Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 123/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
exekutor
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.123.11.1
Datum podání12.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 13 odst.1

140/1961 Sb., § 158 odst.1 písm.a

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 123/11 ze dne 14. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové v právní věci stěžovatele Mgr. O. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 977/2010-645 ze dne 15. 9. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 46/2010-609 ze dne 25. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 1. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a aby Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uložil, aby ve věci stěžovatele opětovně rozhodl v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 104/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu č. j. 1 T 104/2008-551 ze dne 6. 11. 2009 shledán vinným dvěma skutky, naplňujícími skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl, s ohledem na jeho předešlou trestnou činnost, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora po dobu šesti let. Poškozená I. M. (dále též jen "poškozená") byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestná činnost, jež byla stěžovateli kladena za vinu, spočívala stručně řečeno v tom, že jako soudní exekutor v rámci exekučních řízení vedených proti povinnému V. M. v rozporu se zákonem postihoval majetek a majetková práva náležející výlučně manželce povinného I. M., přestože si byl vědom, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů M. bylo zrušeno rozsudkem okresního soudu č. j. 7 C 75/96-9 ze dne 30. 5. 1996, který nabyl právní moci dne 7. 6. 1996.

K odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozené I. M. rozhodl krajský soud rozsudkem č. j. 10 To 46/2010-609 ze dne 25. 3. 2010 tak, že rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a sám stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora a zaměstnance soudního exekutora po dobu šesti let. Dále krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozené I. M. na náhradě škody částku 18.000 Kč; se zbytkem nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke zrušení původního výroku o trestu a k uložení nového úhrnného trestu krajský soud přistoupil s ohledem na skutečnost, že v dovolacím řízení byl rozsudek, k němuž okresní soud stěžovateli uložil souhrnný trest, zrušen. Stěžovatel následně napadl rozsudek krajského soudu č. j. 10 To 46/2010-609 ze dne 25. 3. 2010 dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 977/2010-645 ze dne 15. 9. 2010 jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, obsažené v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zdůraznil, že nemíní polemizovat se závěry obecných soudů v rovině hmotněprávní, nýbrž že neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje ve vadném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, který vedl k jeho odsouzení. Dle stěžovatele porušily okresní a krajský soud princip vázanosti právním názorem vyššího soudu, když nepostupovaly dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 72/2010 ze dne 17. 2. 2010 (jednalo se o rozhodnutí vydané v jiné, avšak obdobné, trestní věci stěžovatele), z nějž vyplývalo, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele nestačí pouze závadný výkon pravomoci veřejného činitele a zavinění, nýbrž musí být přítomna i pohnutka "způsobit jinému škodu", přičemž konkrétní zjištění korespondující s tímto znakem skutkové podstaty musí být obsaženo i ve skutkové části výroku o vině. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že vady, jimiž bylo zatíženo rozhodování okresního a krajského soudu, neodstranil. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odměna exekutora závisí na výši vymoženého plnění, a proto lze "důvodně předpokládat", že stěžovatel byl veden pohnutkou získat nejen pro osobu oprávněnou, ale i pro sebe, neoprávněný prospěch. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že pohnutku nelze jen předpokládat, jak to učinily obecné soudy, nýbrž je třeba ji na základě zjištěných skutečností prokázat, k čemuž však v jeho případě nedošlo. Ve vztahu k formě zavinění stěžovatel dále podotkl, že ze samotného opomenutí povinného jednání nelze automaticky dovozovat existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem (na podporu tohoto tvrzení odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09). Okresní soud spatřoval naplnění volní složky nepřímého úmyslu v údajné "lhostejnosti" stěžovatele k možnému následku, což však, jak vyplývá z výše uvedeného, pro prokázání existence nepřímého úmyslu nepostačuje. Krajský soud argumentaci okresního soudu dále rozšířil o presumpci úmyslu stěžovatele obohatit se na úkor poškozené, přičemž v takovém případě by jednak připadal v úvahu spíše úmysl přímý než nepřímý a kromě toho ani krajský ani Nejvyšší soud nezdůvodnily, proč by chtěl stěžovatel poškozené, kterou ani osobně neznal, způsobit škodu. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy s jeho obhajobou dostatečně nevypořádaly, když vycházely toliko paušálně z ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, z něhož však závěry, k nimž tyto soudy dospěly, nikterak nevyplývají. Stěžovatel konstatoval, že se obecné soudy dopustily ještě řady dalších pochybení, která však již představují toliko porušení "jednoduchého" práva, proto se jimi není dle jeho názoru třeba v ústavní stížnosti zabývat. Stěžovatel toliko dodal, že byl odsouzen za soupis movitých věcí, který byl v řízení o vylučovací žalobě exekučním soudem fakticky schválen, neboť z exekuce nebyly vyloučeny všechny věci v zápise uvedené. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 977/2010-645 ze dne 15. 9. 2010 a rozsudek krajského soudu č. j. 10 To 46/2010-609 ze dne 25. 3. 2010 svým nálezem zrušil.

Stěžovatel posléze doplnil svou ústavní stížnost přípisem ze dne 27. 7. 2011, v němž upozornil na, dle jeho mínění zásadní, právní názor obsažený v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 99/2005-150 ze dne 8. 9. 2008. Dle § 262a odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí za majetek patřící do společného jmění manželů považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Okresní soud v citovaném rozsudku dovodil, že toto ustanovení je třeba analogicky aplikovat také na případy, kdy byl zákonný rozsah společného jmění manželů modifikován na základě soudního rozhodnutí. S ohledem na uvedený právní závěr je tak podle stěžovatele vyloučeno, aby v jeho věci byla naplněna objektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť byl obžalován právě z toho, že postihoval majetek manželky povinného, přestože mu mělo být zrušení bezpodílového spoluvlastnictví prokázáno rozhodnutím soudu. Vzhledem k tomu, že na danou právní otázku zjevně existují dva různé právní názory, oba judikatorně vyjádřené, bylo nepřípustné, už jen s ohledem na princip působení trestního práva jako ultima ratio, aby byl stěžovatel shledán vinným z jednání, které je v souladu s jedním z nich. Závěrem stěžovatel upozornil, že v současnosti jsou proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedena další dvě trestní řízení pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, v nichž obecné soudy opět posuzují naplnění subjektivní stránky trestného činu značně volně. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že může jít o důsledek určité společenské objednávky, požadující exemplární odsouzení soudního exekutora, což dokládá i nepřiměřená, a pro stěžovatele z profesního hlediska likvidační, tvrdost trestu, který mu byl v nyní projednávané věci uložen. Stěžovatel dodal, že v jednom z výše uvedených trestních řízení, vedeném pod sp. zn. 3 T 39/2010, byl již pravomocně odsouzen, v druhém z nich, vedeném pod sp. zn. 32 T 82/2010, byla naopak obžaloba státnímu zástupci vrácena, a to právě z důvodů, které stěžovatel vytýká i rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností. Závěrem stěžovatel poznamenal, že ponechává na uvážení Ústavního soudu, zda se bude jeho ústavní stížností zabývat i v tomto širším kontextu.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 1 T 104/2008, jak výše uvedeno. Poté, co se Ústavní soud s obsahem spisového materiálu seznámil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel sice formálně namítal vadný procesní postup orgánů činných v trestním řízení, nicméně fakticky byla jádrem jeho argumentace polemika se závěry obecných soudů ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, zejména pak ohledně prokázání jeho subjektivní, a vzhledem k přípisu ze dne 27. 7. 2011, i objektivní stránky. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se vypořádaly i se všemi relevantními námitkami obhajoby. Jelikož obecným soudům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Stěžovateli lze přisvědčit, že zavinění pachatele trestného činu nelze presumovat, a to bez ohledu na to, jak může být jeho prokázání obtížné. V nyní projednávané věci však obecné soudy věnovaly otázce zavinění značnou pozornost a svůj závěr o existenci nepřímého úmyslu opřely o konkrétní skutečnosti, které byly v řízení prokázány, přičemž se jednalo především o rozsah a opakující se charakter protiprávního jednání ze strany stěžovatele vůči poškozené a skutečnost, že stěžovatel byl na protiprávnost svého jednání průběžně upozorňován. Namítal-li stěžovatel, že postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 99/2005-150 ze dne 8. 9. 2008, nutno podotknout, že zejména krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl pochybení, jichž se měl stěžovatel dopustit, přičemž podstatou věci bylo, stručně řečeno, opakované postihování majetkových práv poškozené za situace, kdy byl stěžovatel o protiprávnosti svého jednání průběžně vyrozumíván. Stěžovateli tedy nebylo kladeno za vinu pouze to, že vedl exekuci na majetek poškozené, nýbrž že za tímto účelem činil úkony i v okamžiku, kdy byl na jejich protiprávnost upozorněn, a to například doručením rozhodnutí o vylučovacích žalobách poškozené. Námitce, že trestní odpovědnost stěžovatele byla dovozována toliko z jeho odlišného právního názoru na výklad procesních předpisů, tedy nebylo možno přisvědčit.

Pokud jde o další námitky stěžovatele, princip závaznosti právního názoru vyššího soudu porušen být nemohl již z toho důvodu, že tento nachází prostor pro uplatnění toliko v rámci rozhodování jedné věci. Jinak řečeno, rozhodnutí vyššího soudu v jedné věci nemůže obsahovat pokyny pro rozhodnutí nižšího soudu v jiné, byť obdobné věci. Kromě toho Nejvyšší soud v usnesení č. j. 7 Tdo 977/2010-645 ze dne 15. 9. 2010, napadeném touto ústavní stížností, zohlednil i argumentaci stěžovatele opírající se o předchozí rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci a objasnil, v čem se nyní projednávaná věc od věci předchozí odlišuje, a proč tedy nebylo možno závěry obsažené v usnesení sp. zn. 7 Tdo 72/2010 ze dne 17. 2. 2010 na nyní projednávanou věc aplikovat.

Ústavní soud tedy nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru