Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1240/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkUsnesení
Občanské sdružení
stanovy
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1240.15.1
Datum podání27.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

83/1990 Sb., § 15, § 4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1240/15 ze dne 10. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. Antonína Lébla, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013 č. j. 51 Co 253/2013-126 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015 č. j. 28 Cdo 1050/2014-162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 2. čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb."), domáhal určení, že usnesení ze 4. zasedání výboru Českého volejbalového svazu (dále jen "ČVS") ze dne 22. 5. 2011 není v souladu se stanovami ČVS. Stěžovatel se domáhal uvedeného určení s poukazem na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 3. 2011 č. j. 27 C 226/2010 bylo vysloveno, že usnesení z 2. zasedání výboru ČVS ze dne 16. 5. 2010, jímž bylo schváleno odvolání stěžovatele z funkce předsedy ČVS, zvolení nového předsedy ČVS a odvolání a jmenování členů správní rady ČVS, není v souladu se stanovami ČVS. Uvedeným rozsudkem, který byl v době podání žaloby stěžovatele nepravomocný, byli zpochybněni současní členové správní rady ČVS včetně jejího předsedy. Přestože stěžovatel vyzýval, aby bylo s jednáním ČVS vyčkáno do právní moci uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle stanov ČVS může svolat jednání výboru ČVS pouze platně zvolená správní rada, nestalo se tak, a na jednání byla přijata řada významným rozhodnutí. Porušení stanov pak podle stěžovatele vedlo k neplatnosti rozhodnutí přijatých na 4. zasedání ČVS.

Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl výše uvedeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2011. K odvolání ČVS Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2010 č. j. 15 Co 389/2011-82 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 tak, že zamítl žalobu stěžovatele na určení, že usnesení z 2. zasedání výboru ČVS konaného dne 16. 5. 2010 není v souladu se stanovami.

Rozhodnutí soudů vycházela ze zjištění, že písemná podoba rozebíraného usnesení výboru ČVS neodpovídá rozhodnutí, jímž by mohl být odvolán stěžovatel z funkce předsedy ČVS, zvolen nový předseda ČVS a odvoláni a jmenováni členové správní rady ČVS. Podle stanov ČVS totiž výbor volí i odvolává předsedu a jmenuje i odvolává na návrh předsedy členy správní rady. Uvedené usnesení však implikovalo situaci, v níž odvolání bylo provedeno jiným orgánem a výbor tuto skutečnost pouze schválil namísto autoritativního rozhodnutí. Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí tedy dospěl k závěru, že neobsahuje-li usnesení ze dne 16. 5. 2010 rozhodnutí ve smyslu stanov, není stěžovatel nadán aktivní věcnou legitimací k podání žaloby na určení jeho neplatnosti, neboť rozhodnutí odpovídající stanovám nebylo vůbec vydáno.

O žalobě stěžovatele na určení, že usnesení ze 4. zasedání výboru ČVS ze dne 22. 5. 2011 není v souladu se stanovami ČVS rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 2012 č. j. 11 C 162/2011-46 a určil, že uvedené usnesení není v souladu se stanovami ČVS.

K odvolání ČVS a Českého olympijského výboru, který vstoupil do odvolacího řízení, rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odmítl odvolání Českého olympijského výboru podle § 218 písm. b) o. s. ř. (výrok I.) a změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 12. 2012 tak, že žalobu stěžovatele zamítl (výrok II.). Dále zdůraznil, že z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 27 C 226/2010 vyplývá, že stěžovatel v předchozím řízení napadl zcela konkrétní část rozhodnutí přijatého dne 16. 5. 2010, kdy se jednalo o tzv. závěrečné usnesení, kterým orgán ČVS po předchozím projednání všech schválených bodů programu dalším hlasováním konstatoval, že (kromě jiného) schválil i odvolání starého a zvolení nového předsedy ČVS a odvolání i jmenování členů jeho správní rady. Soudy se zabývaly žalobou ve vymezeném rozsahu a učinily správný závěr, že předmětné usnesení neodpovídá stanovám ČVS. Odvolací soud však zároveň konstatoval, že podle obsahu zápisu ze dne 16. 5. 2010 bylo o změně předsedy i členů správní rady ČVS jednáno a hlasováno již v průběhu zasedání v souvislosti s jednotlivými body schváleného programu a tzv. závěrečné usnesení nemůže mít samo o sobě žádné právní účinky již proto, že jde jen o shrnutí řádně projednaného a odhlasovaného. S ohledem na závěr vyslovený ve výše uvedeném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011 odvolací soud v nyní posuzovaném případě konstatoval, že stěžovatel sice napadl závěrečné usnesení žalobou s tvrzením, že je v rozporu se stanovami, avšak samotné odvolání, zvolení či jmenování vedení ČVS tím v podstatě nezpochybnil. Pokud tedy obstojí jako platné posuzované změny v ČVS, nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nedošlo k řádnému svolání 4. zasedání výboru ČVS a rozhodnutí na něm přijatá jsou v rozporu se stanovami či zákonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud předně shrnul podstatu důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z úvahy, že ačkoli v předchozím soudním řízení bylo žalobou napadené usnesení orgánu ČVS shledáno zatížené takovým nedostatkem, pro který mu nebylo možné přiznat žádných právních účinků, předcházelo tomuto vadnému usnesení rozhodnutí ohledně téhož, které ovšem vytýkanými vadami netrpí a s nímž proto lze spojovat vyvolání zamýšlených právních účinků - změn v obsazení orgánů žalovaného. Stěžovatel zároveň svými výtkami nenaznačil, že by rozhodnutí přijatá na zasedání výboru ČVS dne 16. 5. 2010, která předcházela schválení nedostatky zatíženého usnesení, odporovala zákonu či stanovám, a svou argumentaci zaměřil především na odlišnou formu zachycení těchto rozhodnutí a jejich nedostatečné přístupnosti členské základně ČVS, která podle něj ve svém důsledku brání soudnímu přezkumu podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb.

Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že ingerence do spolkové autonomie poskytnutím soudní ochrany je na místě tehdy, je-li členům sdružení významným způsobem zasahováno do jejich práv. Forma a způsob zveřejnění rozhodnutí, jímž mělo dojít k namítanému zásahu do práv člena sdružení, ve vztahu k uvedenému ustupuje do pozadí, neboť soudní přezkum se odvíjí především od materiálního dopadu rozhodnutí, a nikoli od zvolené formy tvorby rozhodnutí. Úkolem soudu při přezkumu rozhodnutí orgánů sdružení v intencích § 15 zákona č. 83/1990 Sb. pak není vymezovat pravidla pro zajištění řádného chodu sdružení, ale pouze posuzovat soulad rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li tím zasahováno významným způsobem do sféry určitého člena sdružení. Dovolací soud dále konstatoval, že demokratické řízení sdružení si bezpochyby žádá, aby v jeho rámci bylo postupováno podle řádně přijatých stanov; výhrady proti nim by stěžovatel měl směřovat formou návrhu na jejich změnu přímo orgánům sdružení. Pokud nebylo zjištěno, že podle stanov ČVS lze za řádně přijaté rozhodnutí o obměně složení jeho orgánů považovat výhradně rozhodnutí obsažené ve zveřejněném závěrečném usnesení, není pak možné přisvědčit tvrzení stěžovatele, podle kterého rozhodnutí učiněné mimo toto usnesení není možné v naznačeném směru považovat za vyvolávající právní účinky. Dovolací soud se vyjádřil i k ostatním námitkám stěžovatele a Ústavní soud v zájmu stručnosti dále odkazuje na jeho podrobně odůvodněné rozhodnutí.

Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 15 zákona č. 83/1990 Sb., provedeným odvolacím a dovolacím soudem. Podle něj pouze soud prvního stupně postupoval v souladu s uvedeným ustanovením. Tvrdí, že soudy odvolací a dovolací mu odmítly poskytnout soudní ochranu s odkazem na to, že pokud si spolek řádně nesjednal stanovy, jdou následky tohoto stavu k tíži člena spolku, který se má domáhat změny stanov. Podle stěžovatele odvolací a dovolací soud při svém rozhodování pominuly smysl § 4 písm. a) a b) zákona č. 83/1990 Sb. Stěžovatel namítá, že pokud v rámci činnosti spolku došlo při jakémkoli rozhodování kteréhokoli jeho orgánu k porušení stanov spolku nebo zákona, je soud povinen určit, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami a to bez ohledu na následky takového určení. Podle názoru stěžovatele nemohou případné nejasnosti při výkladu stanov nebo rozhodnutí orgánu spolku jít k tíži jeho člena. Právě členu spolku přísluší soudní ochrana za situace, kdy si spolek jako kolektivní orgán vykládá zákon či stanovy po svém.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud konstatuje, že důvody, které vedly Městský soud v Praze a Nejvyšší soud k přijetí rozhodnutí, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž v nich neshledává ani (nepřípustný) přepjatý formalismus. Ústavní soud považuje rozsudky odvolacího a dovolacího soudu za projev nezávislého soudního rozhodování, a proto odkazuje na jejich odůvodnění s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.

, že z námitek stěžovatele nevyplývalo (jak ostatně konstatoval i dovolací soud) porušení stanov či zákona, natožpak porušení se závažnými právními následky. Dovolací soud v této souvislosti a s odkazem na svou judikaturu mj. zdůraznil, že občanské sdružení je svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních, a tedy i podle svého zamýšleného obsahu.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru