Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1225/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Dovolání
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1225.17.1
Datum podání21.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 104 odst.2, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1225/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2018 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Libora Němečka, zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem Veselá 163/12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3123/2016-314, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Petra Buroně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 21. dubna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Libor Němeček (dále také jako "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Okresním soudem ve Zlíně (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 28 C 139/2014 soukromoprávní spor, v němž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby soud prvního stupně uložil Petru Buroňovi povinnost omluvit se žalobci a uhradit mu nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč. Rozsudkem ze dne 11. června 2015 č. j. 28 C 139/2014-188 soud prvního stupně žalobu zamítl.

2) K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 70 Co 235/2015-234 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.

3) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (dále jen "meritorní dovolání"), jehož součástí učinil i žádost o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.

4) Usnesením ze dne 3. března 2016 č. j. 28 C 139/2014-269 soud prvního stupně žádostem žalobce nevyhověl.

5) K odvolání žalobce odvolací soud usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 17. května 2016 č. j. 70 Co 99/2016-286 potvrdil.

6) Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dne 15. srpna 2016 dovolání (dále jen "procesní dovolání").

7) Usnesením ze dne 11. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3123/2016-314 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozhodl o meritorním dovolání žalobce tak, že řízení o dovolání zastavil, protože žalobce i přes výzvu soudu prvního stupně do současné doby nezaplatil soudní poplatek za podané dovolání.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nevypořádání jeho procesního dovolání, přičemž postup, kterým dovolací soud rozhodl o zastavení dovolacího řízení o jeho meritorním dovolání, aniž by dosud vypořádal jeho procesní dovolání, považuje za zásah do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. do práva na spravedlivý proces.

V návaznosti na uvedené, stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. října 1998 sp. zn. I. ÚS 460/97, ze dne 10. října 1998 sp. zn. IV. ÚS 358/98, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 329/2000, či ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. III. ÚS 674/04 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel na základě shora popsané procesní situace považuje napadené usnesení dovolacího soudu za nepřezkoumatelné a zároveň předčasné, neboť legitimně očekával, že bude nejprve vypořádáno jeho procesní dovolání a teprve poté dříve podané dovolání meritorní.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti.

Dovolací soud ve svém vyjádření ze dne 20. prosince 2017 předně odkázal na obsah ústavní stížnostní napadeného usnesení a dále uvedl, že o procesním dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. května 2016 č. j. 70 Co 99/2016-286 rozhodl usnesením ze dne 18. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 5878/2017-367 tak, že dovolací řízení zastavil.

S ohledem na obsah vyjádření nepovažoval Ústavní soud za jakkoliv přínosné zasílat jej stěžovateli k případné replice.

V.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a proti jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzení, že dovolací soud tím, že dříve než rozhodl o procesním dovolání stěžovatele, zastavil dovolací řízení o meritorním dovolání, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu.

Ústavní soud již na úvod poznamenává, že stěžovatel v dané věci zcela přiléhavě odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně organizačních pochybení na straně obecných soudů, která nemohou být na újmu účastníkům řízení. Projednávaná věc se však od případů, jimiž se Ústavní soud zabýval ve shora označených rozhodnutích, zásadně odlišuje.

Ve věcech sp. zn. I. ÚS 460/97 a sp. zn. III. ÚS 329/2000 měl kasační zásah Ústavního soudu zásadní význam pro uplatnění práv stěžovatelů, neboť vedl k projednání dovolání, která byla nesprávně odmítnuta jako opožděná. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 358/98 Ústavní soud svým nálezem přikázal obecnému soudu, aby nepokračoval ve více než tři roky trvajících průtazích a v dané věci neprodleně jednal. Ve věci sp. zn. III. ÚS 674/04 zase Ústavní soud zrušil (mimo jiné) rozhodnutí obecného soudu, kterým byl odmítnut odpor proti platebnímu rozkazu, neboť posouzení náležitostí odporu shledal jako příliš formalistické.

V poměrech projednávané věci je třeba položit si otázku, jež zní: "Cui bono?", tj. "Komu (je to) ku prospěchu?". Stěžovateli se již dostalo rozhodnutí jak o procesním dovolání, tak o meritorním dovolání. Řízení ve věci žaloby, jíž se stěžovatel domáhal vůči Petru Buroňovi omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, je již pravomocně skončeno. Případný kasační zásah Ústavního soudu vůči usnesení dovolacího soudu o meritorním dovolání by v dané procesní situaci stěžovateli nepřinesl ničeho jiného než další náklady spojené s pokračujícím řízením o meritorním dovolání. S ohledem na obsah usnesení o procesním dovolání je totiž zřejmé, že pokračování dovolacího řízení o meritorním dovolání by nevedlo k ničemu jinému, než opětovnému zastavení tohoto dovolacího řízení.

Ústavní soud považuje případné zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu jako projev ryzího formalismu, neboť není s to jakkoliv přispět stěžovateli v meritu věci. Postup obecných soudů sice představoval dílčí procesní pochybení, avšak dopad do základních práv a svobod stěžovatele by toto pochybení mohlo mít pouze v situaci, kdy by dovolací soud procesnímu dovolání stěžovatele vyhověl. Pouze v takovém případě by totiž kasační zásah Ústavního soudu měl pro stěžovatele smysl ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy.

Na tomto místě Ústavní soud považuje za nutné dodat, že stěžovatel nebyl v meritorním řízení před soudem prvního stupně úspěšný z toho důvodu, že se domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy proti pasivně nelegitimovanému Petru Buroňovi (žalovanému) v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí v přestupkovém řízení. Za takové situace považuje Ústavní soud závěr obecných soudů o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva stěžovatelem (žalobcem) za zcela důvodný. Takové právní posouzení má vliv jak na rozhodování o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.), tak i na posouzení žádosti o ustanovení právního zástupce dle § 30 odst. 1 o. s. ř.

Stran námitky stěžovatele ke stručnosti odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že je povinností dovolacího soudu své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něj byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Napadené usnesení tyto požadavky dle Ústavního soudu splňuje, a i přes svou stručnost je dostatečně srozumitelné (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14).

Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nebylo způsobilé zasáhnout do základního práva stěžovatele. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru