Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1240/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1240.10.1
Datum podání29.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85

99/1963 Sb., § 157 odst.2

99/1993 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1240/10 ze dne 27. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, AK se sídlem Lazarská 6/11, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 čj. 39 Co 384/2009-63, ve výroku o náhradě nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze v jeho náhradově nákladovém výroku.

Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém se žalobou proti svému otci Č. A. domáhal stanovení vyživovací povinnosti. Uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl a zavázal žalovaného povinností uhradit stěžovateli náklady řízení, k odvolání žalovaného však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem za použití moderačního práva stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Stěžovatel s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. nesouhlasil a poukázal na to, že důvody k takovému postupu byly zcela nedostatečné a navíc odvolací soud svoje rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil, neboť není zcela jasné, zda důvodem pro nepřiznání nákladů řízení mělo být nedosažení soudního smíru, jak navrhoval žalovaný, nebo jiné chování stěžovatele k otci; v takovém případě stěžovatel neměl prostor uvést cokoli na svoji obranu. Odvolací soud považoval přezíravé až nepřátelské chování stěžovatele k otci za důvod hodný zvláštního zřetele pro aplikaci výjimečného postupu podle § 150 o. s. ř., v čem však takové chování spatřoval, blíže nerozvedl. Podle stěžovatele jde o logický rozpor, neboť soud při rozhodování ve věci samé připustil krizi vztahu mezi otcem a synem, zároveň však uvedl, že rozvrácené vztahy mezi účastníky nelze jednostranně interpretovat k tíži stěžovatele, a k návrhu žalovaného na zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy se nepřiklonil.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2009 čj. 19 C 342/2008-33 a ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že nalézací soud v řízení o výživném zletilého dítěte po provedeném dokazování žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost platit stěžovateli výživné v částce 15 000 Kč měsíčně v době od 25. 9. 2008 do 14. 4. 2009 a v částce 20 000 Kč měsíčně s účinností od 15. 4. 2009 (výrok I.), zaplatit mu dlužné výživné ve výši 92 134 Kč (výrok II.) a náklady řízení ve výši 69 400 Kč (výrok III.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o věci samé pouze ve vztahu k dlužnému výživnému, které stanovil ve výši 252 134 Kč, jinak rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že jeho skutkové a právní závěry jsou správné a že žaloba není v rozporu s dobrými mravy, byť vztahy mezi účastníky jsou velmi napjaté. Odvolací soud shledal odvolání důvodným pouze ohledně nákladů řízení, které stěžovateli nepřiznal pro jím vyložené důvody opravňující aplikaci výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).

Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I.ÚS 654/03, Sb. n. u. sv. 32, str. 255).

Stěžovatel tvrdil svévoli a libovůli v rozhodování Městského soudu v Praze, Ústavní soud však takové pochybení v projednávaném případě neshledal. Městský soud v Praze uvedl, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele a vyložil, byť velmi stručně, jak na ně v kontextu celé škály rodinných vztahů nahlížel. Takové rozhodnutí Ústavní soud nepovažoval za způsobilé založit jeho zásah, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu byly dodrženy.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru