Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1214/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Náklady řízení
Výživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1214.11.1
Datum podání26.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1993 Sb., § 91

99/1963 Sb., § 142, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1214/11 ze dne 1. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Remešem, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2010 č. j. 24 C 361/2004-862 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011 č. j. 13 Co 451/2010-892, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. dubna 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavním pořádkem zaručená základní práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 24 C 361/2004 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 21. července 2003 domáhala, aby soud uložil PhDr. J. V. (dále jen "žalovaný") povinnost platit na výživu stěžovatelky (nerozvedené manželky) výživné. V mezidobí bylo manželství účastníků rozvedeno, rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 17. července 2006. Soud prvního stupně po provedeném řízení rozsudkem ze dne 14. února 2008 č. j. 24 C 361/2004-501 žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky a žalovaného Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl znovu rozsudkem ze dne 1. července 2010 č. j. 24 C 361/2004-862 tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.). K odvolání stěžovatelky a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2011 č. j. 13 Co 451/2010-892 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě těchto nákladů částku 93 870,- Kč (výrok I.). Dále odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 67 752,- Kč. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu i dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. června 2011 dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 17 118,- Kč. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními stanovisky a rozhodnutími obecných soudů, které dle jejího názoru byly vydány v rozporu se zásadami nestranného řízení a s konstantní judikaturou i s blíže nekonkretizovanými nálezy Ústavního soudu a v přímém rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka má za to, že řízení neprobíhalo před nestranným a nezávislým soudem.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě a srozumitelně odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud z napadených rozhodnutí ani obsahu soudního spisu nezjistil, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzeným pochybením. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, stěžovatelka měla v průběhu řízení možnost předložit svá tvrzení i vyjádřit se k provedeným důkazům. Odvolací soud pak řádně odůvodnil, proč změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Vydaná rozhodnutí jsou logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V provedeném řízení ani v závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Za situace, kdy argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva, nezbývá než na obsah odůvodnění napadených rozsudků toliko odkázat.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. září 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru