Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1249/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1249.15.1
Datum podání28.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1249/15 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti CATE, s.r.o., IČ 283 70 155, se sídlem Praha 5, U Habeše 800/11, právně zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Pechlát & Kaše-Lukschová, České Budějovice, Heydukova 505/3, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2014, č.j. 15 Af 425/2012-39, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2015, č.j. 7 Afs 5/2015-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavci 3, v čl. 4 odstavci 1, v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2 odstavci 4 Ústavy ČR a v jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Finanční úřad v Děčíně zamítl stížnosti stěžovatelky na postup správce daně rozhodnutími ze dne 10. května 2012, č.j. 123538/12/178913507710, ze dne 23. května 2012, č.j. 132459/12/178913501506, a č.j. 132464/12/178913501506, ze dne 29. května 2012, č.j. 146965/12/178913507710, a ze dne 24. srpna 2012, č.j. 168781/12/178913507710. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 7. listopadu 2012, pod č.j. 12157/12-1200-506919, zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem citovaným rozsudkem zamítl. Následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, ve své ústavní stížnosti uvedla, že krajský soud její správní žalobě nevyhověl, přestože uvedla celou řadu důkazů prokazujících rdousící efekt ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Svůj postup soud odůvodnil odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2013, č.j. 1 Afs 76/2013. Tímto směrem byla zaměřena i argumentace Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti. K tomu stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11 II. ÚS 2216/14.

Stěžovatelka je dále přesvědčena, že právní úprava stanovící podmínky odvodu za elektřinu ze slunečního záření je protiústavní, jednak pro nepřípustnou retroaktivitu a likvidační účinky do její majetkové podstaty. V jejím případě byla klíčová otázka rdousícího efektu, která však nebyla v žádném řízení zohledněna. Ani správní soudy, dle přesvědčení stěžovatelky, neposoudily excesívní dopad solárního odvodu na stěžovatelku. Stěžovatelka není ochotna akceptovat takový postup hrubě zjednodušující argumentaci, podle kterého je jediným nástrojem institut prominutí daně, který však není v právním řádu dostatečně upraven a není orgán, který by jej měl aplikovat; nebyla jí poskytnuta ani ochrana soudní moci. Za daného stavu věci je tedy stěžovatelka přesvědčena, že mohla legitimně očekávat, že v jejím případě nedojde ze strany státu k zásahu do jejích práv na ochranu vlastnictví. Postup státu považuje stěžovatelka za srovnatelný s postupem v případě stavebního spoření, který byl shledán jako ústavně nekonformní. K tomu odkázala i na Směrnice 2001/77/ES, 2005/89/ES a 2009/28/ES.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 425/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí soudního systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Stěžovatelka, provozovatelka fotovoltaické elektrárny, tuto vystavěla s očekáváním v té době stanovených výnosů a s předpokládanou návratností vložené investice. Zavedení srážky solárního odvodu (§ 7a a následující zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů), však změnilo její původní očekávání. Se svými námitkami však neuspěla ani v řízeních před správními soudy, a to přestože již finančním orgánům prokazovala zmaření zákonem zaručené doby návratnosti investice. Krajský soud shledal postup a rozhodnutí finančních orgánů jako správný, ani Nejvyšší správní soud neshledal tvrzený zásah. Nejvyšší správní soud se přitom v napadeném rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky v dostatečném rozsahu. Jak je přitom ze správní žaloby, kasační stížnosti i ústavní stížnosti patrné, základ argumentace stěžovatelky zůstává shodný.

Jakkoliv je napadený rozsudek pro stěžovatelku nepříznivý, respektive potvrzuje správnost předchozích pro ni nepříznivých rozhodnutí, není způsobilý zkrátit ji v jejich zaručených právech způsobem, který v ústavní stížnosti namítla. Stěžovatelka je fakticky nespokojena s platnou právní úpravou a činí veškeré kroky, jimiž by mohla její dopad na svoji situaci eliminovat. Dříve očekávaný zisk se snížil a její procesní kroky nevedly ke zlepšení její situace. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu pak není dostatečným opodstatněním ústavní stížnosti. Její jiné vidění věci je logické, nicméně ani to nečiní závěry soudů, správních orgánů ani zákonodárce vadným natolik, aby ji tito zkrátili v jejích zaručených právech. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že finanční orgány i správní soudy se věcí zabývaly dostatečně, postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a v rámci mezí, které jim stanoví čl. 2 odstavec 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavec 3 Ústavy ČR. Orgány veřejné moci jim dané limity nepřekročily, rozhodly v souladu se zákonem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatelky.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru