Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 125/05Nález ÚS ze dne 07.02.2006K principu neúplné apelace v civilním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
základní ústavn... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Vlastnictví
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/40 SbNU 273
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.125.05
Datum vyhlášení28.02.2006
Datum podání07.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.1, § 86 odst.3, § 96 odst.1

99/1963 Sb., § 205a odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006

N 33/40 SbNU 273

K principu neúplné apelace v civilním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. P. proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 4. 2004 č. j. 3 C 487/2003-67 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004 č. j. 22 Co 508/2004-92, jimiž bylo rozhodnuto ve věci žaloby vedlejší účastnice D. P., stěžovatelovy zletilé dcery, na zvýšení výživného.

I. Postupem Krajského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Co 508/2004, porušujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vedoucím k rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 12. 2004 č. j. 22 Co 508/2004-92, bylo porušeno základní právo stěžovatele na vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2005 napadl shora citované rozsudky obecných soudů.

Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživu jeho zletilé dcery D. P. částkou ve výši 3 000 Kč měsíčně počínaje dnem 25. 9. 2003, jakož i splatit dluh na výživném ve výši 11 800 Kč. Při tom soud vyšel mj. ze skutečnosti, že zletilá dcera stěžovatele je studentkou soukromé Akademie ... v Praze (dále jen "Akademie"), kde se připravuje na budoucí povolání jednoletým studiem anglického jazyka. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou ze smlouvy o poskytnutí jednoletého pomaturitního vzdělání, uzavřené mezi Akademií a dcerou stěžovatele, a z potvrzení Akademie o uhrazení školného na 1. pololetí školního roku 2003/2004 a dalších souvisejících plateb.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, přičemž poukázal na svá nová zjištění (učiněná po vyhlášení rozsudku prvoinstančního soudu), že dcera fakticky Akademii nenavštěvovala, pro nedostatečnou docházku nebyla v prvním pololetí školního roku klasifikována a následně byla ze studia vyloučena. Rovněž apeloval na to, že dcera místo školní docházky pracuje v obchodě své matky, a navíc požívá řady výhod spojených se studiem, spočívajících v daňových úlevách a příjmu sociálních dávek. Proto nemohla v řízení o výživném uplatňovat ani akcesorické výdaje, jako jsou jízdné a stravné. K těmto svým zjištěním navrhl stěžovatel důkaz výslechem své dcery a její matky, s níž žije ve společné domácnosti.

Krajský soud v Praze o odvolání stěžovatele rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, když zamítl žalobu stěžovatelovy dcery do částky 1 650 Kč ode dne 15. 4. 2004 (tedy ode dne vyhlášení rozsudku Okresního soudu Praha-východ). Rovněž zredukoval výši dlužného výživného na 11 055 Kč a stanovil stěžovateli povinnost splátek dlužného výživného ve výši 1 000 Kč měsíčně. Ve zbytku, tedy co do příspěvku na výživu ve výši 3 000 Kč od 25. 9. 2003 a ve výši 1 350 Kč od 15. 4. 2004, Krajský soud v Praze rozsudek potvrdil.

Své rozhodnutí, pokud jde o období od podání žaloby do vynesení rozsudku soudu první instance, odvolací soud odůvodnil tím, že nalézací soud zjistil skutkový stav věci dostatečně a rovněž z něj vyvodil i správné právní závěry. Ačkoli odvolací soud v rámci jednání o odvolání doplnil dokazování o listiny, které prokázaly stěžovatelova tvrzení o absencích a vyloučení stěžovatelovy dcery z Akademie, s ohledem na princip neúplné apelace - jsa vázán stavem zjištěným v nalézacím řízení - nemohl k nim do vyhlášení rozsudku dne 15. 4. 2004 přihlédnout.

Po tomto datu v rámci doplněného dokazování odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatelovy dcery v části, ve které se na stěžovateli domáhala placení výživného v částce převyšující 1 350 Kč. Právě touto částkou byl stěžovatel povinen přispívat na výživu své dcery do podání posuzované žaloby dne 25. 9. 2003, jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997 č. j. 28 Co 603/97-89. Odvolací soud zohlednil, že od poslední úpravy výživného sice vzrostly potřeby stěžovatelovy dcery a došlo i k růstu stěžovatelových příjmů, na druhou stranu tento růst nebyl markantní a dcera v pomaturitním studiu nepokračovala, proto se výživné v původně stanovené výši 1 350 Kč jevilo jako dostačující.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl napadeným rozhodnutím porušení svých základních práv garantovaných čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že každý občan má právo, aby soudy ve všech stadiích řízení hledaly a nalézaly právo, respektovaly zásadu iura novit curia, při rozhodování vycházely z objektivně ověřených skutečností, aniž by některou ze stran řízení znevýhodňovaly, a aby soudy nerozhodovaly na podkladu zjevně nepravdivých výpovědí. Dle stěžovatele se soud prvního stupně nezachoval objektivně, když během dokazování prověřoval pouze rozhodné skutečnosti na straně stěžovatelově, už však nebylo prokazováno, zda stěžovatelova dcera fakticky studuje. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel spatřoval v tom, že Krajský soud v Praze nezohlednil stěžovatelem nově předkládané důkazy, ačkoli nemohly být použity před soudem prvního stupně a stěžovatel jimi ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zpochybňoval věrohodnost původních důkazních prostředků, např. výpovědi stěžovatelovy dcery a její matky či smlouvu o studiu na Akademii. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

Po formální stránce se Okresní soud Praha-východ i Krajský soud v Praze shodně vyjádřily v tom smyslu, že v této věci souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Na výzvu Ústavního soudu pak Okresní soud Praha-východ ústy předsedkyně senátu J. P., prom. práv., reagoval tak, že se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Pokud jde o řízení v prvním stupni, deklaroval, že soud plně zachoval zásadu rovnosti stran a žádný z účastníků řízení nebyl nijak zvýhodněn. Krajský soud v Praze se prostřednictvím JUDr. O. K., zastupujícího předsedy senátu, k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odvolací řízení bylo vedeno v systému neúplné apelace, což se odrazilo v rozsudku odvolacího soudu. V ostatním Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Rovněž stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání a ve vyjádření k replikám obecných soudů zdůraznil, že mu nebylo umožněno v odvolacím řízení použít důkazy, o kterých v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nevěděl a jimiž také zpochybňoval věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívalo rozhodnutí nalézacího soudu.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud rovněž vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ vedený pod sp. zn. 3 C 487/2003.

II.

Ústavní soud shledal, že posuzovaná ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a netrpí ani jinými vadami, které by bránily její projednatelnosti. K rozhodnutí dospěl Ústavní soud mimo ústní jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci, a pro tento případ měl v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k dispozici ode všech účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Po meritorním projednání ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána důvodně, zčásti jde o ústavní stížnost nepřípustnou, zčásti pak zjevně neopodstatněnou.

III.

Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že primárně není povolán k přezkumu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva a jeho úkolem není přezkum zákonnosti, ale ochrana ústavně garantovaných základních práv a svobod. Pokud jde o výklad norem "jednoduchého" práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud tento výklad současně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle konstantní judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se v posuzované věci Ústavní soud zabýval otázkou, zda aplikace a interpretace příslušných právních norem obecnými soudy nebyly na újmu ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával.

IV.

Ústavněprávní základ práva na spravedlivý proces je obsažen v hlavě páté ("Právo na soudní a jinou právní ochranu") čl. 36 Listiny. Konkrétně dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V rovině posuzovaného případu stěžovatel oprávněně apeloval na skutečnost, že toto jeho základní právo bylo nadepsaným postupem porušeno, k čemuž Ústavní soud dodává, že porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje na straně Krajského soudu v Praze v rozhodnutí o odvolání, resp. v řízení, které předcházelo jeho vynesení.

Stěžovatel po vynesení rozsudku soudu prvního stupně dodatečně zjistil, že jeho zletilá dcera, která u Okresního soudu Praha-východ uspěla s žalobou na zvýšení výživného, nepravdivě před nalézacím soudem vypověděla, že je studentkou Akademie, a neoprávněně z této skutečnosti (a skutečností souvisejících, např. potřeby stravného, jízdného do školy atp.) vyvodila zvýšenou potřebu příspěvku na svou výživu ze strany stěžovatele. V rozporu se skutečným stavem věci před nalézacím soudem vypovídala jako svědkyně i její matka, která s dcerou žije ve společné domácnosti. Obě si byly vědomy toho, že stěžovatelova dcera Akademii fakticky nenavštěvovala, nebyla klasifikována a posléze s ní byl Akademií smluvní vztah ukončen. Tuto argumentaci stěžovatel pojal do svého řádně a včas podaného odvolání. Odvolací soud tak čelil situaci, kdy stěžovatel podal do rozsudku nalézacího soudu odvolání, v němž uváděl, že ex post zjistil nové údaje důležité pro rozhodnutí, a k jejich prokázání navrhl důkazy. Tyto důkazy byly v rámci odvolacího řízení skutečně provedeny listinami prokazujícími, že dcera stěžovatele studium řádně nenavštěvovala a neukončila. Odvolací soud tak vhodně doplnil dokazování a cele zjistil skutkový stav, ovšem poté vadně interpretoval a nedostatečně aplikoval příslušná ustanovení o. s. ř.

Dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přezkoumal soud napadené prvoinstanční rozhodnutí v intencích § 212 věty prvé o. s. ř. Dále uvedl, že ke skutečnostem, k nimž při jednání o odvolání doplnil dokazování, mohl přihlížet v souladu s principem neúplné apelace pouze v rozsahu, v jakém nastaly po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu. Proto do tohoto rozhodnutí (ze dne 15. 4. 2004) je odvolací soud vázán pouze důkazy, které byly provedeny či navrženy před soudem prvního stupně. Tuto právní argumentaci odvolacího soudu shledal Ústavní soud nepřijatelnou, neboť zcela přehlíží ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.

Je nepochybné, že podmínky ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. byly v dané věci beze zbytku naplněny. Stěžovatelova zjištění, byť dodatečně učiněná a teprve v odvolacím řízení prokázaná, jednoznačně zpochybňovala výpověď stěžovatelovy dcery, svědeckou výpověď její matky, jakož i další důkazy listinného charakteru provedené prvoinstančním soudem (např. smlouvu o poskytnutí jednoletého pomaturitního vzdělání), a odvolací soud měl k nově zjištěným skutečnostem v plné míře přihlédnout. Bylo tedy nezbytné, aby Krajský soud v Praze ve světle odvolacích důvodů považoval za předmět odvolacího řízení celé období od podání žaloby až po rozhodnutí o odvolání. Odůvodněním, že je v tomto případě odvolací řízení omezeno principem neúplné apelace a k sekundárně zjištěným skutečnostem lze přihlížet až od okamžiku vynesení rozsudku soudu prvoinstančního, odvolací soud významně vykročil z mezí stěžovatelových ústavních práv. Nelze přehlédnout, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze nejenže takto porušilo stěžovatelovo právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale představuje i zásah do práva stěžovatele na ochranu jeho vlastnictví, ústavně garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Nepochybně se totiž negativně odrazilo i v jeho majetkové sféře, kdy z rozhodnutí obecných soudů vyplynula stěžovateli povinnost platit výživné i za období, v němž pro to v daném rozsahu nebyl právní důvod.

Zákonná úprava vyživovací povinnosti rodičů a dětí je obsažena v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Výživné zletilých dětí upravísoud jen na návrh. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (§ 85 odst. 1, § 86 odst. 3, § 96 odst. 1 zákona o rodině). V řízení před odvolacím soudem bylo objektivně prokázáno, že soud prvního stupně vycházel z důkazního materiálu nepravdivého obsahu, a tak podmínky zákona o rodině pro stanovení povinnosti stěžovateli, aby platil výživné ve výši stanovené napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze, nebyly dány. Jinak řečeno, Krajský soud v Praze opustil ústavní meze posuzované věci, pokud s odvoláním na zásadu neúplné apelace považoval za prokázané skutečnosti svědčící pro zvýšenou potřebu výživného pro stěžovatelovu dceru, plynoucí z jejího údajného studia na Akademii. K nově zjištěným okolnostem odvolací soud nepřihlédl v takovém rozsahu, jak mu občanský soudní řád ukládal. Svou nedbalostí - vadnou interpretací a aplikací ustanovení občanského soudního řádu o rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem - tak porušil procesní předpisy kogentní povahy, a to k tíži stěžovatele. Rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování a k popsanému porušení právních předpisů došlo v takové míře a intenzitě, že v postupu odvolacího soudu Ústavní soud shledal porušení nejen "jednoduchého" práva, ale rovněž i stěžovatelových základních práv garantovaných ústavními normami (čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny).

Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavníhosoudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Ten je totiž coby soud odvolací plně způsobilý napravit současný protiústavní stav sám (jak ostatně měl učinit již v rámci původního odvolacího řízení) i vůči Okresnímu soudu Praha-východ, který sice v nalézacím řízení procesně postupoval v souladu s právním řádem, ovšem s právně neudržitelným výsledkem. Za této situace je třeba považovat návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-východ, citovaného v záhlaví, za nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Návrhu stěžovatele co do úhrady nákladů řízení Ústavnísoud nevyhověl. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Ostatně pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily pro odůvodněnost uložení povinnosti náhrady nákladů řízení. To však stěžovatel neučinil, proto nejsou (společně s absencí oněch výjimečných okolností) splněny elementární předpoklady pro vyhovění jeho návrhu na uložení povinnosti náhrady nákladů řízení.

S ohledem na shora uvedené důvody postupoval Ústavnísoud dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti co do návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze vyhověl. V části, kde se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-východ, Ústavní soud ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou. Návrh na uložení povinnosti účastníkům řízení nahradit náklady řízení stěžovateli Ústavní soud odmítl

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru