Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 123/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
správní orgán
Vlastnictví
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.123.17.1
Datum podání12.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/2002 Sb., § 9 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 123/17 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Nerada, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 5 As 83/2016-32, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016 č. j. 8 A 30/2013-49, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 12. ledna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Vladimír Nerad (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Rozhodnutím ze dne 4. července 2012 č. j. KRPS-141817-21/ČJ-2011-01011Z Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen "správní orgán") zamítlo žádost, jíž se stěžovatel v souladu s § 9 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních) domáhal udělení výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně kategorie "A" [střílecí hole, nezjištěného výrobce, ráže 22 LR, výrobní č. 13] ke sběratelské činnosti.

2) Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel odvolání, jež Policejní prezidium České republiky, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen "odvolací správní orgán"), rozhodnutím ze dne 17. prosince 2012 č. j. PPR-18685-3/ČJ-2012-990450 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. března 2013 č. j. PPR-18685-4/ČJ-2012-990450) zamítlo.

3) Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu brojil žalobou, již Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2016 č. j. 8 A 30/2013-49 zamítl.

5) Stěžovatel rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 5 As 83/2016-32 jako nedůvodnou zamítl.

III.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle, neboť z nich není zřejmé, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho jednotlivými námitkami; napadená rozhodnutí proto označuje za nepřezkoumatelná.

Podle stěžovatele není z rozhodnutí obecných soudů zřejmé, jak vyhodnotily splnění požadavku sběratelské nebo muzejní činnosti (podmínky udělení výjimky). Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že svůj sběratelský záměr dostatečně specifikoval a neponechal jej na úvaze správních orgánů, jak se mylně domnívají obecné soudy.

Co se posouzení kritéria "neodporovatelnosti veřejnému pořádku a bezpečnosti" týče, uvádí stěžovatel, že obecné soudy automaticky vyloučily možnost udělení výjimky pro zbraně kategorie "A", bez ohledu na spolehlivost a bezúhonnost žadatele o výjimku.

V neposlední řadě stěžovatel vyvrací závěr obecných soudů o charakteru zbraně, kterou označuje jako "vycházkovou hůl s možností sebeobrany", resp. namítá, že obecné soudy se touto otázkou dostatečně nezabývaly. Posouzením dané zbraně jako tzv. zbraně zákeřné (bez reflexe reálných možností jejího užití) dle stěžovatele obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nepřípustným formalismem.

IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud je dále dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení má Ústavní soud pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel se na Ústavní soud neobrací v souvislosti s neudělením výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně kategorie "A" poprvé. O žádosti stěžovatele o udělení výjimky ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních, ve vztahu k téže zbrani, již dříve správní orgány a obecné soudy rozhodovaly. Jejich rozhodnutí následně podrobil svému přezkumu i Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 312/08, přičemž ústavní stížnost stěžovatele odmítl svým usnesením ze dne 28. května 2009 sp. zn. II. ÚS 312/08 jako návrh zjevně neopodstatněný.

V usnesení sp. zn. II. ÚS 312/08 se Ústavní soud zabýval v podstatě obdobnými stížnostními námitkami, jež stěžovatel snáší i nyní, a jimž po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů nepřisvědčil.

V aktuální ústavní stížnosti stěžovatel nepřednáší žádné nové námitky, na jejichž základě by bylo možno shledat, že napadená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v obdobné věci a založená na týchž důvodech, v rámci ústavněprávního přezkumu neobstojí. Nadto je třeba říci, že stěžovatelem uplatňované námitky obsahově odpovídají námitkám, které uplatnil již dříve v průběhu řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto podrobně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Jejich rozhodnutí jsou přitom odůvodněna ústavně konformním způsobem.

Obecné soudy při posouzení věci stěžovatele vyšly z principu, že při udělování výjimek je třeba postupovat zdrženlivě, tak aby nedocházelo k nekontrolovanému a neodůvodněnému šíření zbraní mezi veřejností, a to zvláště v případě zbraní spadajících do kategorie "A". Je zjevné, že v případě zákeřných zbraní, jež spadají do uvedené kategorie, je stupeň nebezpečnosti těchto zbraní nejvyšší.

K jednotlivým stížnostním námitkám tak uvádí Ústavní soud toliko následující. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel sice může provádět sběratelskou činnost, nicméně o ni nejde ve vztahu k dané zbrani, která nezapadá mezi ostatní stěžovatelem prezentované zbraně ve smyslu ucelené sbírky. Co se týče tvrzení stěžovatele o dostatečném vymezení jeho sběratelského záměru, odkazuje Ústavní soud na stranu 7 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a stranu 8 rozhodnutí Městského soudu v Praze. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel vymezil svůj sběratelský záměr obecně jako "kolekci zbraní mezi světovými válkami", s tím, že sběratelský záměr měl "správní orgán při znalosti charakteru zbraní ve vlastnictví stěžovatele (...) z podkladů pro vydání rozhodnutí dovodit sám". Ačkoliv měl stěžovatel následně možnost svůj sběratelský záměr vymezit podrobněji, neučinil tak. Jeho stížnost v tomto směru představuje toliko nedůvodnou polemiku s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, resp. správních orgánů, jemuž Ústavní soud nemá co vytknout.

Tvrzení stěžovatele o "automatickém" vyloučení udělení výjimky v případě zbraní kategorie "A" nelze přitakat již proto, že takový závěr se z napadených rozhodnutí nepodává (srov. stranu 8 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a stranu 9 rozhodnutí Městského soudu v Praze). Nejvyšší správní soud shrnul, že obecně nelze vyloučit možnost udělení výjimky i pro zákeřné zbraně, avšak v projednávané věci nebyly zjištěny žádné vážné důvody odůvodňující udělení výjimky v případě stěžovatele a dané zbraně. Konečně závěr obecných soudů, že charakter zbraně uváděný stěžovatelem (zbraň obranná) nevylučuje její zařazení mezi zbraně zákeřné, považuje Ústavní soud za logický a argumentaci stěžovatele neshledal jako způsobilou takový závěr zvrátit.

Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nezasáhla do základních práv a svobod stěžovatele způsobem, jaký vymezil v podané ústavní stížnosti. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru