Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1244/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1244.10.1
Datum podání29.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1244/10 ze dne 20. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, V Jámě 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2008, č.j. 19 T 28/2007-202, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č.j. 7 To 389/2008-231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, splňující i další náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl. Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 4. listopadu 2009, č.j. 3 Tdo 1153/2009-255.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že důvodem pro jeho odsouzení byla skutečnost, že jako osoba odpovědná za staveniště měl postavit lešení, které neodpovídalo bezpečnostním normám a dále pracovníky nevybavil ochrannými pomůckami proti pádu. Nezabezpečil tedy pracoviště, čímž měl zavinit pád pracovníka, který utrpěl těžké zranění. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že při rozhodování soudů došlo k porušení jeho práv tím, že byly opomenuty důkazy (viz II. ÚS 418/03), neboť soudy nezjišťovaly míru zaviněné poškozeného; že mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry byl extrémní nesoulad (III. ÚS 376/03) neboť poškozený neuposlechl zákaz vstupovat na střechu, z níž spadl, a že soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo (I. ÚS 429/03). S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 28/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Po seznámení se s obsahem spisu nalézacího soudu Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je zopakováním jeho argumentace v řízení ve věci samé, přičemž stěžovatel tuto doplnil odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Jak je však z provedeného řízení, zejména před soudem nalézacím, patrné, soud se s argumentací vypořádal, uvedl, v čem spočívá subjektivní stránka trestného činu a vypořádal se i s podílem poškozeného, resp. jeho zdravotního stavu v době pádu, na vzniku zranění. Jak soud nalézací, tak i soud odvolací, jako hlavní příčinu shledaly nezajištění staveniště, absenci zabezpečovacích pomůcek, v jejichž důsledku byl pád poškozeného možný. Byl to přitom právě stěžovatel, který v plném rozsahu za staveniště a jeho stav plně zodpovídal. Soudy se zabývaly i námitkou stěžovatele na absenci příčinné souvislosti mezi jeho pochybením a pádem poškozeného. Tuto soudy uzavřely s tím, že příčinou následku je každé jednání (i dílčí), bez nějž by následek nenastal. Argumentace stěžovatele v řízení, i v ústavní stížnosti, je přitom založena na nesouhlasu s tímto faktem.

Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru