Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1224/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1224.15.1
Datum podání24.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.7


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1224/15 ze dne 12. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti Jana Vošahlíka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Mgr. Karlem Horákem, Na poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 46 A 33/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 46 A 33/2015 byla na základě žaloby stěžovatele výrokem I. uložena Městskému úřadu v Říčanech povinnost, aby ve lhůtě 45 dnů od právní moci rozsudku rozhodl ve věci jím vedené pod sp. zn. 108882/2014/Dpř.-Te-607. Výrokem II. nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel s výrokem o náhradě nákladů řízení zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ve svém návrhu vychází stěžovatel z toho, že podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V předmětné věci odůvodnil obecný soud výrok o nákladech řízení ustanovením § 60 odst. 8 s. ř. s., což je podle stěžovatele zjevně nesprávné, protože toto ustanovení naopak úspěšnému účastníkovi náklady řízení přiznává. Obecný soud tak měl zřejmě na mysli postup podle § 60 odst. 7 s. ř. s. V takovém případě je však nutno nepochybně zjistit důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by obecný soud mohl toto výjimečné ustanovení použít.

Podle náhledu stěžovatele tak obecný soud ve věci nákladů řízení nedostál své povinnosti a namísto toho podezírá stěžovatele nedůvodně z obstrukcí procesního rázu, jejichž důsledkem má být dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. Stejně tak není stěžovateli zřejmé, jak se do náhrady nákladů řízení ve správním soudnictví promítají zápisy v evidenční kartě řidiče. Úvahy krajského soudu jsou ryze spekulativní a nemohou ve svém důsledku znamenat absolutní nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to včetně zaplaceného soudního poplatku. Ve výše uvedených pochybeních obecného soudu nelze spatřovat pouhé porušení zákonnosti, ale i ústavnosti. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2673/13, II. ÚS 109/10, III. ÚS 3332/09 nebo I. ÚS 1690/09.

III.

Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že krajský soud v dané věci aplikoval ustanovení § 60 odst. 7, které však odůvodnil způsobem, s nímž stěžovatel zásadně nesouhlasí. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že příslušný soud rozvedl své myšlenkové pochody, které ho k aplikaci daného ustanovení vedly. Krajský soud vyšel ve své podstatě z toho, že stěžovatel využívá svého procesního postupu ve věci k účelnému protahování správního řízení. Odkázal přitom na další případy, kdy stěžovatel zvolil ve věci prakticky stejný postup. V tomto kontextu nelze samotné podání žaloby na průtahy vnímat jako prostředek, jímž chce stěžovatel urychlit správní řízení. Důvodem je především ta skutečnost, že z vyjádření žalovaného provedeného před obecným soudem vyplývá, že tento považuje ve věci vydaný příkaz za pravomocný a řízení pravomocně ukončené, což by mělo pro stěžovatele zásadní negativní dopad.

V předmětném případě nelze rovněž přehlížet, že se v dané věci jednalo o řízení před soudem prvního stupně a co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné. Tomu by odpovídaly také přiznané náklady soudního řízení, jež by měly, i se zaplaceným soudním poplatkem, bagatelní charakter.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však zjevně nenastala.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by nepřiznáním nákladů řízení došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru