Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 123/96Usnesení ÚS ze dne 27.09.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.123.96
Datum podání06.05.1996

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 123/96 ze dne 27. 9. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 123/96 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele OS., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1073/96, ze dne 6.2.1996,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1073/96, ze dne 6.2.1996, v podstatě s odůvodněním, že Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku nevzal v úvahu všechny zákony a právní úpravy určující režim nástupnictví po zrušeném STV a svým rozsudkem tak zasáhl do stěžovatelem pravomocně restituovaného vlastnického práva k nemovitostem v k.ú. K.H., o jejichž vydání stěžovateli podle zákona č. 173/1990 Sb. byl v řízení před obecnými soudy veden spor.

Ze spisu O.ú. v P., sp. zn. 10 C 250/92, který byl ústavnímu soudu předložen dne 12.9.1996, bylo zjištěno, že rozsudkem O.ú. v P., čj. 10 C 250/92-25, ze

1

IV. ÚS 123/96

dne 17.2.1993, zamítl uvedený soud žalobu stěžovatele, kterou se tento s odvoláním na zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. domáhal uložení povinnosti žalovaným 1) T K.H. a 2) STV v P., uzavřít s ním dohodu o vydání označených nemovitostí. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Praze ze dne 21.9.1993, sp. zn. 10 Co 291/93, změněn tak, že druhému žalovanému - STV - byla stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí, jejíž obsah byl uveden ve výroku rozhodnutí, když předtím připustil zpětvzetí žaloby, směřující proti prvému žalovanému - T K.H. - rozsudek soudu I. stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení ohledně prvého žalovaného zastavil. K dovolání druhého žalovaného - STV v P., - pak Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.1993, sp. zn. 10 Co 291/93, ve výrocích o uložení povinnosti STV v P., uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi uvedenými účastníky a věc v uvedeném rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.1993 mu bylo restituováno vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákona č. 173/1990 Sb., které mu bylo po 25.2.1948 odňato zákony č. 187/1949 Sb., 71/1952 Sb. a 68/1956 Sb., a pokud tedy Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozhodnutím zrušil uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, přitom při svém rozhodování podle názoru stěžovatele nesprávně aplikoval hmotné právo při posuzování právního nástupnictví po zrušeném STV, zasáhl tak do stěžovatelova základního práva vlastnit majetek.

Ústavní soud při posuzování věci bral v úvahu, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.1993 bylo pravomocně restituováno vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem, stejně jako skutečnost, že Krajský soud v Praze při novém rozhodování ve věci je vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Aniž by

2

l

IV. ÚS 123/96

Ústavní soud právní názor Nejvyššího soudu ČR jakkoli hodnotil, nemůže pominout procesní stránku věci, totiž že o otázce vlastnictví k předmětným nemovitostem nebylo ke dni podání ústavní stížnosti obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, a za této situace nelze než vycházet ze závěru, že ke dni podání ústavní stížnosti nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 1996

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru