Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1250/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1250.11.1
Datum podání28.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1250/11 ze dne 24. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti MOORE-SITAS, spol. s r. o., se sídlem v Průhonicích, Sadová 496, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, AK se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 čj. 23 Co 332/2007-326 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 4. 2007 čj. 8 C 1379/2004-145 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 4. 2011 se MOORE-SITAS, spol. s r. o., se sídlem v Průhonicích (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o neplatnost skončení pracovního poměru.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 8 C 1379/2004 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 12. 7. 2007 nalézací soud určil, že dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 14. 2. 2004 mezi žalobcem a žalovanou je neplatná (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.)

Dne 18. 1. 2011 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") poté, co Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobce jeho dřívější rozsudek ze dne 25. 9. 2007 čj. 23 Co 332/2007-176 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, k odvolání žalobce i žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 7. 2007 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).

III.

V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka namítla "nedostatečné odůvodnění rozsudku, opomenutý důkaz, opomenuté námitky stěžovatele, příkrý rozpor skutkových zjištění a právních závěrů." Odvolacímu soudu vytkla, že odůvodnění jeho rozsudku je neobvykle stručné, velmi povrchní, postrádá jakoukoliv přesvědčivost a nezmiňuje se o opakovaném výslechu žalobce a nevypořádalo se s dalšími zjištěnými skutečnostmi.

V části IV. stěžovatelka shrnula, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňovalo požadavky § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., bylo nepřezkoumatelné, nevypořádalo se s celou řadou klíčových námitek a skutkových zjištění vyplynuvších z dokazování, svědecké výpovědi hodnotilo povrchně, nezohlednilo některé důkazy a skutková zjištění a jeho právní závěry byly v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi; obdobnými vadami trpělo i napadené rozhodnutí nalézacího soudu; připomenula též nález sp. zn. I. ÚS 1561/08.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. poukázal na zjištění znalce z oboru písmoznalectví, dle něhož podpis na dohodě o ukončení pracovního poměru nebyl pravým podpisem žalobce.

Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 7. 2009 obsahující poměrně jednoznačné vyjádření, pokud jde o předpoklady k tomu, že mezi účastníky došlo k uzavření konkludentní dohody o skončení pracovního poměru tak, jak se o to pokusil odvolací soud ve svém dřívějším rozhodnutí. Navíc dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že se odchýlil od závěrů nalézacího soudu, aniž by zopakoval důkazy výslechem žalobce a svědků. V novém řízení proto odvolací soud tyto důkazy zopakoval, avšak žalobce i svědci vypovídali víceméně shodně jako v řízení před nalézacím soudem, přičemž drobné (a pro věc samu bezvýznamné) rozpory a nepřesnosti lze přičíst především delšímu časovému odstupu od událostí, o nichž vypovídali. Tím prakticky nezbýval žádný prostor (i s ohledem na právní závěr dovolacího soudu) k nějakým zásadně odlišným závěrům oproti nalézacímu soudu. Za těchto okolností považoval odvolací soud za nadbytečné a pro rozhodnutí bezvýznamné opakovat v odůvodnění svého nového rozsudku správné závěry, k nimž dospěl již nalézací soud. Pokládal za postačující a pro strany dostatečně srozumitelné vyjádření, že ani dokazování provedené v odvolacím řízení nepřineslo poznatky, které by byly s to zvrátit správné závěry nalézacího soudu. Odvolací soud se nedomnívá, že by svým postupem v tomto řízení upřel stěžovatelce nějaké ústavně zaručené právo, zejména že by stručnost odůvodnění jeho rozhodnutí mohla vyvolat jeho nesrozumitelnost či nejasnost o tom, proč bylo rozhodnuto tak, jak bylo rozhodnuto.

Stěžovatelka v replice k vyjádřením nalézacího a odvolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že nalézací soud neuvedl žádné nové skutečnosti či názory, na které by bylo zapotřebí reagovat jinak, než jak argumentoval v průběhu celého sporu a v ústavní stížnosti. S vyjádřením odvolacího soudu nesouhlasila a poukázala na komentářovou literaturu (Komentář k občanskému soudnímu řádu, 7. vydání, C.H.Beck, str. 726) ohledně hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem a nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 zabývající se otázkou tzv. souhrnného zjištění v odůvodnění rozhodnutí soudu, a uvedla, že v jejím případě nalézací i odvolací soud učinily v podstatě identické pochybení; poukázala dále na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 40/2002 a nález ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 304/98 (Sb. n. u., sv. 12, str. 177).

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení, že nesprávným skutkovým a právním posouzením věci obecnými soudy, konkrétně otázky, zda došlo či nikoliv mezi žalobcem a žalovanou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Výklad a aplikace zákona, v projednávaném případě zákoníku práce, příslušel v prvé řadě obecným soudům. Ústavní soud také není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodoval vícekrát nalézací i odvolací soud a věc posoudil též Nejvyšší soud; obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nedostatečným odůvodněním soudních rozhodnutí

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění.

Ústavní soud připomíná, že hlava pátá (zejm. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ukládají obecným soudům povinnost efektivně přezkoumat argumenty a důkazní návrhy stran a provést jejich hodnocení ve vztahu k rozhodnutí, které má být přijato. Tato ustanovení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit; nelze je ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Každé rozhodnutí musí mít reálný základ seznatelný z odůvodnění; dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na jeho povaze a otázka, zda soud dostál této své povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky obecné soudy požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí dostály.

Ústavní soud nepřehlíží, že poslední ve věci vydané rozhodnutí, to jest rozsudek odvolacího soudu z 18. 1. 2011, vskutku jest odůvodněn relativně stručně, na rozdíl od stěžovatelky nepovažuje však odůvodnění za natolik nedostatečné, že by neobstálo v testu ústavní souladnosti. V této souvislosti nelze odhlédnout od kontextuality tohoto odůvodnění se závěry učiněnými ve sporu stěžovatelky dovolacím soudem.

V projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněné majetkové nároky nebyly důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru