení s § 73b odst. 2 trestního řádu s tím, že důvody vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu i nadále trvají. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 44 To 169/2015 ze dne 2. 4. 2015 jako nedůvodnou zamítl.

S posledně uvedeným rozhodnutím stěžovatel projevil nesouhlas v ústavní stížnosti. Městskému soudu v ní vytkl, že nedostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, jelikož se řádně nevypořádal s jeho stížnostními námitkami a napadené rozhodnutí odůvodnil pouze obecně, kdy zejména nevysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel po svém propuštění bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. c) trestního řádu, a proč je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Stěžovatel rozhodnutí městského soudu dokonce označil za nepřezkoumatelné. Co se týče samotných důvodů vazby předstižné, dle přesvědčení stěžovatele v jeho případě naplněny nebyly. Argument obou obecných soudů o údajném dřívějším zadržení stěžovatele ve Slovinsku byl vyvrácen výpisem z rejstříku trestů stěžovatele ze Slovinska. Vycházel-li městský soud z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterém jsou stěžovateli kladeny za vinu dva dílčí útoky datované v polovině listopadu a na začátku prosince 2014, pak se stěžovatel domnívá, že takové časové rozpětí nelze podřadit pod označení "páchal po delší dobu" či "opakovaně". Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že v rámci vyšetřování nebyly zajištěny důkazní prostředky, které by potvrzovaly domněnky policejního orgánu, že stěžovatel je členem organizované skupiny a podílel se na dovozu padělaných bankovek z ciziny. Byť stěžovatel nepopřel sporadický telefonický a osobní kontakt se dvěma z dalších obviněných, trvá na tom, že faktické důkazy jeho údajné trestné činnosti ve spisu chybí. Tento skutkový stav městský soud ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně nezohlednil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce naříkané rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal.

Splněním první z obecných podmínek pro vzetí obviněného do vazby, tedy že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný", se zabývaly oba obecné soudy a dospěly k závěru, že tato podmínka naplněna byla. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení (strana třetí) navázal na podrobnou argumentaci obvodního soudu, přičemž konstatoval, že je dán nepochybně vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že se stěžovatel dopustil jednání tak, jak je popsáno v usnesení o sdělení obvinění, a že součinnost stěžovatele s ostatními spoluobviněnými je zřejmá.

V reakci na námitky uplatněné v nyní projednávaném návrhu Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině a trestu. Důvodnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Obecné soudy v této fázi trestního řízení nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci a tím předjímat konečné rozhodnutí, nýbrž hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě, při němž postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak nutné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována. Rozhodování o vazbě je přesto vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoli jistoty. Otázku viny stěžovatele, o níž nejsou důvodné pochybnosti, a uložení případného trestu obecné soudy váží až v rámci meritorního rozhodnutí. V daném ohledu tedy obecné soudy postupovaly ústavně souladným způsobem. To, že stěžovatel nahlíží na dosud shromážděné důkazy jinak než stížnostní soud, není přitom samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.

Městský soud rovněž velmi pečlivě zhodnotil všechny relevantní skutečnosti, které jej vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Své stanovisko v této věci přezkoumatelným způsobem odůvodnil, čímž navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci dostál požadavkům uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod.

Ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu předpokládá existenci skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Aplikace citovaného ustanovení však není podmíněna tím, že si obviněný tímto způsobem bude s jistotou počínat, postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je opodstatněna konkrétními skutečnostmi. U stěžovatele tuto obavu - podle městského soudu - zakládá jeho členství v organizované skupině, v rámci níž se vytýkaného jednání dopustil opakovaně.

Dlužno dodat, že charakter trestné činnosti, jakož i osoba stěžovatele, v podstatné míře eliminovaly možnost nahradit vazbu jiným opatřením, což je explicitně seznatelné z obsahu rozhodnutí obvodního soudu a implicitně též z rozhodnutí stížnostního soudu.

Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že Městský soud v Praze rozhodl o trvání omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretoval a aplikoval trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. V návaznosti na to proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru